Všem básnířkám byla Sapfó u křtu

Česká básnířka Alena Klímová-Brejchová
Uměleckým jménem (BO.-žena) se narodila 28. 1. 1941 v Praze. Vystudovala odbornou školu se zaměřením na chemii a biochemii. Dlouhá léta pracovala v chemických a mikrobiologických laboratořích v ČSAV v Krči, kde také vystavovala své kresby a malby v období, kdy malířská tvorba byla jejím velkým zájmem. Za poslední dvacetiletí vydala několik básnických sbírek a knih prózy, do které odvážně a nezvykle vetkává své básně, psané volným i vázaným veršem. Ve svých textech vyjadřuje jakýsi osobní „Pocit Světa“ a pomáhá čtenářům definovat si, procítěním jejích veršů a textů, své vlastní otázky a nalézat na ně odpovědi. Ilustruje si své knihy vlastními kresbami a kolážemi. Její básně jsou projevem ženské lyriky třetího tisíciletí. S autorkou se lze setkat i na webových stránkách s názvem www.bozena.majestat.cz.

Můžete zavzpomínat na své dětství neboť se ve svém životě k němu neustále vracíme?
Mé dětství bylo ve znamení druhé světové války a hned po ní nastupujícího režimu totality. Milovala a obdivovala jsem svého otce, vynikajícího malíře a portrétistu, legionáře na ruské frontě, který dlouhá léta pracoval v diplomatických službách na Československém konzulátě v zahraničí. Byla jsem jedináčkem už starších rodičů, dosti divokým a nezvladatelným. Vyrůstala jsem spíše jako urostlý, štíhlý, rytířský hoch než jako děvče. Snad jsem se otci snažila nahradit syna, kterého asi postrádal, a také jsem od nejútlejšího dětství zuřivě kreslila a malovala. Otec měl ze dvou prožitých válek podlomené zdraví a co nedodělaly dvě vojny, to udělala vláda lidí po roce 48. Nezvládl to a brzy zemřel. Jeho pronásledování v období totality jsem nesla velmi těžce. Po jeho smrti jsem si začala psát jakýsi Občasník, jakési „Hovory k sobě“ a píši je dodnes. Zjišťuji s radostným údivem, že si vlastně člověk sám se sebou nejlépe poklábosí…

Kdo ze spisovatelů či básníků vás nejvíce ovlivnil?
Od nejútlejšího dětství jsem byla vášnivou čtenářkou a hltala jsem veškerou literaturu, která mi přišla pod ruku.V otcově knihovně však byly knihy převážně cizojazyčné, protože on sám ovládal jazyků sedm. Vzhledem ke svému psaní básní se zmíním o některých básnících, kteří mne dokázali zručně provázet na cestách poezie. Především je to Jiří Orten. Miluji jeho zralé verše, které psal tak neuvěřitelně mlád. Mí favorité však jsou i všichni Proklatí, včetně paní Marcelíny Desbordes Valmorové, paní Sapfó, ale i Hlaváček, Sandro Penna, Nezvalův Robert David a jeho Sonety Zachránkyni a v neposlední řadě podivuhodný Brit Tedd Hughes se svými jeskynními ptáky. Se svým vnitřním zvířetem - Vránem. Nelze vyjmenovat všechny ty, kteří mne ovlivnili v oblasti duchovního léčitelství, ale nejvíce to byla paní Barbara Ann Brennanová a v oblasti studia mystického a spirituálního samozřejmě Paul Brunton, Weinfurter, Minařík, učení manželů Tomášových, ale nejvíce si vážím Tibetské knihy o životě a smrti, buddhistického mistra, Sogjála Rimpočhe. Tato kniha zůstane mým životním průvodcem stejně tak jako učení Starého Mystického Řádu Růže a Kříže.

Říkala jste si někdy jako literátka, k jaké básnické metě byste chtěla dojít?
Toužím po jediném. Aby veršům, jistému Sdělení, které mé Vědomí jen jakýmsi senzibilním transferem předává, lidé rozuměli. Je v nich vyjádřen „Pocit světa“ ženy třetího tisíciletí. Světa proměn, ve kterém všichni žijeme, rodíme své děti, milujeme, pracujeme, trápíme se a nakonec umíráme. Toužím pomoci bližním tak, aby v mých básních našli odpovědi na závažná životní témata, a aby tak i oni dokázali snadněji nalézt a definovat si souvislosti dějů, které životy lidí na Zemi provázejí. Věřím, že se jim může podařit naladit se na atmosféru mého prvotního nadreálného vjemu, a že pak prožijí stejné „Vzlety“, které prožívám při psaní poezie i já.

Vracíme se ke svému dětství v kruzích, nebo k němu pádíme nesmírnou rychlostí, jak by nám za patami hořelo?
Mám pocit, že pádit se dá jen v mládí a v rané dospělosti. S tím kroužením máte pravdu. Také cítím, v mém stáří stále častěji, jak se po okraji jakéhosi imaginárního Kruhu navracím zpět. Vlastně tak trochu po špičkách, s pokorou a opatrně, opět vcházím do krajiny svého dětství i mládí. Zřejmě vše, co se stalo v našich životech, je v našem rozsáhlém Vědomí pečlivě roztříděno, „zaevidováno pod číslem prožitku“ a zachováno. Jen nalézt ten správný mechanismus otevření šuplíčků. Faktem je, že do krajiny mé dospělosti, kde Bytí bylo pro mne přetěžké, se zatím nemám odvahu vracet.
Ale přesto… „je nádherné jít po okraji Kruhu… v duši světlo, lásky jas… nad hlavou mít míruplnou duhu… a pod paží nést Kánon Krás…“

Samotný cíl, to je pouhé chvilkové pohlazení jakoby třešnička na dortu, ale cesta odněkud někam je mnohem smysluplnější a lákavější... Nebo se mýlím?
Nemýlíte se vy, ani dávní filozofové.Vždyť neuvěřitelně promyšlenou a naši bytosti doslova přesně na míru duše konstruovanou Metou-Cílem je právě ta naše kompletní životní cesta. Má mnohá úskalí, mnohdy ji značíme krví z rozbitých kolen a loktů, jak tak usilujeme postoupit výš a výše. Je jisté, že na dosažených vrcholech musí být úchvatný rozhled, ale i pohled na vrcholy ještě vyšší a ještě s větší námahou dostupné… A ty „třešničky“ si můžeme vzít na cestu do batohu pro osvěžení.

O čem v poslední době nejvíce přemýšlíte?
Přiznám se, že nejvíce přemýšlím o jakémsi „Bodu Obratu“ lidstva k lepšímu stavu planetárního Lidství a současně i lepšího zdravotního stavu naší planety, která nás tak obětavě veze na svých kamenných zádech ledovými temnotami vesmíru. Snad v budoucnu slova jako soucit, etika, morálka, cudnost, služba a láska k bližnímu nebudou jen lichými slovy a duchovně zdravé lidstvo pevně vezme vládu věcí do rukou svých. Nu, upevněme společně tuto Představu!

Svět, v němž se nacházíme a občas i bloudíme, padáme na zem a klopýtáme, je z těch nejlepších možných světů, v němž máme to štěstí žít?
S radostí říkám ANO! O této otázce snad ani nelze pochybovat. Ano, dostalo se nám velkého štěstí… výsostného a velkorysého daru žít a učit se zde, na modré planetě Zemi a měli bychom za to pravidelně vyslovit dík. Je to svět, do kterého jsme byli za účely studijními láskyplně zasazeni a možná jsme si svou existenci zde, už před zrozením, dobrovolně zvolili. Určitě to je to nejkrásněji vyzdobené přírodní divadlo, jaké si dovedeme… zabydleni v hmotě našich těl… představit. Jsme v tomto divadle dočasně a jsme v něm zároveň herci i diváky. Naše role jsou nám šity s uvěřitelnou přesností na míru. Dovedu si však představit, že existují i jiné světy, jiných dimenzí, a že nám v nich bude někdy ještě lépe, splníme- li podmínky vstupu do nich. Být v nich, možná bude už odměnou, za naše Velké snažení…

S kým byste ráda proseděla u sklenky červeného celou noc?
Jak víte, že mám ráda červené? V jednom ze svých krátkých životních období jsem měla v pracovní náplni ochutnávání vín. Bylo to v mém mládí a bylo to veselé období… přiznávám. Ale dnes bych určitě ráda při červeném vínku poseděla s někým, kdo víno vychutnat umí, komu tento mok přináší potěšení stejně tak, jako rozhovor s někým moudrým a milým, jaksi na stejnou notu naladěným. S člověkem v mnoha směrech „Stejnorodým“. Vedli bychom rozhovor, který by se patrně týkal směřování… té velkolepé Cesty cest, které jeden Starý Mistr, ctihodný pan Lao Ce, nazývá Tao. Cesty, po které musíme všichni projít a za pochodu se tak mnohé zde naučit. Ale možná by mi bylo ctí s takovým člověkem… zde, na planetě Zemi… jenom mlčet.