Svědkové obžaloby

6 2002 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

"Západní svět tvrdošíjně schvaluje stíhání nacistických zločinů, ale komunistické zločiny jednoduše ignoruje..."
(Zbigniew Brzezinski)


Po skončení naší sametové revoluce jsem považoval za přirozené, že co nejdříve vznikne morální tribunál nad zločiny komunistického režimu v Československu. To se však z různých důvodů, které zde nebudu rozebírat, nestalo. Později jsem začal psát o nutnosti takového tribunálu a registruji podobné články i u některých kolegů-novinářů. Otázkou však je, kdo by mohl v trestním senátu takového soudu zasedat?

Kdo má u nás morální právo soudit morální zločiny?
Oslovil jsem několik lidí, kteří mají určitý morální kredit. Tito lidé však považují soud nad komunismem nemožný, neefektivní, zbytečný nebo kontraproduktivní: Sami nechtějí soudit režim, který jim osobně ublížil, což je také jedním z dokladů jejich mravnosti.
Němečtí nacisté prohráli druhou světovou válku, soudili je vítězové z jiných národů. Náš komunismus však vyhnil díky mezinárodní situaci a své dlouhodobé neschopnosti. Nás nikdo "neosvobodil" ani "neokupoval", žádní "vítězové, kteří mají pravdu", k nám zvenčí nepřišli. Na systému komunistického otrokářství jsme se svým způsobem podíleli všichni: Někdo jako otrokář, někdo jako otrok. A otrok ve svém postavení učiní často věci, které by jako svobodný člověk nikdy neučinil, ani nemusel učinit. Minimálně občas se ohnout, sklonit a uklonit. Čest výjimkám.
Co tedy můžeme dělat? Počkat na další nezatížené generace. A zatím, než se sejde tribunál našich dětí a vnuků, zachovat svědectví pro tento budoucí soud.

Ano, můžeme být svědky obžaloby!
Přesně jak to řekl jeden bývalý člen Hitlerjugend v televizním dokumentu "Hitlerovy děti": "Ten, kdo přežil, by se měl přiznat ke své hlouposti a přiblížit tu dobu dětem a vnukům."
Také já jsem se přiznal k vlastní hlouposti, když jsem napsal o svém členství v Brigádě socialistické práce. Dnes to účastenství cítím jako chybu, i když ve své době mi to až tak špatné nepřipadalo. Mnoho slušných lidí, které znám, bylo členy různých společenských organizací, od (militaristického) Svazarmu (kde lepili letadýlka či pěstovali kynologii, sbírali autoveterány nebo radioamatéřili), až po (esesemácký) Pionýr a (zbolševizované) odbory, na jejichž táborech vychovávali děti ve skautském duchu... Občansky se angažovali, ale právě proto byli nuceni určitým způsobem kolaborovat s režimem. Je nás hodně, tedy těch přes třicet let.
Například režisér Jiří Menzel. Přímo se nepodílel na žádných svinstvech, točil krásné filmy se skrytými významy, kterým jsme tak dobře rozuměli. Jen se svého času nechal zlomit k podpisu tzv. "Anticharty". Dnes se k tomu přiznává, ale zdá se, že v tom zatím nevidí žádnou chybu. Chtěl jen, aby mohl točit ty filmy. Raději on než nějaká bolševická stvůra. Ohnul se, ale stálo to za to...
Načež se ozývá vítězoslavný křik -- vidíte, oni taky, oni, ty mravní opory národa, od oscarového Menzela až po protirežimní Brontosaury, kteří zpívali sovětským agentům na světovém setkání "obránců míru", celá herecká garnitura, která prošla estébáckým seriálem Major Zeman, všichni umělci, kteří "mohli", a aby "mohli", někdy učinili cosi, čím se zašpinili, i když nechtěli... (Avšak zdá se, že někteří i chtěli.)
Je nás hodně, co nemůžeme být soudci. Ale můžeme být svědky -- když se ke své hlouposti přiznáme, když uznáme, že jsme učinili chybu. A jako svědkům obžaloby nám za naše přiznání může být odpuštěn trest. Zejména když máme polehčující okolnosti a svou chybu jsme se snažili nějak odčinit. Miliony malých otroků musejí mít možnost usvědčit své otrokáře.
Ještě jednu možnost mají svědkové před soudem. Nemusejí svědčit proti sobě. Ovšem, aby byl svědek hodnověrný, je vhodné, aby se nejdřív vyznal ze svých vin: "Ano, byl jsem v SSM, ano, byl jsem v KSČ, podepsal jsem to či ono, myslel jsem, že to jinak nejde, odpusťte mi, já už to víckrát neudělám.."
TO mi někdy chybí, když slyším ty rozhorlené hlasy a odsuzující vyjádření některých současných demokratů. Prvotní přiznání vlastních vin. Ovšem pak by nemohli tak řvát.
Krom "kolaborantů" by měli mít možnost svědčit i přímo "komunističtí zločinci". Někdo se dříve účastnil na instalaci zločinného režimu, ale snažil se svoje pochybení napravit -- za všechny jmenuji spisovatele a dramatika, nejdříve zaníceného mládežníka, kovaného komunistu a spolupachatele, později obroditele a chartistu Pavla Kohouta. Ten svědectví už vydal v několika svých knížkách. Ke své hlouposti se veřejně přiznal a lituje jí. Ale zase spousta jeho bývalých soudruhů o svém bývalém členství a spoluúčastenství na zločinném komunismu v padesátých letech raději mlčí -- právě kvůli tomu, že vidí, jak samozvaní prokurátoři to nechávají "Pavkovi" sežrat. Ale pozor -- i prokurátor může být odsouzen, pokud byl kdysi zločincem nebo kolaborantem.

Jediný, kdo nemůže být odsouzen, je svědek!!!
Nakonec by mohl být svědkem i Lubomír Štrougal. Rozkošné bylo jeho vyjádření, jak se mu nevyplatilo šlapat na prsty "mocným"... Komunistický hodnostář, premiér, ministr vnitra, tedy i šéf StB, kdo už mohl být mocnější? Ať už se dopustil jakýchkoli nepravostí, v případě, že by chtěl spolupracovat na ozřejmení zločinů komunismu, měl by i tento hlavoun bývalého režimu být v kauzách, ve kterých bude ochoten svědčit proti svým bývalým soudruhům, osvobozen.
Mimochodem, Antona Malotha, vraha z terezínské Malé pevnosti, usvědčil jeho kolega esesák! Vězni žádné důkazy nemohli mít, a krom toho, jistě byli podjati... Kdo jiný může přesvědčivě svědčit proti zločincům než jejich kolegové???
Takže, kolaboranti, odbojníci, komunisti, pionýři, esesemáci, béespáci, svazarmovci, sousedé!
Vítejte v Klubu svědků obžaloby!


Psáno v Praze dne 30. ledna 2002
Jan Kovanič

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012