Za Jiřím Dienstbierem

JARO 2011 Ostatní česky
obálka čísla

Čas už tu novinu trochu obrousil a jeden nemá být sentimentální, zvláště pak ne ve vztahu k Jirkovi. Odešel, a jeho přátelé mu připravili v českém tisku takový přehled vzpomínek, že mi bylo až líto, že si je nemohl všecky přečíst a patřičně okomentovat. Byl by do toho pravděpodobně vnesl trochu legrace a rozhodně i pár vzpomínek méně známých.

Třeba jak jsme napsali pro seminář profesora Františka Gela úvahu proč chceme studovat zrovna žurnalistiku. Bylo nám osmnáct plus a poctivě jsme se snažili, pro Gela vždycky, byl to nejlaskavější člověk na světě a krom toho chytrý, vzdělaný a skutečně noblesní. Dnes mohu říci, že ta tři poslední přídavná jména platila i na Jirku, akorát v těch osmnácti to ještě nebylo tolik vidět. Napsali jsme proč zrovna žurnalistika a přečetli ty výtvory nahlas. Od toho dne jsem věděla, že pro Jirku to nikdy nebudou jen noviny. že nechce jen psát a reportovat o světe, že se chce plést do toho jaký by svět měl být a že ho ze všeho nejvíc zajímá politika. Uzavřeli jsme ten seminář nad kávou a sachr dortem v Klubu novinářů, pan Gel nikdy neopomněl své vyhladovělé studenty pozvat. S Jirkou jsme se od té doby začali kamarádit, měl hotovější názory na svět než my ostastní.

Jednou jsme se učili na nějakou obzvláště nepříjemnou zkoušku a seděli jsme asi čtyři v karlínském bytě Jirkových rodičů. Takhle odpoledne na nás začal padat hlad a nikde nebylo do čeho kousnout. "Co takhle knedlíky s vajíčkem," navrhl Jirka. Souhlasili jsme nadšeně a jen jsme čekali až vyndá odněkud knedlíky od včerejška a uděláme si je s vejci. Namísto toho nás přestěhoval do kuchyně, vytáhl mísu a vařečku a než jsme se prokousali další kapitolou, měl knedlíky hotové a bytem voněla cibulka.

Po čtvrtém ročníku byl Jirka na praxi v Zahraničním vysílání Československého rozhlasu a na konci prázdnin mu tam nabídli místo. Brzy nato mi zavolal, že se uvolnilo místo v domácí redakci Zahraničního vysílání a proč bych se tam nezkusila dostat. Sešli jsme se v rozhlase ve vrátnici a Jirka mě odvedl k Bedřichu Utitzovi. Jaké já jsem měla v životě štěstí na slušné lidi! Bedřich byl tenkrát hlavním redaktorem a mojí přímou nadřízenou byla Sylva Kučerová. Myslím, že nad námi museli občas lámat rukama, jak jsme měli chvíli mezi zprávami nebo psaním, zaručeně jsme stáli s Jirkou na konci chodby v prvním patře a žvanili.

Přiška kubánská krize, pamatuji jak jsem se bála, že může být válka a jak byl Jirka oživlý a aktivní, ve světě se děly mimořádně zajímavé věci, jaképak obavy. Seděl u dálnopisů, zůstával v redakci přes noc, tohle byla pro něj konečně zajímavá novinařina.

Mezitím jsme nějak dostudovali a dospěli, Jirka začínal jezdit ven, zastupovat zahraniční korespondenty v době dovolených. Jednou se takhle vrátil odněkud a navrhl mi, abychom se sešli na oběd. Vypařili jsme se z rádia nějak dříve než se slušelo. Jirkovy dojmy z venku byly vždycky zajímavé, konečně viděl věci vlastníma očima, mohli jsme porovnávat a posuzovat a to by nebylo zdrávo dělat v budově rozhlasu. Probrali jsme v bulharské restauraci světové dění a trosku naděje ve vzduchu, to už musela být skoro polovina šedesátých let. Byla jsem tenkrát asi v polovině těhotenství, Jirka byl už také zkušeným otcem a nějak nás nenapadlo, že mi to ostré balkánské jídlo nemusí udělat nejlíp. Žaludek se mi obrátil naruby až na Újezdě, ale zato kompletně. "No bóže," řekl Jirka, doktorský syn. "Jedem k vám, potřebuješ kafe!" Než jsme dojeli do Střešovic, byla jsem v pořádku a uělala jsem kávu. Seděli jsme v cigaretovém kouři a Jirka zdvořile podotkl: "Ty děláš moc dobrý kafe, Želvo, ale až ho budeš dělat príště, možná bys tam měla dát dvakrát tolik kávy anebo jen polovinu vody."

Odešla jsem z rozhlasu v šedesátem sedmém roce a s Jirkou jsme se vídali míň. Pak mluvil z rozhlasu v srpnu šedesát osm a na podzim odejel do Washingtonu. Párkrát se ozval a po dvou letech přijel zpátky. To už na Československo spadla klec a kdo mohl, odejel ven. "Nechtěl's tam zůstat?", zeptala jsem se, když jsme se potom prvně sešli a mohla jsem slyšet nekonečně zajímavostí a vyprávění o dvou letech ve Washingtonu. Život tam byl zřejmě mnohem snazší než v Praze na začátku sedmdesátých let. Jirka se zamyslel jen na chvíli. "Víš co, tam bych nikdy nic neznamenal, tam bych se mohl jenom dívat. A já chci být v téhle zemi jednou ministrem zahraničí."

A tak zůstal, napřed u architektů, pak v kotelně, ale pořád oběma nohama v politice. Na začátku jsem mu ještě mohla nosit ze Světa v obrazech zahraniční noviny, pak už to nešlo. Jirka publikovat nesměl, vydělával minimálně a peníze potřeboval. Přišel s nápadem, že by napsal knížku a vydal ji na moje jméno, něco zcela nepolitického. Tak vznikly Dějiny módy a seznámila jsem se s redaktorem Karlem Hvížďalou, jak jsem už řekla, mám v životě štěstí na slušné lidi. Trošku jsem v té knížce sáhla na závěr, udělala korektury, abych aspoň věděla oč jde a knížka vyšla. Už jsem na tohle téma četla hodně teorií a náznaků, ale skutečnost byla celkem prostá a určitě jsem nebyla jediná z tehdejších novinářů, kteří pomáhali politicky zlikvidovaným kolegům. O některých věcech se nemuselo mluvit.

Pak se o mne začala zajímat statní bezpečnost a přestala legrace. Ale to by byla kapitola o mně, o Jirkovi už mohu říci jen málo. Když se věci doma změnily, dívala jsem se už na ně z Kalifornie a věděla jsem, že jeden sen se splnil: Jirka se stal ministrem zahraničí.

Příště jsme se sešli v San Franciscu, Jirka přijal jako zpravodaj OSN, já jsem pracovala na International Rescue Committee a šli jsme, jak jinak, na kafe. Bylo to stejné jako na té chodbě v pražském rádiu, žvanili jsme do večera a život šel dál a přátelství trvalo, i když přes kontinent a přes oceán. Ostatně, relativně brzy jsme slavili společný Thanksgiving, to když Jirka přednášel na universitě v Jižni Kalifornii a přijel k nám i s rodinou. Nadával mi, že jsem příliš amerikanizovaná a měl ze svého hlediska pravdu. Já jsem mu předhazovala, že ještě pořád kouří, to byl nejlepší recept jak ho popíchnout, a že jí ty hrozné buřty v octě, zvané utopenci. Nejenže jedl, on je nakládal!

Kde je těm buřtům konec... Byla jsem si jista, že se Jirka zase objeví, a ať už bude ministrem, senátorem nebo čímkoliv, bude kamarad jako vždycky.

Želmíra Živná

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012