Spirituál kvintet vykročil směle do další padesátky

Když dosáhne člověk padesáti let, obvykle se zahloubá nad svou existencí a, není-li spokojen, promýšlí změnu. Rozvod? Rozchod? Omlazení pelíšku? Výměna kloubů, pryč s kouřením, se stresem…?

Je málo hudebních skupin, které přežily na výslunní posluchačské přízně po celých pět desetiletí a, pokud se to některé zadařilo, pak je to vždy zákonitě díky charizmatickým osobnostem, které je formují a bdí nad jejich směřováním.

Spirituál kvintet měl to štěstí. Jiří Tichota táhne „svou káru“ od založení kapely v roce 1960 a Dušan Vančura mu vydatně pomáhá od r. 1969 a jistě i jejich přičiněním ustála skupina noblesně všechny změny, které přišly čekaně, či jako rána z nebe, a svým vystoupení na podzim roku 2010 na oslavu dosažených 50 let existence naplnila k prasknutí už předem vyprodaný velký sál pražské Lucerny.

Slýcháme často z úst nejrůznějších hudebníků, jaký ponorkový život ve skupině bývá, a že najednou museli vyskočit z lodi, protože ztratili pocit svobody, který je pro život umělce neoddiskutovatelně rozhodující; nemá-li hudebník náležitý pocit uvolnění pro svou práci a přednes, pak se stane buď rutinním řemeslníkem nebo znásilněným neurotikem, a to se nutně projeví na nedostatku pozitivní energie, kterou od tělesa publikum vždy očekává.

A právě Spirituál kvintet je jedinečný v atmosféře svých koncertů, založené ať na skvělých aranžích, doprovodech, sezpívání všech členů, na výběru písní, dokonalých vokálech, tak také na intelektuálsky vyšperkovaných bonmotech dua Tichota – Vančura (a dnes tria obohaceného o Jirku Holoubka). Právě na jejich koncerty chodíme nejen pro zábavu, poučení a rozptýlení, ale především zapomenout na stres všedních dní ve vyrovnané a přívětivé atmosféře.

Aby mohla svému krédu skupina dostát, přistoupila při svém padesátiletém jubileu ke změně – rozvázala smlouvu s manažerem Pavlem Bártou, s nímž odešla ze skupiny i jeho žena Irena Budweiserová. Tu nahradila ve skupině zpěvačka Veronika Součková (39), která se skupinou zkouší a vystupuje od ledna 2011.

Redaktorka Eva Střížovská položila vedoucímu Kvintetu Jiřímu Tichotovi několik otázek.

Jaké písničky máte nejradši a jaké nenávidíte, třeba že je pořád hrajete dokola)?
Především musím upozornit, že takovéhle otázky musí být v jednotném čísle, protože já nemohu odpovídat jinak, než za sebe. Ačkoliv spolu my kvinteťáci trávíme opravdu hodně času, zkoušíme, natáčíme, hodiny spolu sedíme v autech cestou na koncerty a zpět, stáváme spolu na podiích, spíme po hotelích a při výjezdech do zahraničí máme i týdny společné „jakobydovolené“, nemáme společná nejoblíbenější jídla ani písničky. Vlastně ani u jednotlivců - soudím podle sebe – kategorie nejoblíbenější písnička není něco trvalého, rozhodnutého; písničky se o trůn ucházejí, někdy úspěšně, ale vždy jen dočasně a s tím, že někde se už možná pomalu osměluje příští královna. Takže jen obecně: nepreferuji písničky jednoho určitého druhu, zaměření, žánru ani historického období. Proto také kvintet zpívá renesanční nápěvy stejně jako písničky z vlastní dílny (u nás především od Jirky Cerhy), spirituály a gospely stejně jako české a moravské lidové, ukázky z odkazu našich předchůdců z doby buditelské, písničky žertovné stejně jako vážné a závažné apod.
Na otázku jaké nenávidíme, ale pořád dokola hrajeme, naštěstí mohu odpovědět jednoduše – samozřejmě hrajeme jen to co nás baví. Bez toho by naše více než padesátiletá koncertní činnost byla trestem a ne potěšením a tedy dávno bychom s ní určitě sekli.

Jaké období života souboru máte nejraději, na které rádi vzpomínáte?
Já jsem poslední žijící člen první sestavy, zatímco Veronika Součková přišla před měsícem, Jirka Holoubek před šesti lety, Jirka Cerha před jedenácti, manželka Zdenka před pětatřiceti lety a Dušan Vančura před více než čtyřiceti lety, takže i v tomto ohledu máme asi odlišné vzpomínky. Rád vzpomínám na členy první sestavy, kam počítám i trochu později nastoupivší první zpěvačku „Odettu“. Začínali jsme v roce 1960 a naše počátky tak spadaly do časů celonárodních nadějí na lepší život u nás. V r. 1964 jsme již čtyřikrát vystoupili jako předkapela na koncertech námi obdivovaného P. Seegera. Osmašedesátý rok se pak ale podepsal i na historii kapely – téměř dva roky jsme se vzpamatovávali z personálních změn, jako důsledků emigrací. Ale i každá další sestava má pro mne kouzlo vzpomínek - namátkou éra Jarky Hadrabové, Karla Zicha, Honzy Thorovského (vedle nás stabilů Dušana Vančury, Oldy Ortinského a mne) s naším prvním „elpíčkem“ Písničky z roku raz dva. Představte si, že jsme byli před vánocemi pozváni do Národního divadla, kde na písničky z tohoto dávného alba tančí dnes mladí baleťáci v choreografii Petra Zusky! Pak přišli bratři Nedvědi, Eva Lifková a Zdenka dnes Tichotová a odehráli jsme přes dvě stě společných koncertů s Hanou Hegerovou. Evu vystřídala Irena Budweiserová a nastoupila doba desetitisícových Port, spikleneckých večírků na studentských kolejích, samozřejmě i různých udání a zákazů, ale nakonec i našeho zpívání 23. listopadu 1989 na balkonu Melantrichu. A za rok pak i neuvěřitelný okamžik, kdy si k nám na podium nad Václavákem přišli zazpívat presidenti Bush sen. a Václav Havel. Tak a teď vybírejte!

Jakou hudbu, jestli vůbec nějakou, posloucháte, když nezpíváte? Nebo jen ticho?
Myslím že všichni máme své oblíbené „hudby“ a pokud vím, záběr je značně široký. Já osobně poslouchám hodně hudbu vážnou – od středověku po modernu s tím, že jsem dvacet let učil na muzikologii dějiny instrumentální hudby renesance a baroka s příslušnými notacemi, tam jsem doma nejvíc. Ale miluji i písničky lidové, tu i cizozemské. Nemusím muzikály.

Spousta lidí, kteří odešli do zahraničí za totality, si neslo v „v batůžku“ vaše písničky. Po roce 1989 jste začali do zahraničí jezdit. Jaké zážitky máte ze setkávání s krajany ve světě?
Listopad 89 nám otevřel dveře na výpravy do zbytku světa – samozřejmě především za krajany. V první euforii jsme tak (díky organizačnímu géniu Pepy Máry z Kanady) navštívili s navrátivším se k nám Karlem Zichem USA a Kanadu, v Evropě mnohokrát Německo, pak Holandsko, Anglii; na začátek nového tisíciletí jsme měsíc poznávali krásnou Austrálii, jindy Chile a odtamtud společně s výpravou prezidenta Havla jsme se ocitli i na Velikonočním ostrově. Téměř vždy jsme měli to potěšení poznat nezměrnou ochotu a obětavost našich krajanů, kteří nás provázeli, ubytovávali v rodinách, vařili nám a prali, vozili a provázeli nás, prostě nás hýčkali. Mnoho trvalých přátelství vzniklo tak daleko od domova.
Jestli tyto řádky budou naši krajané, roztroušení po světě číst, nechť vědí, že na ně často a vděčně vzpomínáme my zbylí (Olda i Karel jistě někde nad námi také) a shodujeme se v tom, že jejich přátelství patřilo k našim největším dojmům z toulek po světě.
Občas slýcháváme, že to bylo jen v prvním období po listopadu, nadšení a zájem prý dávno opadly. Nevíme jak a kde, ale předloni, v době českého předsedání v EU, byla i naše současná sestava opět zpívat „za ČR“ v Bruselu, na Kubě a v Etiopii a znovu jsme se rázem ocitli v hebkých peřinkách krajanské pomoci, přátelství a péče. Tak jsme si řekli: hrajem´další padesátku!

A my říkáme:
Držme Spirituálu palce do dalších let!