Metamorfózy suterénních prostor

Když jsem v posledním čísle Českého dialogu, hned na druhé stráce nahoře viděl mně jaksi povědomou fotografii, zbytřil jsem zrak a přečetl si text, který ji doprovázel. Hned jsem byl doma. Ano, správně, byl jsem na Starém městě v Žatecké ulici číslo 10. Říkám- li doma, nejsem tak daleko od pravdy. Bydlil jsem v tomto domě přesně dva tucty let, od roku 1944 až do památného roku 1968, kdy jsme byt, společně se ženou a šestiletým synem, nepříliš nadšeni bratrskou pomocí, kvapně opustili.

A tak si vzpomínám, že můj první dojem z toho domu, byl, že má jakési srdce, pravidelně bušící každý den v týdnu, mimo neděle ovšem. Nebylo to však žádné srdce, ale tiskařský stroj firmy Lapáček, sídlící právě ve zmíněném suterénu, nějaké dva metry pod úrovní chodníku. Bylo jasné, že dům je fortelně stavěný, jinak by se patrně díky drobným, zato však pravidelným otřesům, způsobeným tiskařským lisem, musel sesypat jako domeček z karet. No, nerozsypal se a pokud mě moje paměť nemýlí, drobné otřesy se ozývaly až do mnohem většího otřesu, kterým byl Velký Únor. Ten v roce 1948 vše změnil, tvrdá pěst dělnické třídy smetla vykořisťovatelskou třídu do propadliště dějin. Tam také patrně končil svoji pouť tiskařský lis a firma Lapáček. Potom se do prostor, uvolněných po již zmíněné firmě nastěhovaly nějaké sklady, myslím, že různého materiálu pro elektrikáře.

No, a ještě později, v roce 1989, čas oponou trhnul, jak praví velice používaná fráze. (Že mu to ale trvalo, více jak dvě desetiletí). Náhle jsem se opět, po dvaceti dvou letech ocitl před domem číslo deset v Žatecké ulici. Tehdy jsem ovšem nepátral, co se skrývá v prostorách, kde bývala firma Lapáček, ale navštívil jsem jistého souseda, o kterém jsem věděl, že „znárodnil“ mého Petrofa, můj krásný klavír. Pochopitelně, že on „chudák“ o ničem nevěděl. To ne on, to prý někdo jiný atd.. No, neměl jsem pochopitelně v úmyslu křídlo, téměř koncertní velikosti, transportovat do Austrálie, ale chtěl jsem ho věnovat některé hudební škole. Pochopitelně, křídlo o úctyhodné váze se asi vypařilo do vzduchu. Ale to je jiná historka, a tak raději zpátky, do suterénu domu v Žatecké.

Nevím to zcela jistě, ale mám dojem, že to bylo při naší návštěvě Prahy v roce 2000, kdy jsem zjistil, že v domě, který jsem po mnohá léta nazýval domovem, se nachází vlídná a příjemná restaurace, která má i pěkně upravený dvorek, se stolečky a slunečníky s reklamou na Cinzano, dokonce i s klecí s andulkami. Kam se poděl ten zaprášený, šedivý dvůr, jehož jedinou ozdobou bylo klepadlo na koberce a řada těžkých, kovových popelnic...

Uplynuly další čtyři roky, nežli jsme se opět podívali do Prahy a chtěli zajít do restaurace v Žatecké 10, ale letmým pohledem na jídelní lístek jsme zjistili, že toto zařízení jaksi postoupilo, zřejmě díky davům cizinců, kteří touto ulicí táhly, do mnohem vyšší cenové skupiny. I když se nepovažuji za skrblíka, rozhodl jsem se ukojit hlad a žízeň v jiném podniku nedaleko, ovšem v ulici mnohem méně navštěvované turisty. V podstatě stejný jídelní lístek udával ceny mnohem přijatelnější. Jedinou nevýhodou této restaurace, oproti té v Žatecké, kde byl vždy dostatek neobsazených stolů, bylo to, že mnohdy bylo nutno čekat na to, až se některý stůl uvolní. To bylo pochopitelné, neboť návštěvníci byli převážně místní obyvatelé, které mnohem rozumnější ceny lákaly.

No a ten čas, jak to má ve zvyku, zase trhnul tou oponou, psal se rok 2010 a my jsme se ženou opět stáli před tou desítkou a dívali se na jména u tlačítek zvonků. Mnohá jména byla značně povědomá, ovšem patrně patří mladší generaci. Té, co ji pamatuji jako dítka v kočárku, později školou povinná, která byty po rodičích získala. Potom ale náš zrak také zabloudil na nabídku, kterou restaurace poskytuje s připojenými cenami. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že se tyto podstatně snížily. Byl čas tak právě zasednout za stůl, odpočinout znaveným údům a dát si něco dobrého k obědu a spláchnout to dobrým Plzeňským. A jaká to změna! Téměř jsme nenašli prázdný stůl. Místo němčiny a angličtiny zněl sálem jadrný, domácí jazyk. Zeptal jsem se přátelského číšníka, jak k takové změně cen a tím pádem i návštěvníků došlo. Nové vedení restaurace prý dospělo k názoru, že vzhledem k menšímu přívalu návštěvníků z ciziny a tím i úbytku jejich klientely, bylo lépe snížit ceny na úroveň pro místní lidi přijatelné, ale zato mít plné sály. A mohu dosvědčit, zašli jsme tam několikrát sami i s přáteli a vždy jsme našli rastauraci v plném provozu.

A ještě bych nakonec přidal pár řádek o úspěchu, kterého jsem v této restauraci docílil, a na který jsem náležitě hrdý. Pozvali jsme dvojici starých dobrých přátel na oběd a kamarád mě zrádně předeběhl a zaplatil útratu. Abych to nějak čestně vyrovnal, poručil jsem pro každého skleničku Jelínkovy Zlaté slivovice, potom druhou, třetí a možná i čtvrtou, když nám servírka zkroušeně oznámila, že jsme vypili jejich zásoby Zlatého Jelínka do dna. No, nic se nedalo dělat, přešli jsme na Jelínka „průzračného“.

Nevím, zda změna názvu restaurace na tu nynější, Sedm konšelů, znamenala i změnu majitele a obsluhujícího personálu, ale přeji jim do budoucna vše nejlepší, jen bych se přimlouval o to, aby při naší příští návštěvě Prahy a restaurace v „mém“ domě, měli dostatečnou zásobu Zlatého Jelínka.