Legendy magické Prahy

V novém představení Laterny magiky přibližují starobylou Prahu, opředenou mnoha mýty.

Vznik
Jiří Srnec přišel za Petrem Zuskou s návrhem: rád by přepracoval své původní představení z devadesátých let Legendy staré Prahy a Ahasver a dané téma zinscenoval novým způsobem, a požádal, zda by se Zuska ujal nové choreografie. Ten se nerozmýšlel. Tušil sice, že z pohledu divadelní poetiky bude práce na představení odlišná, nežli například u Graffiti (jež dříve realizoval). Zároveň však věděl, že se mu bude velmi dobře spolupracovat s Kryštofem Markem, kterému se podařilo složit hudbu podle původního filmu k dřívějšímu představení. Hudbu, která má vlastní dramaturgii a je dramatická i velmi dynamická. Vznikalo magické představení, prodchnuté černým divadlem. Mělo to pouze jeden malý háček: psaný scénář k představení neexistoval. Vše vycházelo z jednotlivých pracovních setkávání tvůrců a jejich rozmluv. Jiří Srnec držel dramaturgickou linku, ale při práci vždy „pouze“ vysvětloval své představy: tak získali ostatní přehled, jak která scéna začíná i končí a co se v ní má odehrát. Pak byly jeho záměry ostatními zkoušeny a tak uváděny přímo do života.

Paměť
Hlavním prvkem představení je magičnost Prahy. Druhým, stejně zásadním, paměť kamenů a zdí a paměť lidské duše. Diváci se seznamují s obyvateli tajemného Faustova domu, s alchymistou Edvardem Kellym. S dcerou židovského obchodníka Chaninou – s její láskou k Pánu Vltavy, která z lásky odchází za ním do vod a vrací se po střechách v podobě kočky. Setkávají se i s císařem Rudofem II. a s filozoficko-mytickou osobností rabiho Löwa a s jeho Golemem. S tvůrci Staroměstského orloje. Plynulým předělem je jednak výjev s vytvářením známého Arcimboldova potrétu Rudolfa II. pomocí rostlinných tvarů a prvků, jednak svítání, znázorněné taneční kreací v kostýmu černé/bílé. Hlavní postava Kráčivce, a to i v postavách Fausta, Kellyho, Pána Vltavy představuje stálou reinkarnaci člověka, žijícího podobné příběhy ve stálém plynutí času. Protihráčem je zde Šašek i jako Ďábel, Svůdce, nabízející nesplnitelné, je hybatelem celého děje. Stejně jako ostatní i on sám poznává nakonec relativitu osudu. V tom tkví metafyzický a duchovní přesah představení.

Současnost
V nynějším představení dostává pouť starobylým pražským židovským městem modernější podobu. Kromě zmíněné choreografie P. Zusky a hudby K. Marka jsou to kostýmy a masky Šárky Polak-Hejnové, scénografické řešení a scénář Miloslava Heřmánka, Emila Sirotka a Antonína Daňhelky – poslední dva se ujali i kamery. Díky i pohybové spolupráci Adély Srncové. Především však díky námětu, scénáři a režii Jiřího Srnce. Premiérové představení je divadlem v pravém slova smyslu, v němž prostředkem uměleckého ztvárnění je síla divadelní poetiky. A co pro ni může být lepší nežli pověsti, vztahující se k tajemstvím města?