Krása v originálnosti

RŮŽENA ZÁTKOVÁ (1885 – 1923) Krásná a původem ze zámožné jihočeské rodiny dostala na svou dobu liberální rodinnou výchovu se studiem a četbou. A po matce Karle, neteři Karla Havlíčka Borovského, hudební nadání. Rozvíjené v hodinách harmonie u Vítězslava Nováka: sedmnáctiletá „…byla jen předmětem mého tichého zbožnění. …vnukla mi klavírní Píseň měsíční noci, cyklus Údolí nového království a Věčnou touhu.“ Zdálo se, že nadaná klavíristka začne koncertovat. Se sestrou Slávou, také pozdější malířkou, navštěvovala malířskou školu Antonína Slavíčka. Při výtvarném studiu (1908) se zasnoubila s pruským baronem Karlem Christianem von Losech (1908), ale ustoupila bouři protestů českých vlastenců i veřejnosti. Jako dívka z české rodiny (hlavně Havlíčkovy) vzít si Němce – to tak! Za dva roky se však provdala již za „příznivě vnímaného“ ruského carského diplomata v Římě Vasilije Chvoščinského.

V prostředí ruské šlechty a významných osobností ji mužova záliba ve sbírání obrazů utvrzuje, aby se začala věnovat malbě. Seznámila se s italskou a francouzskou tvorbou umírněné modernosti, díky manželovi hlouběji s uměním ruským, dále s egyptským a byzantským uměním, s italskou předrenesanční malbou. Nevrací se k počátečním impresionistickým pokusům. Nezajímají ji vnější efekty bravurního malířství, ale vnitřní symbolické obsahy. Navázala proto kontakt s chorvatským sochařem Ivanem Meštrovičem, tvořícím v Římě expresívní, duchovně zaměřené sochy (stala se jeho múzou a inspirací), i kontakty se skupinou malířů z Latinské Ameriky, s italskými futuristy v čele s Giacomem Ballou, s okruhem Ruského baletu Sergeje Ďagileva a s Igorem Stravinským. Snaaha o nezávislost dobových uměleckých proudů ji utvrdila ve vlastních názorech na umění.

V první půli roku 1916. Růžena začala tvořit cyklus dekorativních kompozicí Pocity rostlin, v nichž je abstrakce ještě vázána na ornamentální rytmiku. Zásadní proměnou v jejím pojetí umění byla materiálová plastika Beranidlo (Senzibilita, hluky a rytmické síly beranidla): spojení vizuálních a zvukových vjemů (na výstavě rekonstruována dle rozkresů Michala Gabriela) s tak radikálním přístupem k uměleckému dílu, který v tehdejším českém umění neměl obdoby. Ještě oproštěnější z té doby jsou její kresby cyklu Duševní stavy: jen v základních tvarech a s náznakem později užívaného mobilního prvku (zde otáčení kruhu).

Dráha experimentální tvorby byla náhle přerušena: Růžena Zátková vážně onemocněla. Manžel ji odvezl do švýcarského sanatoria v Leysinu (s podezřením na tuberkulózu). Odloučena od přátel, od dcery a umění, v uvědomění si tenké hranice mezi životem a smrtí, ponořila se zde do úvah: konečnost smyslu bytí, relativnost všech výtvarných proudů. Hledala stálou a neměnnou podstatu, a to v propojeném středu oblasti materiální a duchovní. Vnitřně se obrátila k víře, tvorbou k biblickým ilustracím Život krále Davida: A nalezla nadčasový duchovní základ i to, že nechce své umění omezovat pomíjivou lidskou individualitou.

Po několikaletém švýcarském pobytu se Růžena roku 1919 vrací ze zdravotních důvodů na italský venkov. Své názory radikalizuje, změnou v osobním životě je rozvod s Chvoščinským. a následný sňatek s novinářem Arturem Cappou (byť zřejmě ani jedno nebylo právoplatně uznáno). Nenechá se svazovat společenskými konvencemi, pouští se do další výtvarné tvorby. Vzniká cyklus Světelných maleb, v nichž zachycuje podstatu přírodních živlů v abstraktních asamblážích, doplněných malbou.

Postupně se prosazuje na veřejnosti. Otiskuje práce ve futuristických časopisech. Vycházejí články, i v německy psaných pražských novinách Prager Tagblatt. Do úspěchů zasahuje nemilosrdně osud podlomeným zdravím: Růžena odjíždí do rakouských Alp, pak znovu do Leysinu. Odtud se nevrátí – umírá na podzim 1923 v osmatřiceti letech!