Vzpomínky na básnířku Violu

11-12 2010 Ostatní česky
obálka čísla

Bylo to věru krátké přátelství, trvající sotva pět měsíců. Poblahopřál jsem letošní vítězce literární soutěže Magnesia Litera k nejvyšší příčce. Vyměnili jsme si poslední knížky, poté následovalo pár e-mailů, žádost zmé strany o rozhovor o životě a poezii především. S otázkami jsem se trápil několik dnů, snažil se vymyslet ty nejlepší, jež se běžně nepokládají. Nakonec přišla zamítavá odpověď. To jsem však netušil, co za tím vězí.

Nejslavnější česká básnířka Viola Fischerová nečekaně zemřela krátce po svých pětasedmdesátých narozeninách 4. listopadu 2010 v motolské nemocnici.

Narodila se 18. října v Brně, vystudovala slavistiku na Masarykově a Karlově univerzitě. Neoficiálně patřila k literární skupině Šestatřicátníků, jež byla v roce 1952 založena Václavem Havlem a Jiřím Kuběnou. Hluboký vztah navázala se spisovatelem Janem Zábranou, s překladatelkou do polštiny Dorotou Dobrew ji pojilo veliké pouto literární i lidské. Dokonce této přítelkyni věnovala i jednu ze svých knih, Písečné dítě se jmenovala. Psala i knížky pro děti.

Od roku 1968 pobývala v emigraci. Pak se vrátila a od poloviny devadesátých let žila v Praze.

Vydala několik básnických knížek, z nichž mezi erbovní rozhodně patří sbírka Zádušní básně za Pavla Buksu /1993/, rovněž i Domek na vinici /2009/ z nakladatelství Fra.

Verše Violy Fischerové byly přeloženy do angličtiny, němčiny, francouzštiny, ruštiny, chorvatštiny a srbštiny. V Polsku vychází v roce 2006 výbor Babia godzina v překladu již zmiňované Doroty Dobrew.

Je rovněž nositelkou několika literárních cen /Prix Bohemia 2005; Magnesia Litera 2006; Drážďanská cena za lyriku 2006 aj./

Musím říci, že jsem si její básně oblíbil od první chvíle. Vstoupily do mne svou upřímností, hlubokou výpovědí, svým přímočarým směřováním. Svou prostotou, neboť v ní se skrývá nejvíce vnitřní krásy.

Dnes se již nedivím, když jsem Viole Fischerové 18. září posílal znění otázek k interview, že se už v myšlenkách nacházela zcela jinde, v jiné krajině. Ptal jsem se asi naivně, co soudí o čínských básnících, co vaří čaj pro všechny příchozí, chtěl jsem vědět, zda život jezdce na koni smrti je závislý na jeho rychlosti a zda je dobré ji zmírnit? Možná i proto jsem četl Violin Domek na vinici mnohokrát, její verše mi i během dnešní noci bušily na okno: „Po tobě jsem tu líhala se dvěmi/ První byl muž cos neměl rád/ Druhá je holka jako by vypadla z tvého a mého hnízda/ I ty bys s ní kradl koně s tím dítětem kterého ses tak bál/.“

Rád bych si s milou a vzácnou básnířkou Vilou Fischerovou popovídal, když jsem to během letošního podzimu nestačil. Jednou ji o to požádám. Později.

Vladimír Stibor
V Nechvalicích dne 18. listopadu 2010

Viole Fischerové

Domluvili jsme se.
Jen pár slov je urážka.
Jsem už jinde,
napsala mi ještě před měsícem.
Zajímá mě břeh zevnitř,
jeho skulptura,
provazy,
mezi nimiž se vracíš.
Každé ráno
zaklepeš na okno,
položíš na sešlapaný
kamenný schod zápraží
trnovou korunu z jeřabin.
Nasadím si ji.

Vladimír S t i b o r

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012