ASINARA - Ostrov zapomenutých

O přednášce s tímto názvem jsme krátce psali již v minulém dvojčísle na str. 17. Takže jen krátká připomínka v souvislosti s následujícími řádky...

Dnes jméno malého italského ostrova asi mnoho neříká. Jeho hornatý terén v minulosti lákal spíše námořní lupiče, později tam byla postavena věznice.

Během první světové války zde bylo internováno několik tisíc mužů, kteří po porážce Srbska přežili "hladový pochod" napříč Balkánským poloostrovem na pobřeží Středozemního moře. Odtud byl jejich zbytek převezen na ostrov Asinara. O tom, co tito muži, většinou zajatci z rakousko-uherské armády, na své strastiplné pouti prožili, nechť promluví čísla. Ze 75 000 došlo pouhých 23 000, z toho 3 000 vojáků ze Zemí koruny české, a z nich po pobytu v karanténě na ostrově zbylo 3 200 mužů. Mezi těmi, kdo přežili, byl i můj dědeček, později legionář ve Francii a voják mladé republiky hájící její hranici na Slovensku až do konce roku 1920.

Legie ve Francii

Prvního srpna 1914 vznikla v Paříži vojenská skupina tvořená dobrovolníky z řad Čechů a Slováků žijících ve Francii. Bylo jich 600. Rota si v duchu sokolské myšlenky zvolila jméno "Nazdar". Její vojáci na svou vlajku s bílým lvem se zlatou korunkou na červené půdě přísahali slovy: "Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěru v republiku slibujeme, že budeme bojovati pro práva republiky a lidskosti až do posledního muže a do poslední kapky krve." Málokdy v dějinách byla slova přísahy naplněna tak vrchovatě. Po necelých sedmi měsících bojů zbylo z roty Nazdar 30 mužů.

Francouzský velitel legií ve Francii o nich řekl: "Je namístě zmínit se o znamenité morální úrovni důstojníků a mužstva Čechů. Všichni jsou hbití jako vítr a velmi úporní. Je zřejmé, že jsou hnáni bezpříkladnou nenávistí k nepříteli." Básník J. Hora o nich později napsal, tak to u básníků bývá, tato prorocká slova: "...zapomenou ti živí na tvůj podzemní hlas až dvě minuty ticha přijdou?..." Dlužno dodat, že do nedávné doby téměř zapomínali.

Legie v Itálii

Jedním z těch, kteří se o jejich vznik v roce 1917 zasloužili, byl J. Čapek, rodák z Michle, od mládí člen Sokola, později náčelník Moravsko-slezské župy. V zajateckém táboře založil dobrovolnický sbor, jehož členem se mohl stát pouze ten, kdo uznával za mravní příkaz bojovat se zbraní v ruce za samostatný československý stát. Po dlouhých jednáních s italskou vládou byl v Římě na Piazza Venezia předán 24. 5. 1918 československým jednotkám prapor M. R. Štefánikem. Tehdy snad poprvé mu byla vzdána vojenská čest písní "Kde domov můj". Zpívali ji vojáci 34. pluku ze Spoleta.

Na italské frontě bojovali na Piavě a v předhůří Doss Alto. Pokud padli do zajetí, byli věšeni jako vlastizrádci pro výstrahu ostatním na zdaleka viditelných místech. Příslušníci legií bojovali na frontě ve Francii a Itálii do posledního dne války 11. listopadu 1914. V Rusku byli v neustálých šarvátkách až do roku 1920.

Mnohé památky na ně byly během dlouhých let zničeny. Chtěla bych připomenout jednu, která přežila. Jsou to Gutfreundovy plastiky na vlysu, který zdobí budovu Banky čs. legií – Legiobanky na Poříčí. Připomínají nejvýznamnější bitvy našich legií.

Vynikající americký film o Českých legiích v Rusku Accidental Army, se vedle titulků dočkal i českého znění. Vznikl tak, že si mladý Američan s dávnými českými kořeny Bruce Bendinger všiml v knihovně po dědovi zajímavých fotografií z první světové války. Velice ho zaujal například obrněný vlak. A tak neváhal a začal chodit po archívech. Objevil historii Čs. legií, která ho zaujala natolik, že požádal profesionálního filmaře Johna Iltise o spolupráci. Vznikl tak unikátní dokumentární film, který mapuje nejen boje, Transibiřskou magistrálu, ale i všední (ve skutečnosti však velmi nevšední) život vojáků.

Film se promítal 17. listopadu 2010 v americké verzi v Českém centru v Houstonu za účasti tvůrců a 26. listopadu od 17 hodin jej Mezinárodní český klub uvedl pod názvem NAHODILÁ ARMÁDA v Městské knihovně v Praze. Více na str. 35 v rubrice Mezinárodní český klub.