Martin Vopěnka - nakladatel na PRAHU vzpomínek

aneb 20 let s nakladatelstvím PRÁH i se sebou samým

Čím jste se zabýval před rokem 1990, když ne knihami?

Studoval jsem jadernou fyziku, taky jsem pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém... A psal jsem odjakživa. O soukromém podnikání jsem ale nevěděl vůbec nic.

Co tedy bylo tou pohnutkou k založení nakladatelství?

Věděl jsem, že se dál nechci ani v nejmenším věnovat dosavadnímu oboru. A v psychiatrické léčebně zrovna tehdy zakládali psychologové a terapeuti sdružení Fokus a měli vizi, že tam bude fungovat podnik, který by vydělával na ty terapeutické dílny. V rámci toho chtěli mít také nakladatelství, takže mne do toho namontovali. Ale pak už jsem se osamostatnil. Zpočátku jsem dokonce roznášel knihy v batohu... (smích).

Co vydával PRÁH v té době?

Nástup v roce 1991 byl samozřejmě pomalejší, ti co v oboru dělali předtím, měli rozdělené sféry působnosti a měli knowhow, takže jsme nejdřív tak trochu paběrkovali.

Vydal jsem na začátku třeba příručku proti jehovistům (smích). Pak také Modlitby dvaceti století, nebo Vegetariánskou kuchařku. Tehdy se prodávalo obrovské množství kuchařek...Pak sešit angličtiny pro střední školy, toho se prodalo asi 150 000 výtisků, což byl velký úspěch.

Hledal jsem zkrátka mezery na trhu a vydával i různé drobnější tituly, až přišla řada bestsellerů Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, které jsem koupil a živily mne v devadestátých letech. Pak už se to rozběhlo a dnes má nakladatelství PRÁH několik různých řad.

Co vás živí teď?

Máme už širší portfolio titulů, které se různě dotiskují. Jedna řada je vyloženě pro zahraniční návštěvníky České republiky, tyto knihy vydáváme ve více jazycích (české či pražské pověsti a legendy, česká historie, česká kuchařka...), pak populárně naučná literatura, memoárová, a také zajímavé paměti. Například nedávno kniha Tajná řeč broží Madeleine Albrightové. Zřejmě se mi podaří vydat i paměti Tonyho Blaira. Snažím se zkrátka soustředit na jednotlivé silné tituly. Nejsme žádné obrovské nakladatelství, nicméně vydáváme nyní tak 30 titulů ročně.

A jak je to s dětskou literaturou? I tou jste proslulý.

To je pro vydavatele taková třešnička na dortu, tou se bohužel živit nedá. Dětská literatura se dělá pro radost a financuje ze zisku z ostatních titulů. Ale je to s ní čím dál tím těžší, protože náklady na hezkou knížku jsou obrovské. Tržní důvody vydávat dětskou literaturu vlastně neexistují. Jsem členem komise pro dětskou knihu a snažíme se ministerstvu kultury vnutit různé projekty na podporu dětské knihy.

Vy ale ve vašem nakladatelství děláte výjimečně kvalitní tituly pro děti s výbornými autory, které se dají překládat a jsou zajímavé i pro cizince. Třeba netradičně - formou komixu - zpracované velké postavy českých dějin, Komenského, Karla IV., TG Masaryka. Vše na skvělé výtvarné i obsahové úrovni, takže zaujmou jak děti, tak i dospělého a vzdělaného čtenáře.

Když už dělám něco pro děti, tak to opravdu musí být výjimečně dobrý titul, protože návratnost není jistá. Ale zase jsou to tituly, které mohou aspirovat na různá ocenění. Proto například na letošní rok chystáme velkoformátovou knihu paní Renáty Fučíkové Obrazové putování historií Evropy s asi 400 ilustrovanými stránkami. Z ní se děti seznámí s historickými osobnostmi a událostmi mnohem přístupnější a emotivnější formou než třeba z encyklopedie, neřkuli z učebnice dějepisu – spíš podprahově. Připravujeme rovnou i slovenské vydání a věřím, že se titul podaří vydat i jinde v evropských zemích.

A se Slovenskem spolupracujete ještě i jinak?

Slovenský trh je sice menší, ale zas je na něm menší konkurence, takže se tam určitě některé české tituly mohou dobře uplatnit. Sám jsem vloni napsal román pro mládež a mám na něj právě vydavatele na Slovensku. Sáhl po něm zkrátka rychleji než nakladatelé u nás.

Když vy sám píšete, to vydáváte svoje knihy jinde než ve vlastním nakladatelství?

Skoro nic jsem si nevydal já. Snad jenom román Konec zákona. Ten je totiž tak drastický, že to nikdo jiný vydat nechtěl. Zlo ve společnosti je tam zobrazené tak, že je z něj na zvracení – podle mého názoru se totiž nesmí zlo estetizovat, protože pak je návodné. Děj téhle knihy se může odehrát kdykoli, když praskne slupka civilizace, tak jako se to dělo ve Rwandě, ale i v Jugoslávii.

Je to nakonec opravdu složité, vydávat jinde, když vidím, že si to přeci jen sám mohu ošetřit nejlépe. Ale třeba další můj román, Pátý rozměr mi vydalo jedno nakladatelství ve Zlíně.

Mariusz Szczygeł, známý polský spisovatel prý řekl, že vás považuje za největšího českého neuznaného spisovatele. Vaše kniha Pátý rozměr byla nominovaná v anketě Lidových novin na cenu roku. Oblíbili si ji studenti. Je to opravdu zvláštní druh literatury. Čtenář se neodtrhne a mrazí ho jak ze samotného děje, tak i z té astrofyziky, kterou se tam hrdina zaobírá...

To je příběh, vlastně thriller, který se odehrává v duchovním prostoru And, kam jsem i kvůli tomu jel a v té pustině v nadmořské výšce 5 000 metrů jsem to celé promýšlel, aby byl děj opravdu plastický. Vycházím z toho, že jsem dík studiím schopen porozumět astrofyzice, teorii černé díry a zborceného času, takže příběh má i rovinu astrofyzikální a filozofickou. Jde o rituální vraždu a hrdina, který tam žije, přemýšlí, jak k němu informace o zločinu přišla, jestli rychlostí světla? Souvisí to s duchovní podstatou toho místa a na konci mi tam vyšla taková filosofická teoerie, že nežijeme ve čtyřrozměrném prostoru, ale v pětirozměrném časoduchoprostoru...

Když jste tam sám pobýval, stalo se něco takového zvláštního i vám? V takovém extrémním prostředí je asi všechno zvláštní uvěřitelnější, všechny záhady záhadnější..

Musím se přiznat, že většinu děje jsem vymyslel už tady, u tohoto psacího stolu. Ale že jsem v Andách pobýval, bylo velmi cenné zase jinak... Musel jsem podobně jako hrdina knihy překonat silné sluneční záření, v noci mráz, ve dne nesnesitelnou výheň. Přes den je tam absolutní jasno, a v noci takovou oblohu nemůžete nikde vidět. Úžasně čistý vzduch. Na území srovnatelném s Českou republikou tam nežije jediný člověk. My jsme se tam pohybovali bez vysílačky dvanáct dní. Průvodce mi dělal Jaroslav Pavlíček, známý český polárník, který každoročně tráví několik měsíců na své polární ministanici na ostrově Nelson v Antarktidě. (V roce 2000 jsem na té stanici měsíc také pobýval.)

Takže rád pobýváte sám v horách?

To ano, ale nemám na to moc času, zvlášť poslední dobou. Tohle byla spíš taková pracovní cesta. Vloni jsem byl v Argentině se šestiletým synem.

To se vaše žena nebála?

Ani ne, ona zase předtím cestovala se šestiletými dcerami po Mexiku.

(Anna Novotná je mj. autorkou populárních knih pro děti i rodiče Opera nás baví, Divadlo nás baví, Balet nás baví...)

A vaše čtyři děti mají sklony k divadlu, hudbě a literatuře?

My jsme složené manželství, takže dcery jsou nevlastní. Jsou velmi šikovné, hrají a zpívají. Staršího syna mám ve střídavé péči, mladší je náš společný. Pro něj je nejzajímavější fyzika...

Vy jste ale napsal taky libreto k opeře...

Ano - podle mého románu Moje cesta do ztracena. Je to sice román pro dospělé, ale jeho hrdinou je vedle tatínka také osmiletý kluk. A to libreto jsem napsal jako operu pro děti. Hudba je už složená, pro realizaci je ale potřeba grant – byla by finančně náročná.

Nedávno jste ale dopsal další knihu pro děti, Spící město. Čím bude zajímavá?

Bude pro mládež od 11 let výš, ale vlastně i pro dospělé. Začíná takto: Je sobota ráno, v bytě se probouzejí čtyři děti - jako u nás. Nejdřív ten malý, pak ti starší, hrají si, a čekají, kdy vstanou rodiče. Ale ti pořád spí. Děti už jsou netrpělivé, tak uklidí celý byt a potom jdou ven. A tam zjistí, že spí všichni dospělí! I když ne všichni - jen ti, co mají děti. V bdělém stavu zůstal takový zvláštní výběr lidí: bezdětných, nevrlých, těch, kteří děti nesnáší. A samozřejmě děti. Těch je teď na světě většina. Co si počnou?

A co dalšího chystáte?

Mým novým titulem by měly být vzpomínky z dětství, takové střípky. Říkám tomu zatím Nebarevné vzpomínky. Jsou to záblesky, můj dětský pohled na šedesátá léta, nejranější dětství dané do souvislosti se současnou dobou. Napadlo mne sepsat je, když jsem si uvědomil, že třeba lidi, kteří mne obklopovali, když jsem byl úplně malý, měli ještě ve vlastní paměti první i druhou světovou válku, že to prostě bylo úplně jiné lidstvo než nyní.

To mne bude zajímat, jak vzpomínky zformulujete. Jak se dá poznat, co už je nános času a dnešní projekce dřívějších vzpomínek?

Mám těch vzpomínek z dětství hodně a některé jsou velmi intenzivní. Jako asi většina rodin, měla i ta naše své kostlivce ve skříni, o kterých se nesmělo mluvit. Byla to neupřímná doba, hrozně pokrytecká. Až mnohem později mi došly mnohé souvislosti týkající se mého židovství, duševní nemoci mojí maminky, ale také tehdejšího socialismu "s lidskou tváří". Jsou to takové fragmenty. Když se začnu rozpomínat, přijdou další a další, ale někdy zůstanou neúplné. V dětství je všechno jinak, dítě se soustřeďuje na jiné věci než dospělý, z hlediska dospělého na úplně nepodstatné.

To dokládá krásně tato ukázka: (Martin Vopěnka čte z rukopisu – mírně kráceno)

Když mi bylo asi pět, probírali rodiče velmi důležitou věc. Jestli by neměli koupit Člověče nezlob se. Když jsem se ptal, co to je, vysvětlovali mi, že je to hra, kde jsou takoví panáčci, kteří se musí dostat do prázdných domečků. Přestavoval jsem si to jako celé městečko a malé lidičky a nedočkavě jsem se těšil. Konečně se jednoho dne ocitlo Člověče nezlob se na našem stole. Plný očekávání jsem otevřel krabici. Jaké však bylo moje zklamání, když jsem místo těch domečků objevil jen placatou destičku a malé figurky!

Jakou u vás hrají roli ty zmíněné židovské kořeny?

Jsem solitér, třeba kontakty s Židovskou obcí moc nemám. Ale u všeho co dělám, hraje židovství velkou roli. Na jaře jsem byl například ve Švédsku, kde jsem podruhé běžel Vassův běh, ten známý masový závod 90 km na běžkách. Ta akce má dokonalou organizaci, a to mne inspirovalo k napsání povídky. V cíli jsou tam totiž pro ty tisíce účastníků obrovské haly a v nich sprchy. A to když jsem viděl, jak jsem byl totálně vyčerpaný, napadlo mne: Jestlipak z těch sprch neproudí místo vody fosgen? Ale to byla vědomá nadsázka. Většina těch souvislostí je podvědomá: Pohled na svět, určitá opatrnost, nedůvěra k budoucnosti. To zlo v sobě asi máme, když v našich dějinách nabylo už tolikrát vlády. Proč by se to nemohlo opakovat?

A ta povídka?

Ve sprchách po doběhu mne napadlo téma pro povídku: Že vznikne taková turistika, jak co nejdokonaleji a nejzajímavěji zemřít. A pak dvě holky někde ve fitcentru listují v katalogu a tohle tam najdou: doběhnout Vasův běh a zemřít v opojení endorfinů. Zájezd si koupí a začne se odvíjet děj... Holky začnou trénovat, protože tam jsou časové limity. Kdo to nestihne, nemůže zemřít…Je to trochu absurdní povídka, uznávám.

Absurdní je dnes celý svět, mám někdy dojem. Ale takových, kteří s absurdnem umí pracovat ve prospěch ostatních, jako jste, myslím, právě Vy, není nikdy dost. Proto přejeme Vám osobně, aby o Vaši další literární tvorbu byl stále větší zájem a Vašemu nakladatelství PRÁH do dalších let hodně úspěchů.