Josef Hlávka - český stavitel, architekt a mecenáš

Osobnost jednoho z největších mecenášů, jací kdy v naší zemi žili, je téměř zapomenuta. Jediné, co ho občas připomene, je název Hlávkovy koleje na Žižkově a Hlávkova nadace, která patrně jediná přežila 40 let totalitního režimu. Z dlouhé řady jeho činů si připomeňme na prvním místě založení České akademie věd. V Malém encyklopedickém slovníku vydaném nakladatelstvím Academia v r. 1972 je mu věnováno pět řádků. Ani v knize „Kdo je kdo do r. 1918“ vydané po roce 1989, nenajdeme víc než jeden kratičký odstavec. A jak to začalo?

Jozífek byl prostředním ze tří dětí Antonína a Anny Hlávkových. Jeho otec byl purkmistrem malého městečka Přeštice. Ty jsou poprvé připomenuty ve 13. století. Tehdy patřily sestře krále Václava I., Anežce, od r. 1989 svaté. Když byl chlapečkovi rok, rodina se přestěhovala do Klatov, kam byl otec jako právník přeložen. Tady začal jeho druhorozený syn chodit do obecné školy a poté byl přijat do tamního klasického gymnázia s povinnou latinou a řečtinou. Otec si představoval, že půjde v jeho stopách. Ale byly to právě humanitní předměty, které se staly pro malého studenta kamenem úrazu, vůbec ho netěšily a podle toho vypadal i jeho prospěch. Chlapec odmalička rád kreslil, a to především domečky, kapličky, zkrátka stavby, a hodně četl. Rodina se po čase opět stěhovala, a to do Kolína. Ani tam potíže s prospěchem nepřestaly. Tehdy nejen jeho moudrý otec, ale především milující a laskavá maminka se rozhodli patnáctiletého chlapce poslat do Prahy na stavovskou reálku, která byla zároveň přípravkou ke studiu na tehdejší polytechnice. Obě školy sídlily v jedné budově v tehdejší Dominikánské, dnešní Husově ulici. A tady se mladý student našel. Od té doby prospíval se samými jedničkami a dostával i řadu pochval. Díky dobrému prospěchu přešel na pražskou techniku, kde absolvoval obor pozemní stavitelství. Touží však po studiu architektury, a protože nejlepší a nejbližší škola byla vídeňská Akademie výtvarných umění, tak se mladý muž se souhlasem rodičů přihlásil právě tam. Protože studium bylo zároveň jeho koníčkem a navíc byl velmi pracovitý, patřil opět k nejlepším z posluchačů. Navíc mohl uplatnit svůj přirozený kreslířský talent, i proto byl úspěšný jak v teoretických předmětech jako projektování či deskriptivní geometrii, tak v nauce o materiálech. Protože potřeboval peníze, tak si našel práci u tamějšího stavitele, původem Čecha pana Františka Šebka – Schebka. Většinou pracoval o prázdninách, stihl se vyučit zedníkem, ač přísný stavitel mu výuční list nedal zadarmo. Svoje praktické znalosti a zkušenosti využil poté, co získal vlastní firmu.

V roce 1854 absolvoval a za svou závěrečnou práci dostal zvláštní cenu. Díky ní byl osvobozen od tehdy povinné vojenské služby. Pan architekt a inženýr pozemního stavitelství Josef Hlávka se podle svých vzpomínek z titulu radoval stejně jako z výučního tovaryšského listu. Nebylo proto divu, že pracovitého mladého muže si zvolil jeho o tři roky starší kolega jako spolutvůrce soutěžních projektů na dostavbu banky, vídeňské burzy a votivního chrámu. Poroty práce dvou mladých autorů Vídeňana H. Ferstela a J. Hlávky přijaly a projekty získaly ocenění. Díky tomu se oba architekti dostali do povědomí vídeňských stavitelů a navíc ve druhé polovině 19. století nastal velký stavební rozvoj hlavního města Rakouské říše. Z dlouhé řady realizovaných návrhů je velmi zajímavá budova votivního chrámu v novogotickém slohu. Mladý Josef Hlávka skvěle tento styl zvládl jak po formální, tak technické stránce, což později pozná i město Praha, neboť ač žil ve Vídni, nikdy se nepřestal zajímat o dění v rodné zemi. I proto poslal do první soutěže na projekt Národního divadla vyhlášené v letech 1854–55 svou ještě studentskou studii. Protože dobře splňoval nejen technické, ale i umělecké požadavky, získal třetí cenu. Když o rok později vypsala jeho vídeňská škola soutěž, jejíž cenou byla dvouletá studijní cesta po Evropě, nezaváhal a přihlásil do ní svůj projekt pro pražské divadlo. K němu přidal i soupis svých prací spolu s jejich hodnocením, které dělal pro Vídeň. Uspěl. Během svého dvouletého studijního pobytu navštívil řadu zemí jižní a západní Evropy. Tam se na vlastní oči seznamoval s architekturou a významnými výtvarnými díly od antiky až po současnost. Jako úspěšný stipendista měl navíc nárok na místo ve státní službě. Avšak v době jeho návratu Rakouská říše utrpěla porážku v Itálii a práci proto nedostal.

Vzhledem k jeho dobré pověsti ho pozvali ke spolupráci vídeňští stavitelé, občas přednášel i na své alma mater.

Zasloužené štěstí
Díky tomu, že jeho bývalý zaměstnavatel stavitel Šebek, pro kterého pracoval už jako student, a kterému zcela nezištně navrhl hrobku pro jeho zemřelou manželku, mu dal velkorysou nabídku. Přenechal mu svou zavedenou vídeňskou stavební firmu s veškerým zařízením. Navíc mu pomohl v červnu 1860 získat koncesi nezbytnou pro vedení podniku. Tento velkorysý dar umožnil ani ne třicetiletému schopnému, ale nemajetnému muži začít samostatně podnikat.

Husarský kousek
Necelý rok poté dostal od rakouského Ministerstva kultu a vyučování ve Vídni nabídku, aby v Černovicích ležících v tehdejší Bukovině na nejvzdálenějším okraji Rakouské říše, postavil reprezentační sídlo pro pravoslavného patriarchu, navíc „na klíč“. Patrně každý z jeho kolegů by tuto nabídku pro její obtížnost odmítl. Ne tak mladý Hlávka. Téměř okamžitě se rozhodl vydat na cestu. Železnice tehdy vedla pouze do Lvova a zbytek cesty bylo třeba jet po špatných cestách dostavníkem. Po čtyřech dnech se ocitl na místě. V téměř vesnici si prohlíží rozlehlý pozemek, na němž má budoucí sídlo stát. Aby lépe poznal místní stavby, navštěvuje okolí a kreslí místní kostely, starobylé kláštery, kde se mísí byzantinský sloh s arabským. Několikrát se setká s metropolitou (biskupem) Bukoviny. Vyptává se na místní podmínky praktického charakteru, jako jsou stavební materiály, hlína, kámen, písek, řemeslníci a na stav silnic. Zjišťuje, že kvalifikované řemeslníky a další odborníky bude muset sehnat a přivézt na místo s sebou. Místní bude možno najímat spíše na pomocné práce. Po zprávě o otcově nemoci se rychle vrací domů, ale může už jen položit květiny na jeho hrob. Vrhá se do práce. Během půlroku má hotový projekt, který posílá do Bukoviny. Biskup je projektem nadšen a žádá o rozšíření původního plánu o další stavby, a to o kněžský seminář, refektář, a budovu chrámu arménské církve. Veškerá doplněná dokumentace je doložena 1864 a rok poté se začíná s kopáním základů. A tehdy se v plné šíři projeví organizátorský talent mladého stavitele. Není z čeho stavět? Zorganizuje těžbu kamene, písku. Nejsou cihly? Založí novou cihelnu. Zpevňují povrch silnic, staví se nové stejně jako železniční vlečky. Má dar vybírat si kvalifikované spolupracovníky. Získá dobré zedníky, tesaře, kameníky. Hlavním stavebním dozorcem jmenuje Čecha Josefa Gregoru, ten nakonec v Bukovině zůstane. Geodetem se stává Ukrajinec Vasil Danyl. A nedosti na tom Josef Hlávka díky svým vědomostem a kreslířskému talentu navrhuje vnitřní vybavení budov od tvarosloví kazetových stropů přes mobiliář osvětlení až po kování dveří. Navrhl též chrámový ikonostas, roucha, berlu pro duchovní, kříže, liturgické nádoby. Během šesti let od r. 1864–1870 vyroste v hlavním městě Bukoviny komplex budov, jehož plocha je jako polovina zámku ve Versailles. Dokonalost Hlávkova projektu jak po technické stránce, tak kvalitě výtvarné, stejně jako vypracování byla na mezinárodní architektonické výstavě v Paříži oceněna 2. cenou. Sídlo, které český architekt v nejvzdálenější končině Rakouské říše navrhl a vybudoval, stojí dodnes. Ale odvážnému a nesmírně pracovitému muži práce na tak obrovském projektu nestačila. Připravil a poslal projekt do soutěže nové budovy Dvorní opery ve Vídni. Zvítězil. Účastnil se jejího otevření v květnu 1869. Letos uplyne od tohoto data 155 let. Byl v lóži, která mu byla rezervována v jejím hledišti na doživotí. Slavnostního otevření se zúčastnila i jeho žena Márinka, která na něho oddaně čekala od jeho studentských let. Brali se narychlo v roce 1862 uprostřed pilné práce. Svatební cesta vedla do Prahy, pro niž se chystal navrhnout a postavit budovu porodnice, ale o tom až příště.