Vojtěch Náprstek

JARO 2011 Dějiny česky
obálka čísla

Jeden z mála mecenášů v našich dějinách. Čestné označení pro člověka, který se nezištně stará především činem o lidi, kteří nemají dost prostředků, často se to týká jak jednotlivců, tak obecně prospěšných institucí. Označení pochází od jména bohatého římského občana a literáta Gaia Clinia Malcenata, který poskytoval skupině umělců hmotné zabezpečení a tím jim umožňoval uměleckou tvorbu.

Rodina, do níž se Vojtěch narodil, se až do 18. století jmenovala česky Náprstkova. K poněmčení došlo v roce 1775, kdy patrně úslužný farář josefínské doby zapsal jedno z dětí do matriky německy a z Náprstka udělal Fingerhuta. Ten se poté přistěhoval do Prahy, kde se díky své píli a píli své ženy domohl slušného jmění. Jemu německé jméno nevadilo, ale mladší syn Vojtěch si jméno opět přeložil do češtiny. Téměř celý život pak používal protiprávně českou verzi a úřady mu ji povolily až dvanáct let před smrtí. A o něm bude moje vyprávění. Tento pozoruhodný muž byl nejmladším dítětem ženy, kterou všichni pro její dobročinnost nazývali Panímaminka od Halánků. Jméno U Halánků nese dodnes v jádře renesanční dům na Starém Městě v Praze, kde rodina Náprstkova žila. Paní Anna pocházela ze 13 dětí novoměstské mlynářské rodiny. Je zajímavé, že v našich dějinách najdeme pěknou řádu těch, kteří naplňovali tradici o chytrých, ale tvrdých mlynářských hlavách. Jednou z nich byla i Vojtova maminka: Původně bohatá rodina po otcově smrti zchudla a dcery, z toho jedna postižená, se musely záhy postavit na vlastní nohy. Anna prošla vlastně od dětství nelehkým údělem služebné u svých lakomých příbuzných. Pracovala téměř jen za stravu a byt. Chudé dětství je naučilo skromnosti a zároveň soucitu s bližními. Po smrti druhého manžela ležela veškerá starost o pivovar, hostinec, vinopalnu na bedrech paní Anny. V péči o 2 děti jí pomáhal vychovatel a služebné. Dobrým duchem byla především pro děti i její starší sestra. Protože byla bezdětná, tak svou lásku přenesla na synovce. Vliv na dobročinnost Vojtěchovy matky měla patrně i smrt nejmladší sestry, která se při jejím ošetřování nakazila tyfem, na který mladá zemřela. Protože sama mohla chodit do školy jen do 11 let, starala se o to, aby všechny její děti dostaly řádné vzdělání. Vojtěch po absolvování Akademického gymnázia dva roky navštěvoval filozofii na univerzitě v Praze a poté na přání maminky začal studovat na právnické fakultě ve Vídni. Jeho celoživotním zájmem byla orientalistika. Sen o cestě do zemí Blízkého východu se mu však nikdy nesplnil. Do jeho života zasáhla účast na bouřlivých událostech osmačtyřicátého roku, jichž se jako člen studentské legie aktivně účastnil. Následná porážka revoluce ho nakonec donutila k odchodu do Ameriky. Odcestoval tam se svou půvabnou přítelkyní a láskou Kateřinou Krákorovou, které něžně říkal Tinka. Byla nejen půvabná, ale i velice nadaná umělecky, přednášela, hrála divadlo. Lodí odjeli v říjnu 1848 pod společným jménem Náprstkovi, ač nebyli manželé. Začátky v Americe byly neobyčejně těžké až do momentu, kdy si založil knihkupectví a půjčovnu knih. Podařilo se mu organizovat jako prvnímu krajanský spolkový život. Matka s jeho způsobem života nesouhlasila a vyjádřila to ve svém dopise slovy: "Pokud chceš můj chleba jíst, musíš taky mou píseň zpívat! Až budeš vstavu skrze své mudrctví nebo skrze své básnictví sám se obživit a svý potřebnosti obstarat, mně bude všechno jedno, jak si usteleš, tak si lehneš!" Slova veskrze moudrá, ale její dobré srdce nakonec zvítězilo a synovi finančně vypomohla až když jeho soužití s Tinkou skončilo.

Domů se však z politických důvodů nemohl vrátit ani na krátkou návštěvu, proto se s bratrem potkali v Paříži. Po návratu do Ameriky zjistil, že jeho milovaná dívka se mezitím provdala za německého lékaře. Dlouho její ztráty želel, zdá se dokonce, že na ni nikdy nezapomněl. Pro matku byla Vojtěchova Tinka, která hrála divadlo a nesezdaná s ním odjela jen "tou ženskou" a velkou překážkou usmíření. Po jejich rozchodu se vše pro Vojtu, zejména po finanční stránce, změnilo k lepšímu. V červnu 1854 podá matka žádost o povolení synova návratu. Bylo zamítnuto proto, že nešlo o "osobní písemné prohlášení, vyjadřující lítost nad tím, co se stalo v minulosti a ujištění o poddanské věrnosti pro budoucnost." Nic vám to, vážení čtenáři, nepřipomíná? Možnost návratu do rodné země se před tehdy dvaatřicetiletým mužem otevřela až v roce 1857. Nakonec přichází po deseti letech v Americe do země, kde vládne Bachův absolutismus. Má za sebou léta zkušeností práce mezi krajany, vydávání časopisu, cestu za původními obyvateli Ameriky, poznání těžkého osudu černých otroků. Domů posílá rozsáhlé etnografické sbírky. Nic neztratil z idealismu získaného od svých učitelů, především filozofa B. Bolzana, lásce k přírodě mu byl vzorem další učitel J. S. Presl, matka vzorem hluboké lidskosti a v práci uplatňované pomoci potřebným. Přesvědčení o rovnosti mužů a žen dosvědčují jeho vlastní slova, která jsou dodnes platná. Jejich naplnění zůstává stále ideálem. "Jediný, kdo je sto napravovat zlořády, je člověk" a na téma emancipace řekl: "Toť žena, jíž děkuji za smysl pro všeobecné blaho, jež mi dala víru v samostatnost žen, ale i vše, čeho mám zapotřebí pro uskutečnění svých snah."

Dlužno říci, že své ideály a to, co říkal po celý život, naplňoval skutky. Podílel se jak osobně, tak hmotně na všem, co tehdejší česká společnost ve veřejném životě podnikala. Ať to byly besedy, přednášky, plesy, výlety, deklamační večery. Co čeští vlastenci vymysleli mezi léty 1860 a 1900 vzniklo často přímo z jeho popudu. Dům U Halánků se stal politickým intelektuálním a kulturním centrem těch, kteří něco znamenali v českém národně osvobozeneckém hnutí. Vojta, jeho bratr, matka vždy pomáhali nenápadně, obětavě, zároveň uvážlivě, aniž by čekali na odměnu. Krásnou památkou na něj je muzeum, které původně neslo název České průmyslové muzeum, do něhož přispívali cestovatelé E. Holub, E. S. Vráz, J. Kořenský, V. A. Frič, B. Hrozný. Co jméno, to osobnost. Vojtěch se staral o přísun technických novinek nejen evropských, ale i amerických. Záhy starobylý dům přestal stačit, proto v roce 1886 byla postavena nová budova, samozřejmě na jeho náklady. Slouží dnes národopisným sbírkám a právem nese jméno svého zakladatele. Až do své smrti oddaně a nezištně pomáhal své zemi. V závěti odkázal muzeu veškerý majetek spolu s bohatou knihovnou a archivními fondy.

Zvláštní pozornost nás žen si zaslouží i jím založený "Americký klub dam". Nebyl sice první, kdo se vyslovil k jejich právu na vzdělání a výchovu, ale zato je vyslovil hodně nahlas a veřejné a navíc mohl a podpořil je činy. A to 12. ledna 1865 po přednášce o astronomii, jíž se účastnila řada žen v čele s K. Světlou. Slovo americký tehdy znamenalo totiž co moderní, eventuálně pokrokový. Bylo to volné sdružení žen a dívek, kterého se mohla účastnit každá starší 16 let. Spolek měl svoje stanovy a plán činnosti. Umyslně se však policejně nezaregistrovaly, proto byla později jeho činnost úředně zakázána. Dámy se přejmenovaly na Bývalý americký klub a v roce 1907 požádaly o registraci. Po dobu své činnosti měly k dispozici místnosti knihovny U Halánků, a to ve středu a sobotu odpoledne. V čele klubu stálo volené předsednictvo. Prorektorem byl až do své smrti V. Náprstek. Cíle klubu: sebevzdělávání, získání vědomostí a zručností, aby se každá členka v případě potřeby dokázala uživit, podpora dobročinných ústavů, propagace a zavádění nových myšlenek a strojů do domácnosti, péče o děti a školení mládeže. Přednášejícími byli přední učenci a umělci jako byli např. historik prof. J. Goll, J. E. Purkyně, J. Vrchlický, S. Podlipská, T. G. Masaryk a řada dalších. V letní době podnikaly četné exkurze a výlety do přírody. Kromě toho se členky vzdělávaly i v jazykových kurzech včetně esperanta.

Krajané považovali dům U Halánků za svůj konzulát, neb tam byli vždy vlídně přijati. Každého vítal transparent "Co srdce spojí - moře nerozdvojí".

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012