20 let – Z deníčku vydavatelky

19. března 1994
Rozepsala jsem úkoly pro celé širé okolí, co se má dopsat, co se má vypustit, kdo má co donést, kdo má co odnést, kdo má co doplnit, co zabalit, co rozbalit, kam zatelefonovat, kam dojít, jak s barevnou obálkou, jak s tiskárnou, jak s expedicí.
A to všechno proto, že zítra odjíždím na novinářský seminář, kde budu deset dní hltat rozum. Paní Helenka, Mirka H., Mirka J., Petra, Danica, František mají co dělat. Hlavně, aby ministerstvo konečně proplatilo naši fakturu, abychom mohli zaplatit tiskárnu...

20. března 1994
Je večer, jsem v Dublinu v Irsku, a tedy v úplně jiném světě.
Hned letiště působí proti londýnskému útulně a přívětivě. Tak jako ostatně celé město. Hned po prvních několika hodinách pobytu, ubytování v přívětivém hotýlku s domácí atmosférou, po večeři v rybí restauraci s jazzovou hudbou prohlašuji, že Dublin jsem si zamilovala.

21. března 1994
Tak to jsem si skutečně v nejbujnější fantazii nepředstavila, že se ve svých x letech po x letech praxe ocitnu jako posluchačka na žurnalistické univerzitě, a to navíc v Irsku a ještě jednou navíc se skupinou feministek. Jak jsem napsala před chvílí do dopisu své kamarádce Pavle do Austrálie, když potřebuji mít chvilku času pro sebe, třeba proto, abych jí mohla konečně odpovědět na dopis z minulého roku, jedna z mála mně známých šancí je udělat konkurz do nějakého vzdělávacího semináře, který se koná někde hodně daleko od mé práce a rodiny. i přes celodenní studium bývá klid alespoň večer v hotelovém pokoji.
Takové bohulibé semináře, setkání, soustředění atd. organizují v posledních letech některé „západní“ ženské organizace na pomoc „východním“ ženám. Už jsem absolvovala advertisingový a marketingový kurz v Maďarsku, a jak se zmiňuji při jakékoliv příležitosti, byl velmi smysluplný.
Dneska jsme se učili schéma velké televizní agentury, což se dá aplikovat i na agentury novinové. Plno mých kolegyň (je jich šest z České republiky, šest z Polska a několik prostě „ze Západu“ namítalo, že s tímhle asi do styku nepřijdou, mě to dost zajímalo, protože i taková větší televizní agentura se časem může hodit... Co nás však zajímalo všechny ještě daleko víc, bylo vyprávění té praní profesorky o tom, jak v euforii s kolegyněmi založily ženský časopis a jak zkrachoval. To bylo tedy ze života!
Taky jsme se učily, jak správně, rychle, vydatně a efektivně dělat interview. Takových přednášek už jsem pár slyšela, každá se liší podle temperamentu a zkušeností přednášejících, pár interview (asi dva miliony) jsem už taky napsala a pár lidí (asi sto) mi vyjádřilo obdiv nad tím, jak umím dělat interview. Nicméně, i tak musím přiznat, že jsem se zase něčemu přiučila, a moje příští rozhovory budou jen „cinkat“. Kromě toho jsme udělaly skutečné živé interview s irskou reprezentantkou Evropského parlamentu Mary Banottiovou. Je to další správná baba z irské politiky, kterou jsem po skvělé Gemmě Huskyové měla možnost osobně poznat, a těším se, až se mi to někdy povede i s nynější irskou prezidentkou Mary Robinsonovou.

22. března 1994
Dnes bylo na programu ve škole zadání článku o požáru v Kalifornii a zároveň práce s computery. Rozesmála mne (trpce) moje anglická gramatická úroveň, když mi zdejší spell skákal doslova ze slova na slovo. Pak bylo ještě na programu mnoho jiného, což mi tolik neutkvělo jako závěrečná recepce na univerzitě, kterou pro nás na závěr uspořádali páni profesoři. Bylo tam plno roztomilých lahůdek a spousta dobrého vína. Och, v Irsku je krásně!

23. března 1994
Exkurze v největším irském deníku Irish Times (redakce vypadala podobně jako redakce Lidových novin, byla jen o něco větší), návštěva v ženském vydavatelství Attic Press (taky mají problémy s tím, jak dlouho se vracejí z distribuce peníze za prodané výtisky), procházka po Dublinu, což ostatně činím každý den.
Korunou dne však bylo turné po autentických irských pubech.
Začaly jsme v jedné krásně zaplivané hospodě v centru Dublinu, kde mají nejlepší pivo značky Guinness. Je to černý mok, podobný flekovskému, ale silný jako velká dřevěná palice. Večer byl velmi romantický. Celý dívčí seminář se po ochutnání toho nejlepšího guinnesse vydal do přístavu, do krčmy „U Převozníka“ (Ferryman). „V přístavní uličce ozvěny kroků, námořník tetovaný,“ tak nějak mi vyvstala v paměti stará trampská písnička. Byla zřejmě napsána na základě zdejší reality. Cesta do přístavu vedla podle mola, kolem kotvily parníky, večer tu však bylo prázdno, ticho, tajemno. Když jsme došly ke krčmě, stál ve dveřích skutečně tetovaný obr, uvnitř hučela pivní společnost, ale taky tam hrála pravá irská folklorní muzika - melancholicky a příjemně. Za neutuchajícího mandolínového, houslového a píšťalkového cifrování jsem se u baru seznámila s jedním krásně zrzavým Irčanem, a měli jsme spolu hezké mezinárodní interview. Bylo hlavně o pivu a já jsem si při té příležitosti naštěstí uvědomila, že další guinness by mě mohl zabít. Zrzek se po chvíli přiznal, že není Ir, ale Skot. To jsem byla zklamaná, protože irská zrz mne uchvátila svou autentičností. Odstíny od žluté přes rezavou a zrzavou až k červené světlé a tmavé bordó. Snažím se v autobuse, na ulici apod. počítat průměrné množství rezavých hlav na počet obyvatel a vychází mi to na jednu desetinu.

24. března 1994
Poslední den v Irsku jsem navštívila naši českou misi (sídlí hned za rohem našeho roztomilého hotýlku Buswells), kde mi byla nabídnuta pravá irská whiskey. Je to nápoj hodný silných námořníků. Kromě toho jsme s panem atašé Loudou probrali plno zajímavých věcí o našem vývozu. Šokem pro mne bylo zjištění, že sem, na ostrov vedle Anglie, vozíme hlavně uhlí. Uplatnit se však také dobře mohou textilní výrobky, sklo a porcelán, různé drobné zboží. Existuje zde Irsko- česká a slovenská společnost, která vydává pro členy svůj zpravodaj.
Letadlo do Bruselu nám letělo v půl páté. Cesta na letiště taxíkem trvala přes půl hodiny. Taxikář byl hovorný a nabídl interview. Pokud nikdo z nás neměl žádnou otázku, dal si ji sám.
Bylo to zábavné i poučné. Zdá se, že Irsko (tím nemyslím Severní Irsko, které je skutečně až na severu a s kterým bohužel všichni neinformovaní spojují představu Irska jako takového), je zcela pohodová země, necpou se sem imigranti, protože tu není pracovní nabídka, naopak mnoho Irů jezdí za prací do Anglie nebo na kontinent. Ti, kdo tu žijí, jsou však spokojeni. Taxikář na závěr vyjádřil svou poklonu paní prezidentce a na otázku, zda některým mužům nevadí, že jim vládne žena, řekl: „Proč? Vždyť je skvělá a zasadila se o plno dobrých věcí.“
A zase létání. Měla jsem sedadlo u okna. Nádhera. Zakroužili jsme párkrát nad Irskem jakoby na rozloučenou - je tak čerstvě hráškově zelené a samý venkov! Pak jsme vpluli do mraků a vyloupli se z nich až nad Walesem. Pak jsme pomalu přepluli celou jižní Anglii. Hnědá, zelená podoba země, která se teprve chystá na svou letní plodnost. Sem tam shluk teček - domů, domečků, vesnice, město. A už je tu kanál La Manche. Tak přehledný z té výšky! A na vodě zase čárečky parníků, a tady na nebi tu výš, tu níž, tu dál, tu blíž čárky jiných letadel, za nimiž zůstává stejná brázda, jako parníkům na vodě. Jak pomalu a tiše, přízračně se všichni pohybují z odstupu té vzdálenosti.
Ohlížím se zpátky na Bílé útesy doverské. Vypadají jako světlá pěšinka u moře, možná pláž.
A jsme nad Francií, Belgií. Všechny tečky, body a čárky dole náhle zhoustly. Lidské mraveniště. Jen monstrum atomové elektrárny se pyšně vyvyšuje nad průměr. Zrcátka jezer, kroutící se řeka, a zase beránky pod námi všechno ukryjí. Naproti letadlu si kráčí bílý měsíc. Přichází z polární krajiny, nad jejímž obzorem se pomalu skládají pastelové barvy z duhového spektra.
Jdeme dolů. Konec pohádky, ta zůstává nahoře, ve výšce deseti kilometrů.