Poezie - Luděk Oscar Kopal Vnučkám

Altán
Na zahradě prázdný altán
při vzpomínkách zasní se,
horké léto, tenká blůzka
a ovoce na míse.
Cinkla sklenka, oči září
ústa s chutí po víně,
křehký led a lehká závrať
vše začíná nevinně.
Přerývaně slova plynou
o lásce a přísahách
na jablka v míse sedá
z horké noci jemný nach.

Vítr zralé pole hladí
slunce kleslo za obzor,
struny ladí staří, mladí,
léto končí. Fouklo z hor.
Bílé loďky s mořem tančí
plachty vaětrem k prasknutí,
lásky časem ohlazené
zpívaj písně labutí.

Smutek srdce odplavují
vlažné deště slaných vod
duha jiné ruce spojí
sklenka vína přijde vhod.
Křehký led a lehká závrať
vše začíná nevinně,
cinkla sklenka, oči září
ústa s chutí po víně.

Dvoření
Říkal motýl motýlici,
že obletí celý svět !
Ráno tam a večer zpět!
Motýlice klopí oči.
Nechce tomu rozumět.

Dále jen pro dospělé:
Motýle, ty milej blázne,
Už Ti - vážně! rozum vázne,
Obleť sad a přeleť vrata –
Já bych chtěla motýlata !

Hadice
Horko skoro k nesnesení
horko skoro k nevíře.
jen pod stromy kousek stínu,
člověkům i pro zvíře.

Ryby skákaj nad hladinu
ochladit se na vzduchu
a jen hadi mají rádi
tuhle letní pařuchu..

Jejich kůže, jeden skvost
nemá tepla nikdy dost!
Slunce pálí na záda
a hle, jaká záhada!
Hadice se svlékla z kůže!
Co jen ji to napadá?

Dále jen pro dospělé:
Ve trávě se zavlnilo
a hned končí záhada:
Tam kde končí zahrada,
že ho dlouho má ráda,
čekala tu na hada…

Tygří
Černý pruh a žlutý pruh,
Džunglí chodí jako duch.
Za ním druhý, věrný druh.

Tygří pruhy ve dne září
Jako pravý drahokam
Kníže tygr chodí džunglí
Opic, hadů, ptáků pán !

Tygří máma malým tygrům
dávné bajky vypráví,
budeš velký, malý tygře,
to už v džungli každý ví.
Zítra si zas budeš s bráškou
na sluníčku šťastně hrát,
ale teď už koukej spát !

Tygří pruhy na polštáři
do spánku Tě ponoří,
ve snu se Ti v dálce, v mlhách
slavní předci vynoří,
všichni Ti co obývali
tohle tygří pohoří !
Každý z nich byl velký tygr,
který měl svou zemi rád,
až vyrosteš, tygří synku
postavíš si vlastní hrad !

Usínání
Večer, když se snáší stíny,
každý z nich je trošku jiný,
měsíc světlo rozlévá,
po louce i do chléva.

Řekou tiše kapři plují
pod jezem i nad jezem,
v létě, až zas teplo bude,
tak tam spolu vylezem !

Skála hlídá nad údolím,
nocí teče řeky klín,
když nás v noci skála hlídá,
strašidel se nebojím !

Na louky a na pěšinky
zvolna padá noční chlad
a tak honem pod peřinky,
každému sen co má rád …

Večerní klid
Všude klid a seno voní.
Z temna lesa vylét výr.
Pole spí a potok šumí,
hned za výrem netopýr.

Do ticha se louka kouká,
kočky předou za pecí,
občas sova zahouká,
když se nikdo nekouká.

Srny jedí na palouku,
v šeru, skryté od lidí,
klidné, šťastné, spokojené,
že je lidi nevidí.

Vlny
Řekla kapka vlně: jaké je to na dně?
Též chci dostat číši plnou a být jednou
velkou vlnou !

Když mi povíš co je na dně,
dám Ti za to zprávu jinou
– jaké je to nad pevninou !
Jako mrak jsem právě dnes,
přiletěla od nebes !

Právě dnes jsem přišla domů,
rozumím už – vážně ! – tomu,
rozumím té vodní spoustě,
viděla jsem džungle, pouště,
každá z nás se vrátí tam,
kde šumí náš oceán !

Zvědavá, když někdy budu,
s trochou štěstí budu v sudu,
nebo na čas v ledu budu
hrát ledovou obludu !