20 let – Z deníčku vydavatelky - Rok 1990

2. část seriálu...

Samozřejmě, že jsem těch deset tisíc výtisků mého nového černobílého časopisu do Vltavy nehodila, jak mne napadlo ve chvíli, kdy se mnou vztek lomcoval nad arogancí postkomunistického distribučního podniku. Naopak jsem do Malešic druhý den ten náklad odvezla znovu, znovu vyložila, nanosila na rampu - a tentokrát už odjela s autem prázdným. Ale s hlavou plnou pochybností, jak to s tou distribucí bude. Nechat vytisknout deset tisíc kousků stálo hodně peněz a nikde nebyla záruka, že se výtisky prodají. Monopolní moloch PNS si prostě nadiktoval smlouvu, která říkala, že musím dodat, ale neříkala nic o tom, že oni musejí prodávat. A že nemusejí a ani JE to nezajímá, jsem zjistila docela brzy poté, co jsem si obešla pár trafik ve městě a chtěla jsem časopis Český dialog jakoby koupit. Neměli jej nikde a ani ho neznali. Ale to jsem ještě na začátku nevěděla, a tak jsem vesele a s vervou zaplňovala jeho stránky.

V čísle 4 vzpomínka na tatíčka Masaryka, návštěva na Hradě u prezidenta Havla, Kapitoly z čs. odboje od Marcely Kolibové, seriál Praho moje s kapitolou Od Přemysla ke Klementu Gottwaldovi, Pouta amerických krajanů Československu aj. Pětka, kterou jsme s Jiřinou Hanzlovou, jak už bylo minule popsáno, množily na kopírkách, měla na titulu půvabnou kresbu Prahy Jirky Vaněčka, článek Částečná svoboda informací v Československu, dvoustranu Ohlasy, názory, kde se jako první dopisovatelé představili Oldřich Steiner ze Švýcarska a Jan F. Kroupa z Austrálie. Šestka začala s krátkými zprávami, které se během času ustálily na Stalo se, měla první fejeton a také začátek velice zajímavého filozofického seriálu B. Kabriela (Austrálie) s názvem EGO esencialismus. V rubrice Ohlasy už bylo jedenáct dopisů.

Sedmička - vzácné číslo, mám jen jediný výtisk svázaný v knize - byl opět kopírován kousek po kousku, list po listu. Článek Od Rašína k Englišovi Václava Jíši vzbudil zájem, stejně tak jako Jinou ústavu! Ludvíka Vaculíka.

Na osmičce se z titulu směje Lenka Kořínková, která se před chvílí vrátila z osmileté emigrace v Austrálii a poskytla nám docela upřímný rozhovor.

V čísle devět jsem zaznamenala, že jsou také krajané v Chorvatsku. Josef Matušek, krajanská výrazná osobnost vypráví.

V desítce na titulu máme prezidenta Havla a uvnitř jeho projev s názvem Pokušení mocí. A kousek za tím moc zajímavý rozhovor Čechoameričana Jana Krondla s JUDr. Pavlem Rychetským o volebních možnostech zahraničních Čechů a Slováků.

Jedenáctka oslavuje odchod sovětských vojsk z našeho území - na titulu velice roztomilou kresbou a pod tím verše Karla Kryla Bratříčku. Uvnitř je zamyšlení o odchodu vojsk s názvem Čekali jsme 23 let, pokračuje seriál o Praze i EGO esencialismus.

Dvanáctka - rozhovor s Edou Kriseovou, bývalou disidentkou, spisovatelkou a kamarádkou Václava Havla, která mj. napsala velmi silnou knížku s názvem Kočičí životy. Je to příběh české rodiny vystěhované na Ukrajinu, kde se časem převalily hordy vojáků z Maďarska, Německa, ale hlavně z Ruska a vždycky za sebou zanechaly spoušť, kterou se čeští usedlíci snažili se schopnostmi jim vlastními zase znovu a znovu zúrodnit. Anička, snad se tak jmenovala hlavní hrdinka knížky, se chtěla ve věku asi devíti let utopit. Šla zkrátka do řeky a šla a šla až jí voda sahala nad hlavu. Někdo ji však z vody vytáhl, vodu z ní vytřepal a ona žila dál. Vdala se, měla děti a prožívala všechny ty války a nájezdy. Muže jí zabili a ona se „na stará kolena“ asi ve svých šedesáti letech přestěhovala do země svých předků, do Československa. A psala dopis Marušce na Ukrajinu a dostala odpověď: Máme se docela dobře. Máme střechu nad hlavou, máme chléb, tedy máme co jíst a - nestřílej po nás...

Já si tohle občas připomínám, když se mi zdá, že mám nějaký těžký problém - a také se to snažím šířit dál - jestli se vám to zdá, milí čtenáři, smysluplné, můžete se přidat...

Nevím, jestli je čtivé vyjmenovávat jednotlivá témata a články, které následovaly. Ale jak tak listuji svázaným ročníkem, nestačím se divit, jaké zajímavé články se zde naleznou. Např. v čísle 13 rozhovor s Václavem Klausem, který se jmenuje Je třeba říci pravdu. Na protější straně je zpráva o tom, jak Klaus a Kotas společně...

Jaroslav Hutka ve stejném čísle přiznává, že „emigrace byla chyba“.

Eva Pilarová v dalším čísle tvrdí, že Amerika je daleko - tak třicet let, ale dopadlo to jinak, jak všichni víme.

Roman Cílek: Přáli si, abych zemřela. Tak, se jmenuje kapitola z knihy Prokletí moci, z které jsme otiskli úryvek. Moc smutné - surový komunistický bachař Reicin, generál Kutlvašr a žena, která byla svědek, Ludmila Uhlířová-Řičicová.

Tak už jen zmínka o Králi Šumavy, Josefu Hasilovi, s kterým jsme měli hezký rozhovor v čísle 22 z pera Romana Cílka. Agentchodec, který převáděl lidi přes hranice, neměl opravdu nudný život...

Sýrařský král Milan Vyhnálek se usmívá z dalšího čísla a Viktorie Hradska též.

Malířka Alena Havlínolvá, žijící v New Yorku, v rozhovoru říká: „Chtěli jsme žít normální život.“

Ve vánočním dvojčísle 25-26 slibuje známý a jedinečný člověk Jaroslav Strnad, že se navrací do tiskových stran (dříve Zpravodaj...) a teď do Českého dialogu...!!

V posledním čísle je též začátek mého seriálu Těším se na tebe, moje Austrálie!

Jožka Pero!!!! str. 22 poslední číslo. Otevřený dopis Rychetskému Jan Sammer...

a můj komentář k tomu roku - byl dobrý, protože Čs. aerolinie inzerovaly a všechno bylo levné.