Tramping jako český fenomén

LÉTO 2011 Ostatní česky
obálka čísla

Zrodil se jako originální záležitost ve dvacátých létech v Čechách. Mladí lidé bez ohledu na sociální postavení (i když zřejmě ze začátku převažovali ti tzv. chudší) se vydali do přírody. K řekám, do lesů. Jen tak nebo s dekou na přikrytí, se stanem, ale spíše jen vojenskou celtou, kterou přinesl jejich tatínek z první světové války. Stejně tak nosili na zádech tzv. tele, jakýsi vojenský batůžek s kožešinou na povrchu, v němž ukrývali skývu chleba, butýlku s vodou a možná i někdy láhev něčeho jiného.

Ale už dříve, například za doby Vojtěcha Náprstka koncem devatenáctého století, kdy byl jeho zásluhou založen Americký klub dam, stalo se módou vycházet do přírody – za zdravím, ale byla to i společenská událost. Dámy chodily na společné výlety, dýchaly čerstvý vzduch, snažily se být fyzicky silné, a také se dozvídaly zajímavosti o místech, která navštívily.

Brzy si trampové, jak se nazývali tito lidé do přírody směřující, začali stavět i jednoduché chaty, nejčastěji poblíž nějaké řeky. To už byla zmíněná dvacátá léta.

Nedávno jsem shlédla roztomilý film o tom, jak mladý Eduard Ingriš (snad tohoto slavného skladatele, fotografa, filmaře a cestovatele nemusím více představovat) putoval na svou chatu se skupinou populárních hereček. Byly, dívky oblečené v šatičkách, obuty ve střevíčkách, ale šly srdnatě pěšky z Davle od vlaku na osadu Ztracenka (existuje dodnes) asi deset kilometrů s úsměvem a zpěvem na rtech.

A ke zpěvu v přírodě se také přidávaly hudební nástroje, především kytary.

Ve třicátých létech minulého století už putovaly tzv. posázavským pacifikem k řece Sázavě poblíž Prahy každou sobotu skupiny lidí s šátky na krku a kytarou přes rameno. Někdy měli na hlavách i kovbojské stetsony nebo alespoň něco jim podobného. Začaly k nám totiž přicházet první americké filmy a písničky. Staly se trampům inspirací. Zvláště v době nastupujícího fašismu v sousedním Německu a později i u nás byly především westernové filmy a vydávané rodokapsy (sešity s příběhy hrdinných kovbojů) hlavním zdrojem nápadů.

Vznikla česká trampská písnička. Ano, hodně sentimentální, romantická, popisující vzdálený divoký západ jako něco úžasného, kde se to hemžilo kráskami, pistolníky, hrdiny na koních. Melodie byly tangové, valčíkové či polkové.

Mladí lidé různých profesí se ve skupinkách v sobotu rozeběhli do lesů a k řekám. Postavili si stany, u ohníčků si opékali buřty a chléb, zpívali s kytarou či harmonikou. Samozřejmě v období války byl tramping stejně jako skauting pronásledován.

Padesátá léta už jsem osobně zažila. Trampské hnutí bylo opět pronásledováno.

Jednou jsem asi jako patnáctiletá jela vlakem s „partou“ na Medník u Sázavy, kde si moje babička – trampka dvacátých a třicátých let vlastnoručně (prý) postavila na skále nad řekou dřevěnou chatu. Bylo tam zábradlí přes které jste se nakláněli přímo do řeky z docela velké skalní výšky. A do vody se dalo skákat přímo ze skály.

Babička se jmenovala Magdalena, tedy Lenka, ale na Medníku se jí říkalo babička Lenny podle známé trampské písničky Babička Mary. Očekávala nás s tím, že si zazpíváme při kytaře, pak se kluci někde dole u řeky utáboří a já zůstanou s ní v chatě. Jenže:

Na nádraží v pražském Braníku nás chytili policajti. „Co to máte na krku?“ řvali například na naše pestré šátky (po vzoru kovbojů z filmů). A co ty kostkované košile? (Opět podle filmů nám je šily maminky.) Zkrátka, když si policajti na nás vylili své mindráky, vyhodili nás z nádraží, že nikam nesmíme jet. Ale to bychom nebyli my, mladí zbojníci. Počkali jsme si, když se nedívali a šup do dalšího vlaku. Tam už jsme ladili kytary, zpívali a na Medníku radostně vystupovali.

V 60. tých letech vyplula velká vlna trampské a country and western music. První přivezl z USA tzv. lidové americké písničky údajný politický odpůrce tamějího režimu, písničkář Pete Seeger, za což byl vpuštěn do komunistického „ráje“.

Vznikly zde skupiny, které hrály jeho písničky a pak i další. Jedna z prvních byla skupina Spirituál kvintet – viz str. 16.

A pak už se zdejší skupiny rojily jako houby po dešti. Ale to by bylo na dlouhé, dlouhé povídání. Teď jen tolik, že i v normalizačních 70. a 80. letech se takové hudební skupiny množily, hrály a zpívaly (také jsem s jednou zpívala) a existují dodnes.

Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012