EXPO 2010 - splněný sen

Výstava v čínské Šanghaji byla úspěšná pro všechny vystavovatele. Před pavilony si za 184 dní stouplo do front skoro 73 milionů lidí! Je pravda, že 90% z nich mluvilo čínsky a dokonce se stalo veřejným tajemstvím, že je sem svážely autobusy z blízkého i vzdálenějšího okolí. No a co? Ti lidé trpělivě stáli mnohahodinové fronty před pavilony - protože to byla možnost poznat svět, který jim je a ještě dlouho bude vzdálený.

Dojala mne informace reportérky Jany Klímové z MF DNES, která psala, že v polovině fronty před švýcarským pavilonem stála tabule s informací. A na ní bylo napsáno: "Odtud je čekací doba pět hodin". Pravda, že ne všude se čekalo tak dlouho, ale dovedu si představit sebe! Po půl hodině mne začnou bolet kyčle a po hodině odejdu stát jinou frontu - před WC...

To by byla velká škoda! Vystavovatelé se předháněli ve vymýšlení atrakcí, jejichž úspěch závisel na spolupráci s návštěvníky. Takže v německém pavilonu lidé roztáčeli a rozsvěcovali svým řevem obrovskou kouli, v tom švýcarském jezdila čtyřsedadlová lanovka nad střechou, upravenou jako horská louka s trávou a hrbolky. Taky jste se mohli proletět nad Saudskou Arábií na létajícím koberci.

Už samotné tyto atrakce stály za hodiny stání. Před našim pavilonem fronty nebyly, protože jsme pro většinu Číňanů jen nějaká malá země někde daleko. Přesto expozici navštívilo 8,7 milionů lidí, další si ji prohlíželo na internetu. Dostali jsme od pořadatelů cenu za kreativitu. Tedy ne za investovanou obrovskou sumu peněz, ale za obrovské nápady!

Největší šrumec byl už před výstavou kolem "zlaté kapky" zvané LacrimAu, protože Národní banka odmítla půjčit tunu zlata. Vzhledem k tomu, že náš stát má zlata jen 13 tun, přece jen to byl kus našeho pokladu zlatých cihel. Takže 85 cm vysoká plastika byla nakonec jen pozlacená. Přesto se stala jednou z největších atrakcí. Člověk se posadil do senzorického křesla, které snímalo jeho pocity, vyvolané dokonalou krásou. Pracovalo na principu detektoru lži, jenže místo policejních pout dostal zkoumaný návštěvník pozlacený flakonek s vůní, která odpovídala jeho "člověčenství". Slza je odjakživa symbolem smutku i radosti a každý jsme jiný... To čecho-argentinský sochař Federik Diáz vystihl dokonale.

Své obdivovatele samozřejmě našla i socha sv. Jana Nepomuckého z Karlova mostu. Vždyť kdo by si nechtěl pohladit desku s reliéfem pro štěstí - při putování cizinců Prahou jen málokdo pomine příležitost si sáhnout!

Že jsme hokejovou velmocí už dávno neplatí, ale naše hokejové puky jsou prý nejlepší na světě. Pavilon byl ozdoben nápaditými mozaikami právě z těchto černých kotoučů. Naše puky s logem EXPO 2010 byly také nejčastějšími dárky pro hosty. A na odbyt šly také plyšové figurky Krtečka, Ferdy Mravence a Boba a Bobka.

Byli jsme 6. nejoblíbenějším pavilonem. Všimli jste si, že píši "byli jsme"? Ne, že bychom všichni patřili do obří party lidí, kteří expozici vymysleli a postavili. Jsme ale součástí národa, z jehož staletých zkušeností a koumáctví se tento úspěch zrodil.