Hana Sládková - Koželuhová

Když jsme plánovali natáčení druhého dílu Českých kořenů, který se věnuje Čechům ve Švýcarsku, měla jsem hned na mysli dámu, která byla v roce 2009 oceněna titulem Významná česká žena – paní Hanu Sládkovou-Koželuhovou. Sháněla jsem na ni kontakt mezi čtenáři Českého dialogu a dopátrala se, že žije zřejmě v Ženevě, nic víc. Pak vyšlo najevo další spojení, a to s tamním krajanským spolkem Beseda Slovan. Když jsem konečně zjistila jediný přímý kontakt, telefon do hotelu, kde během svých pobytů v Praze paní Sládková pobývá, dozvěděla jsem se, že nedávno odcestovala na Barbados. Termíny natáčení byly tou dobou již dané a věděla jsem, že se nám do něj tedy paní Sládkovou bohužel přizvat nepovede. K mému překvapení jsem ji však několik dní po příjezdu ze švýcarského natáčení potkala na konferenci Krajané a kultura v Praze. Smůla se tedy nakonec obrátila ve štěstí a mohl tak vzniknout alespoň tento článek - rozhovor.

Příběh paní Hany zní na začátku jako jedna velká pohádka. O holčičce Haničce, která se narodila do nejslavnější české tenisové rodiny Koželuhových, milována rodiči i všemi tenisovými strýčky a tetičkami. Nemohla být ničím jiným, než další výbornou tenistkou...

Pohádka se však změní v docela silné drama. Válka zasahuje všechny, a tak i dívenka ze zámožné rodiny, uvyklá pohybovat se ve společnosti dospělých a významných lidí, zjišťuje co je hlad. Setkává se se smrtí a krutostí nejen na straně Němců, ale i Čechů. A později po válce pozoruje nenápadný, ale pak už i jasně patrný přerod kdysi demokratické společnosti k novým, svobodě, svobodnému podnikání, studiím či "buržoaznímu" tenisu nepřejícím pořádkům. Drama se stupňuje a vyúsťuje v emigraci juniorské mistryně Československa a pozější vítězky mnoha dalších soutěží včetně pražského mistrovství, jednadvacetileté Hany s manželem do Západního Berlína.

Vybavují se vám ještě dnes nějak ty pocity?

Bylo to opravdu dobrodružné, protože jsme se museli spolehnout jednak na české a pak i na německé pašeráky. Když jsem psala knihu, kde vzpomínám na dobré i zlé ve svém životě, chtěla jsem se podívat na místo, kde jsme ty hranice přecházeli. Už jsem je ale nenašla. Postavili tam kemp, všechno se změnilo. Chtěli jsme se tam s manželem vyfotografovat, ale ani ten domek na hranicích, kde jsme se schovávali, jsme nenašli.

Ve své knize popisujete, že váš odchod s mužem v roce 1950 se uskutečnil s pomocí falešných dokumentů a pašeráků, takže šlo doslova "o krk". Cítila jste strach?

Já bych řekla, že jsme strach nepociťovali. Jednou, když se rozhodnete něco takového udělat, tak už se nebojíte.

To víte, že to bylo dobrodružství. Přecházeli jsme hranice mezi východním Německem a Československem u Hrádku nad Nisou. Věděli jsme, že je tam vysekaný pruh v lese, kde nás ale mohli také klidně zastřelit. Do Západního Německa už to nešlo, tam byla hranice neprodyšná. Jediná možnost byla dostat se přes Východní Německo do Západního Berlína, protože ještě nebyla postavená zed a jezdila tam S-Bahn okolo celého Berlína.

Bylo to tehdy jednoznačně vaše společné rozhodnutí, nebo chtěl emigrovat spíš jen jeden z vás? Vy jste určitě toužila hrát ve světě tenis...

Život nás obou nebyl slučitelný s komunismem. Můj muž chtěl studovat v Americe, ale v Čechách se na univerzitu nedostal.. A na mne byly kladeny velké tlaky, abych se stala členkou komunistické strany, jako příklad pro další mladé lidi. Hodilo by se jim, kdyby do KSČ vstoupil někdo se jménem Koželuh...

Velká rána pro mne byla, když se 27. 4. 1950 neštastnou náhodou zabil v autě můj strýc Karel Koželuh. Tehdy byl nejslavnějším tenistou Československa i světa. Po válce se vrátil ze svého dlouhodobého pobytu v USA. Otevřel na Václavském náměstí nádherný obchod s tenisovými a sportovními potřebami, který ale musel po únoru 1948 zase zavřít, protože odmítl vstup do socialistického podniku ZDAR. Já jsem tehdy bydlela v jeho garsonce na Letné a když se strýc zabil, okamžitě mne z ní vyhodili. Milan, se kterým jsem tehdy chodila, se v té době rozhodl, že emigruje a zeptal se, jestli bych s ním šla také. Rozhodla jsem se hned. Měli jsme svatbu 17. června 1950 a koncem srpna jsme odešli. Tři dny po svatbě zavřeli totiž i bratra mého manžela, druhý měl ještě naštěstí čas také utéct. Všechno byla ale otázka peněz... ty falešné dokumenty bylo třeba zaplatit.

Berlín ale nemohl být pro vás konečnou...

Berlín byl plný ruských i amerických špionů, panovala tam velmi neklidná a nervní atmosféra a bylo riskantní se tam pohybovat. Chtěli jsme tehdy pryč z Evropy, nabízela se Austrálie, ale podmínky nám nezaručovaly, že bychom byli s mužem ve stejném městě. Mohli jsme dostat práci každý jinde a na to jsme nechtěli přistoupit, protože jsme byli krátce po svatbě a chtěli jsme být určitě spolu.

Jak se vám tedy podařilo dostat se do Kanady? Byla jste už tehdy úspěšná tenistka, hrálo to nějakou roli?

Vůbec ne. Povedlo se, že švagr, který už v Kanadě byl, nám našel sponzora, který se za nás zaručil, že nebudeme chtít vůbec nic od vlády. Veškerou zodpovědnost za nás měl on. To víte, to není jako teď, kdy si tam odsud Romové přijedou jako na dovolenou, Kanada jim zaplatí kurzy angličtiny a oni se pak zase v klidu vrátí. Tehdy jsme byli tzv. New Canadians, což znamenalo automaticky nižší platy. Po několika pokusech najít dobré místo se mi pak podařilo pracovat jako technická kreslička. Ale to mi nevadilo, měla jsem svobodu! A také jsem konečně zase mohla hrát tenis!

Stejnou cestou jako jsme podstoupili my s mužem, jsme později dostali do Kanady i tatínka, maminku a další členy rodiny. Uvědomila jsem si brzy, že jsem vinna toho všeho, že tatínek musel v Karlových Varech po mém odchodu zametat ulice a nikdo s ním nemluvil, protože on přeci vychoval dceru buržoazním způsobem! (Tatínek Hany Koželuhové předtím dluhá léta pracoval jako špičkový tenisový trenér v karlovarském hotelu Imperial)

On byl pak v Kanadě spokojený. Bylo mu už přes padesát, takže tenisovou kariéru už tam dělat nemohl. Ale říkal, že hlavní je, že ho v noci nikdo nebudí, že ho jdou zatknout!

Do Kanady jste vlastně přišli s ničím. Jak jste tehdy uvažovali s mužem o budoucnosti?

Začínali jsme opravdu s ničím, měla jsem jen nějaké šperky a peníze, ale všechny naše osobní věci v kufrech se při tom útěku ztratily. Lidé, kteří nás převáděli, si je nechali. Dělali to pro peníze a byl to jejich risk, takže se nedalo nic dělat, než se s tím smířit.

Já už jsem tehdy v Československu měla jet na juniorský turnaj ve Wimbledonu, ale kvůli komunistům z toho nic nebylo. Chtěla jsem hrát opravdu moc tenis a v roce 1954 se mi sen o Wimbledonu poprvé splnil. Také můj manžel začal s vysněným studiem. Dostal pak dobré místo v oboru námořní přepravy a u té firmy nakonec zůstal 27 let. Já jsem většinu doby v Kanadě pracovala. Ale mezitím jsem hrála úspěšně na Floridě, v Karibiku, v roce 1955 jsem vyhrála Canadian Open a stala se mistryní Kanady. V roce 1957 muž získal doktorát. Kanadské roky byly krásné a šťastné.

Pak se Sládkovi přesunuli zpět do Evropy. Paní Hanu to sem táhlo, manžel dostal dobrou nabídku na práci pro svoji americkou firmu v Ženevě, ale nakonec z toho byl Londýn, kde strávili osm let. Tam se narodil syn Michael, ale brzy potom již paní Hana opět stála na kurtech. Přišly další dvě děti, dcery, ale ještě i třikrát Wimbledon. Ve své knize říká paní Hana krásnou větu.

"..Odchod do ciziny mi pomohl ....kdykoli jsem nastoupila proti místní hráčce, tak mi vlastně nikdo nefandil. Nikdo mne neznal, všichni stáli proti mně, a to mne dost zocelilo...

V roce 1967 a 1968 se dokonce dvakrát s dětmi podívala o prázdninách do Československa. Zastihl ji tu i 21. srpen, takže z republiky docela dramaticky utíkala podruhé. Život Sládkových dál pokračoval v Ženevě, kde se opět věnovala rodině, ale také tenisu. Reprezentovala Švýcarsko v seniorských turnajích a velmi aktivně se zapojila do místního krajanského života. Ve spolku Beseda Slovan, který patří mezi nejvýznamnější české spolky ve Švýcarsku, již léta pracuje ve výboru, manžel podporoval jeho činnost finančně. Spolek dosáhl přejmenování jedné z ženevských ulic na Rue T.G. Masaryk, čímž se připomíná Masarykovo vystoupení na půdě spolku v roce 1915, kde poprvé veřejně před mezinárodním publikem zazněla idea samostatného státu Čechů a Slováků...

V prvních letech vašeho pobytu ve Švýcarsku jste se přátelila také s Olgou Masarykovou. Jak na ni vzpomínáte?

Naše rodina Koželuhů se znala s rodinou pana prezidenta Masaryka. Když můj otec přišel z první světové války, kde se naučil jezdit autem u dělostřelectva, pan prezident si ho k sobě vzal jako šoféra. A protože tatínek hrál také velmi dobře tenis, dělal pak trenéra paní Olze Masarykové, jeho dceři.

Když pak žila v Ženevě už jako starší dáma, zvali jsme ji často k nám nebo jsme chodili na tenis. A ona někdy velmi legračně vzpomínala. Třeba: "Když jsme byli s tatíčkem v roce 1915 v New Yorku, to vám bylo takové horko, že všecky koně na Broadwayi padali!"

Nebo jsme pozvali české muzikanty, a ti hráli pro paní Olgu všechny její oblíbené písničky.

Jenže ona se pak odstěhovala velmi náhle do Londýna, bez rozloučení se svými přáteli v Ženevě, což bylo dosti podivné. Byla to ale velmi zajímavá osoba – a pořád to byla "dcera pana prezidenta".

Ona přece přišla za války o obě své děti, o oba syny. Jak myslíte, že se s tím vyrovnala?

To víte, to je největší rána, jaká může matku potkat. Ale ona byla velice nábožensky založená. A existuje taková ideologie, Christian scientis, založila to jedna Američanka už koncem 19. století. A ta říká, že i když je vám nejhůř, nevyhledáte lékaře, jen se modlíte.

Byla jsem také pozvaná do jejich kostela a měla se stát jejich členkou, ale nechtěla jsem, nebyla jsem na to připravená. Ona ale na to velice věřila, že modlitba všechno vyléčí. Podobně i jiná moje přítelkyně, která ztratila syna. Já jsem ale chápala, že v tom smutku potřebuje někoho, kdo ji nějak mysticky podpoří.

Musíme hodně přeskočit, aby rozhovor nepřesáhl možnou délku. Proto bych se ráda zeptala spíš obecněji. A to na vaše zpětné hodnocení života ve všech třech zemích, Kanadě, Anglii a Švýcarsku, kde jste déle žila (čtvrtá země, Německo, byla spíše přestupní stanicí).

Porovnávala jste si někdy pro sebe, v čem se ony společnosti liší, která je vám bližší nebo co je kde příjemnější?

Víte, všechny ty změny mi nevadily, všude jsem něco pochytila, naučila se..

Ve Švýcarsku byly tendence, že tam moc cizince nechtěli. Už jsme tam byli dost dlouho, abychom mohli švýcarské občanství dostat, ale já jsem řekla: "Jednou jsem už musela košili změnit, když jsem musela utéct a dostala se do Kanady. Mám její občanství a jsem Kanadě velmi vděčná, že mi je dala. Předtím jsem byla utečenec, ale v Kanadě jsem zase byla najednou osoba! Člověk se všemi právy." A tak jsem si toto občanství nechala. A v Anglii? Anglii vděčím za hezkých osm let, kdy se mi narodily děti. Vyhovoval mi rezervovaný styl Angličanů, já jsem také spíš privátní osoba. Prožila jsem si tam vlastně takové dospívání mé vlastní osobnosti.

Ale ještě k tomu Švýcarsku... Možná je to i česká povaha, že mnozí naši lidé, kteří tam přicházeli, se až trochu povyšovali. Že Švýcaři jsou samí sedláci – jakoby v Čechách nebyli?

Na mne také Švýcaři nečekali s otevřenou náručí. Ale já už jsem byla připravená z Anglie, která je ostrovem, a ta skutečnost tvoří také povahu tam žijících lidí. A Švýcarsko, to je vlastně takový ostrov mezi horami, takže je to podobné. A také tam je pořádek, což mi vyhovuje. I já mám ráda pořádek.

A máte už ve Švýcarsku pocit domova po těch letech?

Je to zvyk... Jsem ale moc ráda, že žiju ve francouzské části Švýcarska, kde je vše ovlivněné francouzskou mentalitou a kulturou. Hrála jsem tenis ve všech švýcarských kantonech, ale nejraději v Basileji, která je na hranicích s Francií a Německem. V tom důležitém jsou Švýcaři jednotní, ale například u Bernu se říká, že je tak zvaný Röstigrab, což je vlastně bramborový příkop... mezi německou a francouzskou částí.

Myslím že my, kteří žijeme venku, máme v sobě víc vlastenectví. A na druhou stranu – Češi si vždycky rádi stěžují. Stěžují si doma, ale stěžují si i ti venku...

Posledních 20 let však jezdím ráda sem do Prahy, kde mám své malé hnízdečko, a doufám, že ještě nějaký pátek sem jezdit budu.

Hana Sládková-Koželuhová ve vedení spolku Beseda Slovan v Ženevě vykonala mnoho záslužné práce. V současnosti například usiluje o zviditelnění památky Mistra Jana Husa v ženevském Muzeu reformace, kde je tato osobnost dosud jen málo připomínána. Z iniciativy spolku a především dík jejímu úsilí bude muzeu věnována faksimile listu 452 českých šlechticů – tzv. "Stížný list" proti upálení Mistra Jana Husa, který byl poslán kostnickému koncilu.

Je také aktivní při obnovení Nadace Jana Masaryka v New Yorku, která dříve zprostředkovávala výměny studentů mezi Československem a USA, a jejíž činnost byla za komunismu zcela utlumena.

Díky jejím pobytům na Barbadosu, kde mají Sládkovi rodinné rekreační sídlo, měla paní Hana možnost seznámit se zevrubně s místní církví, kterou zde založili kdysi Moravští bratři. Památky na tuto dosud živou (donedávna státní) církev a její mimořádnou vzdělávací úlohu mezi zdejším obyvatelstvem ji natolik zaujaly, že v r. 1995 dala podnět a napomohla natočení velmi zajímavého dokumentárního filmu na toto téma pro Českou televizi. V roce 2009 byla paní Haně Koželuhové-Sládkové udělena Ministerstvem zahraničí čestná cena – Významná česká žena. O jejím pestrém životě vyšla vloni také velmi zajímavá kniha Petra Koláře s názvem Matchball.