Fejeton - Konečně jsem nula

„Konečně jsem nula, nic nevážím!“ vykřikl jsem radostně, když se ručička staleté osobní váhy zastavila na nule. Po pravdě musím přiznat, že mrška malá střemhlav oběhla celou stupnici – a setrvala nehnutě stát, až když minula těch svých sto třicet políček, zase na začátku. Zhrozil jsem se. Už jde do tuhého. „Nezačnete-li s tím něco dělat, máte to spočítané, skončíte za pár let ve futrálu!“ varovala mě paní primářka a očíčka jí šibalsky hrála. „Můžete si zcela svobodně vybrat, zda se dožijete třiadevadesáti nebo za chvíli zaklepete bačkorami.“

Sotvaže jsem opustil interní ambulanci a vykročil ze špitálu, nemohl jsem si nevšimnout vývěsní tabule místní večerky. Bože, to byla gurmánská nabídka! Pravé a nefalšované špekáčky od firmy Škvarky a sádlo, i přes výlohu vonící farmářská slanina, španělský salám se zeleným pepřem, pálivé klobásky od Dunaje, moravské uzené na motouzku jemně stočeném... Labužnicky jsem se roztřásl, z úst mi proudem tekly sliny. Jediné jídlo jako tlouštík jsem neměl povolené! Doma mi bylo striktně sděleno: „Konec obžerství!“ Ale když jsem se dal na vojnu...

Kdysi platívalo Nula od nuly pojde, ale mezitím se to vždycky hemžilo nejrůznějšími rošťáky, čísla jsme jim říkali.

„Jsi hrozná nula!“ spílala mi první, druhá i třetí manželka, když v ní občas chytly saze a ona zjistila, že soused je tisíckrát bohatší, šikovnější a podnikavější než její manžel a budižkničema. Ale mělo to také svou výhodu. Díky její vášnivosti jsme nemuseli ani šetřit na dovolenou do daleké ciziny, Sicílie byla u nás hned za dveřmi.

S nulou, budeme-li uvažovat dále, rovněž nic nezkazíte. Položíte-li dvě nuly na zem a dupnete-li na ně, trochu se protáhnou, vytvoří symbol nekonečna. Bude-li mi někdy úzko a smutno, že jsem jen praobyčejná nula, možná mě přepadne pocit, že v exaktních vědách, v matematice nevyjímaje, by bylo bez těch koleček, co se nulám podobají jako vejce vejci, docela liduprázdno. Polkl jsem naprázdno.