Živnostníkům pera

6-7 2001 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

    Probíral jsem se tak tuhle novinami, četl kritiky a úvahy, což, názory je možno mít různé, to by mi ani tak nevadilo, ale tadyhle stojí: není pravdou, že... nedodržení smlouvy je vážnou věcí... pokles směnného kursu není důvodem k... proboha, páni komentátoři, musí to být? Přečetli jste si po sobě, co jste napsali? A jestli ano, netahalo vás to ani trochu za uši? Ono je totiž docela dobře možné napsat, že cosi je vážná věc a něco jiného zase není pravda a zní to líp. Blíž duchu češtiny. Ve velké většině případů lze česky vyjádřit stav nějaké věci prvním pádem; případy, kdy musíme zavolat na pomoc instrumentál, jsou poměrně řídké a mezi obojím je jistý lehký, ale rozeznatelný rozdíl. Neříkám, že bychom neměli sedmého pádu užívat nikdy ale měli bychom jej užívat s rozmyslem.
    Povíme-li, že pan Voborník je švec, vyjadřujeme tou větičkou prostou skutečnost. Ten muž je švec, stejně jako by mohl být nádražák nebo elektrikář. Když však oznámíme lidstvu, že pan Voborník je ševcem, je to už něco jiného. Postavením ševce do sedmého pádu sdělujeme, že pan Voborník je prťák tělem i duší že je se svým verpánkem spoután pouty citovými a ševcovina že mu slouží nejen k dobývání vezdejšího chleba, ale stala se mu posláním. Vidíte, sám jsem na konci předešlé věty užil vazby stát se čím inu, chtěl jsem vyjádřit onu jistou vznešenost ševcovského poslání. Stal-li se z něho švec, je to skutečnost pasivní a celkem lhostejná, vyměnitelná za jiné stal-li se někdo ševcem, cítíme z toho sdělení, že pro něj okamžikem usednutí na verpánek nastal životní zlom a osud se mu naplnil. Tak jemných odstínů vyjádření je schopná čeština a je veliká škoda (velikou škodou, sami uznáte, by znělo praštěně), že současní žurnalisté a jiní lidé, kteří by nejen z povinnosti svého povolání, nýbrž i ze záliby a z lásky měli šířit jazyk čistý, ušlechtilý, se spokojují s povrchní nabubřelostí. Kdo lásku k jazyku necítí nebo není schopen jeho darů využít, ať zanechá povolání, jemuž nedorostl a stane se... nu, například ševcem.
    Čteme-li díla českých spisovatelů a básníků ještě ze začátku právě minulého věku i o něco starší, zjistíme v nich mistrovství slova, jakého je už dnes pořídku i leckterý současně uznávaný autor či překladatel se spokojuje s jazykem povrchním, ledabylým, s bídou a stěží vyprávěcím. Palackého ušlechtilá výstižnost, Hálkova něžnost, Nerudova jadrnost, Máchovo slovní čarodějství, to všechno je hudba zaniklého času, již dnes už nikdo neumí složit. Cosi nedobrého se stalo během posledního století. Na češtině byly spáchány dvě veliké křivdy. Ta první je tak zvané "zlidovění". Rozmohl se názor, že psát se má tak, jak se mluví, jazykem lidu. A jelikož lid mluví neotesaně, pišme tedy také neotesaně. Autoři téměř jako by se předháněli, kdo z nich bude psát primitivněji, pouličněji, žižkovštěji a i když ne tak, tedy aspoň způsobem chudičkým a klopotným, připomínajícím školní úlohu na slabou dostatečnou. Jako by se autorstvo bohatšího, jemnějšího stylu stydělo. češtině byly spáchány dvě veliké křivdy. Ta první je tak zvané "zlidovění". Rozmohl se názor, že psát se má tak, jak se mluví, jazykem lidu. A jelikož lid mluví neotesaně, pišme tedy také neotesaně. Autoři téměř jako by se předháněli, kdo z nich bude psát primitivněji, pouličněji, žižkovštěji a i když ne tak, tedy aspoň způsobem chudičkým a klopotným, připomínajícím školní úlohu na slabou dostatečnou. Jako by se autorstvo bohatšího, jemnějšího stylu stydělo.
    Původ jazykového zhrubnutí je hluboký a sahá do dob českého národního obrození. Stal se tehdy zázrak, jejž dodnes nedokážeme zcela docenit: ze zanikající etnické skupiny opět povstal národ, jeho upadlý a na nejběžnější potřeby selského živobytí omezený jazyk se znovu obohatil a dosáhl schopnosti vyjádření literárního a vědeckého. Jenže -- a v tom je zakopán pes dnešního primitivismu -- v hlavách těch, jimž náleží zásluha toho zázraku, utkvěla představa lidovosti jakožto stavu správného a žádoucího. Nelze se divit až na hrstku vzdělanců, která se dala skoro na prstech spočítat, v době Jungmannově a Thámově nikdo jiný než nejprostší lid česky nemluvil a ani necítil, takže nebylo z čeho jiného vyjít. To ale také mohlo stačit bohužel se z tohoto nevalného stavu vyvinul český kult pro-stoty a lidovosti. Chalupnická prostota se stala kvalifikací a měřítkem vše vyšší, městské a zámecké, se pokládalo za podezřelé a samo sebou úpadkové pouze prostému, ba nejprostšímu lidu se přisoudila schopnost být nositelem národní tradice, pouze jemu byla připisována jadrnost a zdravá nezkaženost. Byl to omyl, který nám dodnes škodí. Pobělohorskou tragédií jsme ztratili nejen šlechtu, ale i prvek jazykové i povahové ušlechtilosti. Neměli bychom si z tohoto nedostatku dělat kult, ale spíš se snažit jej zmírnit, ne-li odstranit. Prostota je totiž ošemetná věc maličko a stane se z ní sprostota. Božena Němcová napsala krásný starosvětský obrázek o moudré babičce. Vychvalovači lidovosti okamžitě usoudili, že babička byla moudrá, jelikož to byla prostá žena z lidu. Nikoli, pravím ona byla moudrá navzdory své lidovosti. O prostotě nemluvme vůbec, protože kdo je moudrý, není prostý moudrost předpokládá vysoký stupen duševní složitosti. Abychom se vrátili k našemu jazyku českému: nezakládejme si na jeho prostotě, nýbrž hleďme užít veškeré jeho komplikovanosti slovní i gramatické, abychom dostali obrázek krásný, mnohostranný, do hloubi citu jdoucí. Proti jiným jazykům -- a vím o čem mluvím, protože žiji v exilu -- má čeština schopnost nesmírně hlubokého citového vyjádření. Užíváme nepřeložitelných a pro cizince nenaučitelných tvarů, dokonale vystihujících nejjemnější záchvěvy duše, ironii, nejistotu, naději... proto je čeština jazyk nad jiné poetický a kdo jím píše nebo čte, požívá privilegia, jejž jiní nemají. Jsou na světě jazyky skutečně prosté, složitějšího vyjádření neschopné, kupodivu se tím však neholedbají.
    O něco méně je čeština jazyk popisně přesný. Proto má svou potíž všude tam, kde je třeba stručné a jednosmyslné definice. Navíc byly generace českých úředníků a zámeckých písařů zvyklé vyjadřovat se německy (což je jazyk naopak velmi přesně definující, i když citově chudší) a když se někdy před sto lety čeština vrátila do úřadů, nedokázali si s ;ní poradit. Pokoušeli se úřadovat česky tak, jak byli zvyklí po německu a vyšla z toho potvornost náramná, zvaná zdeúřední čeština. Ne, že by se žádný český úředník neuměl vyjádřit jinak ale tak často nacházíme v technických a právních textech, na vyhláškách a v oběžnících obludně pokroucené nabubřelosti, lokajovu upocenou snahu dodat si velkopanské elegance. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo k breku.
    Nu, mohl bych psát dál a o ledasčem: o veledůležitém sklonu užívat cizích slov i tam, kde jsou naprosto zbytečná, o naondulovaných krouceninách, kde se lze vyjádřit jednoduše a naopak o výlevech křupanského proletářství, kde by čeština nabízela své bohatství citové jemnosti... ale už dost a učiňme závěr. Narostl nám v ústech nástroj nad jiné dokonalý užívejme jej. Nedokážeme-li to, pišme, jakáž pomoc, prostě, ale v tom případě nezkoušejme dohonit svůj nedostatek nabubřelostmi. Kdo by přesně nevěděl, o čem mluvím, tomu mohu nabídnout řádečku v pravé pavlačové prostotě, kombinované s nafouklostí panského slouhy: voda je studenou, nebe je modrým a stará Vozembouchová je hubatou drbnou a bábou princmetálovou. Líbí se vám, živnostníci pera?


Luděk Frýbort, Hannover

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012