20 let - Z deníčku vydavatelky

JARO 2011 Ostatní česky
obálka čísla

25. ledna 1994
Tento rok mi nezačal zrovna moc hezky. Umřela mi máma. Co tahle holá stručná věta znamená, kolik se za ní skrývá bolesti, může vědět jen ten, kdo už to zažil. Koho to teprve čeká, lituji. Strávila jsem téměř celý měsíc stěhováním redakce do Holešovic, malováním, sháněním nábytku apod. Hezky jsem si fyzicky "mákla" a jako obvykle jsem si při tahání balíků a balíků a balíků Českého dialogu umiňovala, že už je to naposledy, co si takhle ničím žíly na nohách a vytahuji břišní svalstvo ke kotníkům. Světlý bod a vydatný je však sama redakční místnost - prostorná s dvěma ohromnými okny, balkonem a kočkou Pralinkou, kterou měla maminka tak ráda.

27. ledna 1994
Včera jsem byla jako publikum u soudu pro Prahu 5, kde se řešila causa "Růžičkovi". Ti dva manželé se vrátili ze Švédska v "naivní"(!) víře, že budou bydlet ve svém vlastním domě, který si kdysi pořídili a který byl později po jejich odchodu obsazen jakýmsi funkcionářem KSČ. Paní Růžičková pracovala ve Švédsku v organizaci, pomáhající postiženým dětem a v tom chtěla pokračovat i tady. Jejich velký dům se zahradou by byl vhodným místem pro rehabilitační středisko, říkala.

Z průběhu soudního líčení (již několikátého) jsem zrovna nebyla moudrá. Soudkyně i právní zástupci (obou stran) se ptali přítomných svědků na spoustu věcí ze života Růžičkových. Například na to, u koho nyní v Praze bydlí (chodí-li někdo v noci přes jejich ložnici), kolik mají postelí, mají-li auto, jsou-li zaměstnáni, kdy chodí spát, s kým se stýkají a jaký mají příjem. Nějak vůbec nepadlo slovo o tom, kdo v jejich domě a proč bydlí dosud, líčení bylo odročeno. Soudkyně byla mladá a suverénní a na reakce publika, které se občas s údivem zavlnilo, reagovala dost ostře. Podle mého dojmu jí to bylo úplně jedno, neboť to bylo téma pro ni velmi vzdálené. Totéž bohužel nutno říci i o právní zástupkyni Růžičkových, proboha kde ji jen sebrali?

5. února 1994
Hezky začíná kampaň za Český dialog. Po rádiu Collegium se sympatickým moderátorem Ottou Nutzem (mj. Autor knížky Kavárna u Kische) a rádiu RIO, kde jsem strávila zábavné nedělní odpoledne ve společnosti Milana Heina a Jitky Zelenkové, jsem domluvila spoustu dalších rozhlasových informací o nás. Postupně o časopisu informují všechny noviny a tiskoviny, které existují. To by v tom byl čert, aby už jsme konečně neprorazili na širší "trh". I když nutno přiznat, že pokud nebudeme "v bedně", stále je to málo. A dostat se do televize bez peněz není jen tak. I když není ještě nic ztraceno. Dostala jsem před časem nabídku jedné reklamní televizní agentury, která mne sice zaujala, ale na kterou jsem musela po pravdě odpovědět - ano, snad někdy, zatím díky... Ale z té agentury se ozval jednoho dne sympatický hlas a znovu nabízel. Já jsem se jen tak orientačně zeptala na ceny, z nichž vyplynulo, že za půl milionu je tak malá reklamní kampaň, že si jí skoro nikdo nevšimne, ale za jeden milion už je to ono. Řekla jsem mu, že tedy ano, chci tu kampaň za milion, ale jestli nevadí, že nemám ani korunu. Pokud vymyslíte, jak to půjde bez milionu, beru, řekla jsem. Ten pán se kupodivu zasmál a řekl fajn, přijedeme a něco vymyslíme. A tak se taky stalo. Co to bude, je tajemstvím (aby nám to někdo nevyfoukl), ale bude to skvělé. A hlavně - v bedně.

15. února 1994
Dneska jsem se pěkně naštvala. Mirka sjednala reklamu s restaurací Červený vlk na Starém Městě poblíž Dlouhé a Staroměstského náměstí. A to tak, že přijde osobně paní šéfredaktorka a napíše rozhovor s šéfem o jejich milém pohostinném zařízení. Moc se mi to nehodilo, mám plno práce a starostí s kampaní, s distribucí a s přípravou dalších čísel ČD, která mají být v barvě. Ale protože už jsem jednou s těmi pány - Volfem a Červeným kdysi sama jednala, byla jsem ochotná to učinit. Předcházelo několik telefonů, které mne měly varovat. Při mé permanentně a nešťastně důvěřivé povaze se tak nestalo. Když mi jeden či druhý do telefonu říkal, že "dnes to nejde, jsme moc zaneprázdněni, zavolejte ve středu, nebo rovnou přijďte", brala jsem to věcně a volala klidně ještě několikrát, tak jak si přáli a v udanou hodinu jsem všeho nechala, sedla na metro a autobus a přijela do jejich restaurace. Pan Červený byl sice trochu mou přítomností překvapen, ale reagoval hbitě. Jasně, pan Vlk tu bude za chvilku, sedněte si prosím zatím do snacku a dejte si kafe. A tak jo, dala jsem si preso a vytáhla zatím blok a tužku. Asi dvakrát přiběhl pan Červený a ujišťoval mne, že pan Vlk přijde hned. Rozhlížela jsem se zatím kolem a přemýšlela, proč tady mají tak prázdno. Nikde ani noha. Jen personál. Káva byla dobrá, dopila jsem ji a konečně přichází pan Červený... Nezlobte se, říká, víte, já jsem společníkem (to jsem samozřejmě věděla) a já mohu mluvit i za svého kolegu. My o žádnou reklamu nemáme zájem. Nezlobte se, že jsme vás připravili o čas. Nevadí, řekla jsem, je to pro mne zkušenost. A zaplatila jsem si tu doporučenou kávu. Stála dvacet, což je rozhodně míň, než moje čtyři ztracené hodiny... A už taky vím, proč tady mají tak prázdno...

24. února 1994
Dnes jsme rozvezli (s novou sekretářkou Mirkou Hanzlovou a Richardem Jebavým) mercedesem Český dialog, distribuci čísla dvě. Nevím jak oni dva, ale já mám záda úplně zlomená a opět si umiňuji, že už nikdy nebudu tahat ty balíky...

5. března 1994
Peníze za distribuci jedničky stále ještě nepřišly. Zato přišly telefonní účty za listopad a prosinec, které jsou poněkud vyšší než obvykle. Zajímavé přitom je, že např. v listopadu jsem měla na telefonu 14 dní poruchu, takže místo 300 Kč jsem očekávala účet na 150,- Jaké bylo mé překvapení, když přišel účet na 1 300,- Kč! "To je normální, nediv se," řekla mi jedna známá, "oni si u Telecomu plní plán tím, že prostě někomu připíšou pár stovek či tisíc..."

Samozřejmě jsem podala ihned reklamaci, ale nikdo zatím neodpovídá.

Peníze jsou vůbec velký problém. Člověk něco vymyslí, sestaví, vytvoří, realizuje. Ohlasy jsou kladné, zdá se, že se člověk dokonce strefil do zájmu veřejnosti. Ale to ještě nic neznamená. Český dialog číslo jedna a dvě je rozdistribuován po celé republice a po celém světě, ale stále se nezdá, že by za to přišla odněkud koruna. Nevadilo by mi, kdyby tiskárna dost ostře neprotestovala, o chudých autorech, čekajících na honoráře přes půl roku nemluvě.

Už už se zdálo, že je bída zažehnána, ale zvýšil se náklad, a tedy i náklady. Desetinásobně!

10. boezna 1994
Dnes jsme s hodnou paní Helenkou K. udělaly evidenci našich žádostí v různých nadacích a fondech. Výsledek je tristní. Český literární fond je jeden z mála, který na naši žádost nějak reagoval. Požádal o podrobnější popis ekonomických ztrát a ujistil nás, že s největší pravděpodobností nic nedostanem, protože jsou na tom stejně jako my. Odmítla nás Nadace Pro Helvetia, zatímco Nadace Václava Klause při ODS, Nadace Bohemiae, Hlávkova nadace, vůbec neodpověděly na dopis z podzimu loňského roku. Někdy bych ráda potkala někoho, kdo od nějaké Nadace něco dostal...

Také jsme napsaly (po ročním telefonování, které k ničemu nevedlo) dopis firmě CESTY, která nám dluží peníze za prodej Čtvrté cesty. Ozvali se obratem a ujistili nás, že nám neprodané výtisky vrátí. (Předtím tvrdili, že je ztratili při stěhování.) Ptala jsem se, k čemu mi teď po dvou letech vydání budou. To nevěděli, ale radili mi, že jsem takovou knížku neměla vydávat. Ale proč si ji tedy brali do distribuce, když byla tak špatná?

Logika chybí, leckde.

(Úryvek z připravované knížky.)
Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012