S Františkem Janouchem o jádru, politice a trochu i o sexu

Když mě Eva Střížovská požádala, abych udělala pro Český dialog rozhovor s prof. Františkem Janouchem, s radostí jsem souhlasila. Návštěva u známé osobnosti světa vědy, jedné z výrazných postav českého exilu i polistopadové politiky je mimořádně zajímavým setkáním. A nejenom to. Je i příležitostí k prohlídce díla významného českého výtvarníka Jiřího Koláře, který byl komunisty po podpisu Charty 77 „vyemigrován“ do Paříže, a jehož koláže zdobí stěny Janouchovic pražského bytu. S protikomunistickou vědeckou a uměleckou komunitou je František úzce spjat, ale o tom už bylo napsáno mnohé, věnujme se aktuálnímu tématům…

Františku, ačkoli jsi svou kariéru původně zasvětil jaderné fyzice, kterou jsi vystudoval v bývalém Sovětském svazu, další životní cesty Tě zavedly i na diplomatickou dráhu. A to jak v exilovém kontextu, tak posléze i zcela profesně. Která tvář je Ti bližší?
Přirozeně fyzika. I oněch pět let se švédským diplomatickým pasem v Kyjevě, kde jsem zastupoval Evropskou unii v Ukrajinském vědeckém a technologickém centru (Science and Technology Centre Ukraine – STCU) pro mne znamenalo pokračování ve vědecké práci. Cílem centra bylo podchycovat odborníky na výrobu a dopravu zbraní hromadného ničení, aby nejen neodcházeli do zahraničí, ale aby naopak své znalosti využili pro mírové projekty. Naše ukrajinské partnery udivila řada mých přednášek v Kyjevě, protože netušili, že v Bruselu nejsou jen samí byrokrati. I když je pravda, že vědec jsem tam byl jen já. Jako skutečný diplomat jsem v roce 1992 pracoval necelý rok na pozici čs. velvyslance a šéfa čs. delegace na Helsinské následné schůzce, vše ostatní považuji spíše za veřejnou nebo společenskou činnost.

Naše civilizace je zcela závislá na energii. Jádro prožívá renesanci, znova se dostává na program i v zemích, které ho dosud blokovaly. Co bude po jádru? Velké naděje se vkládají do termojaderné fúze…
Domnívám se, že fúze bude následovat jádro. Temelín dnes dokáže z uranu dostat maximálně pět procent energie, ale reaktory dalších generací získají podstatně víc, současně zmenší množství, objem a i radioaktivitu tak zvaného odpadu. V dalších generacích jaderných elektráren bude zřejmě využitelný i radioaktivní odpad. Existují velké zásoby uranu a thoria. Například Indie pracuje s thoriovým reaktorem, který je trošku jiný, možná složitější, ale s rostoucími cenami energie se i thorium bude používat.

Než se mi podařilo zpracovat náš rozhovor, došlo v Japonsku k živelní katastrofě a v jejím důsledku i k obrovské havárii v jaderné elektrárně Fukušima, o které se nelze nezmínit. Shodou okolností se tak stalo 25 let po katastrofě v Černobylu. Myslíš, že to může vyvolat zlom v pojetí jaderné energetiky?
Ačkoliv je fukušimská havárie klasifikována stejným – sedmým – stupněm jaderných havárií (jedná se o nejvyšší – tedy nejzávažnější stupeň havárie), do okolního prostředí bylo uvolněno jen asi 10 % množství radioaktivity, které před čtvrt stoletím zamořilo nejbližší i vzdálenější okolí ukrajinského Černobylu. Černobylské RBMK reaktory totiž neměly žádné kontejmenty. V Japonsku po téměř nejsilnějším možném zemětřesení (8.9 na Richterově stupnici) sehrály právě kontejmenty na šesti fukušimských reaktorech vystavěných od roku 1972 mimořádně pozitivní úlohu. Ovšem z fukušimské havárie se konstruktéři budou, přirozeně, muset poučit v řadě ohledů.

Zmínil ses o zbraních, o jádru jako prostředku hromadného ničení. Snad všichni s rostoucí obavou sledují země, které překotně rozvíjejí své vojenské jaderné programy. Určitě je namístě se obávat nestability, která se šíří z Afriky a zemí Blízkého východu. Nemůžu se zbavit nepříjemného pocitu, že ohromné množství přistěhovalců už nějaký čas podemílá evropské břehy. Společnost se začíná štěpit v názoru, zda tak veliký příliv lidí z odlišného kulturního prostředí je nebo není nebezpečný?
Jaderné zbraně patří k velmocenskému statusu Číny, má je též zřejmě Izrael, Pákistán, Indie... Svět se nutně musí obávat nějakého krvavého konfliktu v oblastech velice výbušných, kde by se konflikt mohl stát nekontrolovatelným a rozšířit se dál. Politická a vojenská nestabilita v některých zemích spolu s politickou krátkozrakostí v Evropě může vyústit do obrovských problémů. Už někdy před dvaceti jsem varoval, že je švédská přistěhovalecká politika dosti nezodpovědná. A říkal jsem to jako přistěhovalec, jako člověk, který byl své nové vlasti velice vděčný za to, že ho přijala. Jenže ve Švédsku, a zřejmě i v Anglii a Německu chybí to, co mají v Americe – přísaha na ústavu. Ta totiž může mít i zpětný retroaktivní postih pro toho, kdo by ji neplnil. Nedávný otřesný případ ve švédském universitním městě Uppsale zřejmě způsobil, že se do parlamentu dostala imigraci nepřátelská strana, získala dokonce asi 12 míst, což způsobilo politické zemětřesení. Co se tedy stalo? Najednou se přišlo na to, že se v Uppsale usadil přistěhovalec z Iráku, který přišel s asi pětiletým synem a dcerou. Ve Švédsku se mu narodily dvě další děti. Ani jedno z jeho dětí nebylo v systému zdravotní péče (povinná očkování, prohlídky), ani jedno nechodilo do švédské školy, děti ani manželka neuměly ani slovo švédsky: v Uppsale jednoduše vznikl malý Irák. Švédský stát pouze vyplácel sociální podpory a nájemné. Při soudním přelíčení, v němž byla despotická hlava rodiny odsouzena k několikaletému žaláři, musely být děti a jejich matka vyslýchány s pomocí tlumočníka.

Je známo, že někteří lidé absolutně nerespektují pravidla země, která je přijala a hostí. Co by podle tebe mělo být poselství pro společnou Evropu a co by mělo být výstraha? Vždyť všude je cítit neklid jak tanec nad střelným prachem.
Jestliže někdo nechce respektovat pravidla země, v níž žádá o politický či humanitární asyl, má zůstat doma. Exemplární výstrahou je právě případ, který jsem uvedl. Je vidět, že si s tímto problémem začínají evropští politikové lámat hlavu. Myslím, že to musí cítit každý. Jestliže se objevují takové případy, znamená to, že s přistěhovaleckou politikou v EU něco není v pořádku. Situace je skutečřně obtížná: porodnost u klasických švédských párů (s výjimkou mé dcery, která má pět dětí, ale takových výjimek je málo) je daleko nižší, než u mnoha přistěhovalců, takže se jejich počet bude zvyšovat. Divím se, že se vlády těmito demografickými úvahami nezabývaly již dávno. Četl jsem nedávno, že i romské obyvatelstvo na Slovensku narůstá mnohem rychleji, než slovenské. To může, bez patřičné a úspěšné integrace romského obyvatelstva způsobit nemalé problémy. Myslím, že to je problém stejně závažný, jako je třeba otázka stárnutí a penzí. Kdo bude platit penzisty za dvacet let? Musí se o tom mluvit racionálně, bez vášně a hněvu, není v tom žádný rasový motiv. Máme určité kulturní zvyklosti a na nich založenou civilizaci. Přece nechceme, aby naše civilizace založená na principech snášenlivosti, demokracie a určité solidarity byla ohrožena tím, že se naší politici báli nebo ostýchali mluvit o některých zásadních problémech.

Evidentně jsme vešli do celosvětově komplikované fáze. Také doma v České kotlině máme divočinu, lidé jsou naštvaní, politici jak ze řetězu utržení…
Politická situace mě doslova děsí. Jak jsme to mohli připustit? Nedávno jsem si přečetl vzpomínky Štrougala. Byl to zřejmě inteligentní a vnímavý člověk. Jedna věc mě ale velice zaujala a přesto se o ní prakticky nemluví. Přišli jsme k roku 1989 bez státního dluhu, naopak s velkými aktivy. Měli jsme miliardy a možná i desítky miliard dolarů v úvěrech v Rusku a v arabských zemích. Jak je možné, že dnes máme tak strašlivý dluh? Navíc jsme prošustrovali rodinné stříbro: škodovky, pivovary, doly, hutě. To se dnes podivným způsobem ocitlo v soukromých rukách. Naši politici, levice, pravice, tady už ani nerozlišuji, se o tom ostýchají otevřeně mluvit. Řešení, které dnes koaliční vláda navrhuje, mi připadá nesmyslné.

V jednom rozhlasovém pořadu jsem slyšela, kolik peněz zpočátku investovali zahraniční investoři, kteří nakoupili naše podniky. Jenže v roce 2008 už neinvestovali nic, jenom vyváželi dividendy a teď jenom čerpají. Ti politici a ekonomové, kteří tenkrát rozhodovali, nechtěli slyšet varování, že bychom neměli vyprodat všechno naše bohatství.
Škodovka se doslova vyprodávala. Závod Škoda jaderné strojírenství vyrobil 24 velkých jaderných reaktorů pro energetiku. A my jsme ho prodali skoro zadarmo! Továrnu, která mohla vydělávat miliardy ročně, jsme prodali prý za nějakých tři sta milionů ruské překupnické firmě. Český zájemnce byl odstrčen. Takhle to dopadlo i s dalšími. Rodinné stříbro Škodovka byla rozporcována a rozdělena. A teď už to nazpět nekoupíme, bohužel. Tohle je divoká privatizace, za kterou má hlavní ideologickou odpovědnost Václav Klaus. A on si tuto odpovědnost, která historicky spočine zcela nepochybně na něm, stále nechce přiznat. Tady se děje s malým předstihem to, co v Rusku. Podnik se nechá zkrachovat, pak se koupí za levný peníz, a poté se k němu vrátí, protože to je podnik, kde jsou miliardy a desítky miliard v investicích a strojích a knowhow. Když si uvědomím, do jakého strašného dluhu jsme se dostali a ještě jsme ztratili to cenné, co jsme měli, čímž se ten dluh stal fakticky ještě možná desetkrát větší! Politicko ekonomická situace mě doslova děsí. A současné návrhy na nápravu mi připadají naprosto nedostatečné a naivní.

To je velmi depresivní téma, které musejí už konečně začít velmi zodpovědně řešit politikové, ekonomové a kriminalisti, protože se jinak nepohneme z místa. Přeskočme nyní na podstatně lehčí téma: Tvoje dcera se věnuje naprosto otevřeně dosud tabuizovanému tématu sexu a erotiky? Dnes už je odbornicí a svými publikacemi se proslavila nejenom ve Švédsku. Jak se s tím seriózní tatínek vyrovnává?
Já s tím nemám problémy. Kdysi jsem byl ve Švédsku známý profesor Janouch, hodně se o mně psalo. Když mě před časem vezli s poraněným kolenem sanitkou a připravovali mě na příjem v nemocnici, potřebovali znát mé jméno. Hned se ptali, jestli nejsem příbuzný s Kateřinou Janouch. Řekl jsem ji, že náhodou ano. Sic transit gloria mundi! Ona si zorganizovala svůj život a myslím, že se jí to podařilo. Kateřinina knížka Jak jsem přišel na svět, kde se vysvětluje početí a biologický vznik člověka, je přeložena snad do 20 řečí, a tady v Čechách to musejí ročně dotiskovat. Knížka Orgasmus má také asi 10 jazykových mutací a stále se vydává v nových a nových vydáních. Ano, my jsme byli vychovaní jinak, měli jsme puritánský přístup k sexu, o kterém se skoro nesmělo mluvit. Bylo to něco tabuizovaného a ona to odtabuizovala. Musím ale přiznat, že jsem se cítil divně, když jsem v televizi viděl, jak jde Kateřina do obchodu s erotickými pomůckami a tam klidně vysvětluje, co k čemu slouží.

Tvé dceři zřejmě dodala sílu osobnosti emigrace. O tom, jak se s ní dost těžce vyrovnávala, píše ve své autobiografické knížce. Vy jste odcházeli z vlasti dospělí, ona jako dítě. Jak to vidíš dnes, kdy trávíš hodně času v Praze. Jsi částečně Čech, částečně Švéd…
My jsme neodešli z vlastní vůle, oba jsme byli vyhozeni z práce a já jsem nabídku emigrace odmítl. Nakonec si se mnou nevěděli rady, tak přistoupili na návrh – ukázal se být prozíravý – že na pět let odjedu a pak se rozhodnu. Dostal jsem sice na pět let pas, ale za rok a půl mě zbavili občanství, čímž rozhodli za mě. To rozhodnutí bylo nezákonné a národní shromáždění na jaře 1990 zrušilo příslušný paragraf, takže jsem občanství dostal zpět se zpětným účinkem: v roce 1990 jsem se dozvěděl, že jsem vlastně nikdy nepřestal být čs. občanem. Já tušil, že to tak dopadne. Mimochodem, takových případů by bylo pár tuctů: patřili mezi ně třeba Pelikán, Šik, Kundera, Hejzlar, Kohout a další. Dcera se dnes cítí být Švédkou nebo spíše Evropankou. A já se cítím stejně. Proto jsem naprosto bezvýhradně podporoval vstup do Evropské unie. Proto mám problém s prezidentem Klausem. Naše dějiny ukázaly, že jedině silná a víceméně jednotná – to neznamená, že tam nemohou být diference – Evropa může hrát významnější úlohu a zajistit svému obyvatelstvu budoucnost, i když to nebude lehké. Ve srovnání s Čínou jako výrobním faktorem, islámskými zeměmi strašícími svou netolerantností, to bude dosti problematické. Česká republika jako osamocená desetimilionová země nemá šanci s tím něco dělat, sama má svých problémů dost. Ve společné Evropě máme podstatně víc šancí.

Témat k povídání s Františkem Janouchem by bylo na další a další hodiny, avšak pro tentokrát už mi nezbývá, než poděkovat za rozhovor.