„Nejdříve Heydrich, pak zase Gottwald“

Na počest mého strýce Bruna Titova ze Švédska. Z jeho vyprávění, než zemřel v roce 1983.

Bruno Titov byl bratranec mého otce, který se narodil v Korutanech v Celovci, nynějším Klagenfurtu. Dědeček Miroslav, původem z Brandýsa nad Labem, tam za císaře pána vojákoval. V kasárenské marodce se roku 1912 nejprve narodila moje teta Hilda, roku 1916 pak můj táta Otmar. Ženou dědečka byla má babička Aloisie, „Lojzi“, rozená Offizia, z rodu Kinreich a Sorgo. Dvě generace pocházely dvě generace předtím od Neapole, pak z Terstu, dále pak ze slovinské Jesenice. Teta Hilda se nikdy nevdala ani neměla děti a zemřela jako sedmačtyřicetiletá v roce 1959 na chřipku Viktoria v Brandýse n. L., kde žila se svým moravským druhem ve vile po zemřelých rodičích, Aloisii a Miroslavovi. Korutanská Slovinka, babička Aloisie byla z jedenácti sester, z nichž žádná předčasně nezemřela, všechny měly spoustu dětí...

Jedné z mladších sester babičky Aloisie se v roce 1921 v Jesenici, nyní Slovinsku, narodil syn Bruno, po kozáckém otci jménem Titov. Rodina mého otce se v roce 1930 v jeho čtrnácti letech odstěhovala z Celovce/ Klagenfurtu do Prahy, kde bydlela v Úřednické kolonii v Dejvicích, nynější Praze 6. Táta si v Praze na vlastní kůži užil roli „přivandrovalce“, když byl ve škole od škodolibých rozmazlených pražských spolužáčků šikanován za svůj domněle „rakouský“ původ (Rakušané po vzniku ČSR nebyli tehdy zrovna dvakrát v oblibě). Nikoho nezajímalo, že byl vlastně napůl Slovinec a slovanský bratr. Byl nazýván „rakušáckým buranem“ za to, že neuměl pořádně česky. Slovinská babička Aloisie si užila podobného ponižování od pražských sousedek, lepších dam, manželek různých oficiálů, ouředníků, důstojníků a policejních komisařů. Dejvice byla, jako vždy, „lepší čtvrť“ se svými klady i zápory.

Rasismus, arogance a sektářství bujely ruku v ruce již tehdy. Táta mi nejlépe rozuměl, jak jsem asi prožíval švédskou emigraci a jak hodně se mi stýskalo. Chodíval jsem v 70. letech do göteborgské Městské knihovny poslouchat Smetanovu Mou vlast, s tekoucími slzami po tvářích.

Babička se nakonec v Brandýse n. L., v rodišti dědečka Miroslava, kam se později odstěhovali, doslova utrápila touhou po domově, po Alpách, a jak říkala, po „hodných lidech“. Dostala kloubové revma a se zkřivenými prsty a popraskanou kůží, upoutána na invalidní vozík, „alpská růžička“ přesazená do vlhkého mlhavého Polabí, doslova zašla. Zemřela v roce 1953. Jako památku mám po ní citeru, na kterou hrávala a k tomu zpívala ještě v době před svojí zhoubnou nemocí.

Dědeček se o babičku celou tu dobu staral sám. Často mi svým osobitým způsobem pravil: „Pamatuj si, ty parchante pražskej, bába je mrzák, ale je moje – a co je moje, o to se ksakru postarám!“ Měl výčitky svědomí, že odvezl babičku z krásných Korutan plných jezer, slunce a zpěvu do nezdravého Polabí. Děda pak bohužel vším tím soužením zatrpknul a jeho zármutek z nešťastného života si vyléval na mojí mamince Marii, která pro dědu byla „...támhle ňáká frajle z Prahy, která si tu kouří žváro, nosí se tu v najlonkách a maluje si kušnu malovátkem...“ Chudák maminka, co si vše musila ve svých třiceti letech vyslechnout! A v tomhle si formoval svůj budoucí názor na život malej pětiletej Petříček Růžkovic...

Bohatý dědeček a chudý Bruno

Brunovi v jeho čtyřech letech zemřela matka na souchotiny. Otec Titov, původem kozák a voják, stále někde po světě válčil a o Bruna se nestaral. V té době žil Bruno v korutanském Radenteinu, kde coby sirotek, byl vzat na milost jako obecní pacholek, který chodil pást kozy a vykonával na tamním hejtmanství ty nejpodřadnější práce za trochu štercu, kukuřičné spařené mouky s oukropem. V létě musel chodit bos, jinak dostal výprask za to, že opotřebovával boty. Bruno strašně nenáviděl sníh, protože mu připomínal ta radenteinská léta mrznutí a strádání. V té době se rodině Růžků v Dejvicích žilo dobře. Dědeček Miroslav, obávaný úředník na berním úřadě, který se zabýval exekucemi – zabavoval lidem majetek a vyhazoval je z domovů – byl ekonomicky dobře situován. Patrně to bylo jeho povolání, které zformovalo jeho tvrdý a nesmlouvavý charakter.

Babičce Aloisii se po návštěvě v Radenteinu Bruna zželelo a v roce 1937 si jej v jeho šestnácti vzala sebou do Prahy, kde Bruna nechala vyučit se prvotřídním kuchařem v Lucerně u bratří Havlů (mám doma Brunův výuční list). Záhy byl Bruno oblíben a se svojí nově naučenou „legrační češtinou“ a svým kuchařským uměním, dělal rodině Havlů kuchaře. Hlídával, jak vyprávěl, „kluky Havlovic“, když staří chodili na bály, kterých se tehdy mj. zúčastňovali i vlivní, ekonomicky dobře situovaní němečtí důstojníci, od kterých se Havlovi, a v sále servírující Bruno, bezděčně dovídali o zákulisí války. Spolu pak s francouzským odbojem a členy řádu Maltézského kříže plánovali osvobozování vězňů z deportačních vlaků smrti do koncentráků. Akce byly financovány mj. ze spropitného nic netušících SS-oficírů.

Komunisty byla pak rodina Havlova potupně označena za „kolaboranty“. Jakýže to „vděk“!

Bruno byl najímán na bankety i na mexické vyslanectví a k svému příteli malíři Slavíčkovi, se kterým sousedil v Úvoze, kousek pod švédským vyslanectvím, kde měl od Havlů půjčený reprezentační byt. Svůj soukromý byt měl ale v Pařížské ulici.

Pak přišli komunisté a „vožrala Gottwald“, jak ho Bruno nazýval

Brunův přítel Ferdinand Peroutka utekl do Mnichova, kde spoluzaložil Radio Free Europe. Tamtéž utekl i šéfkuchař z Lucerny pan Jiří Weyr (zemřel v New Yorku v r. 1974). Jeho matka utéci bohužel nestihla a byla pak ponižujícím způsobem vyhoštěna hordou esenbáků na chebskou hranici, svlečena donaha a vláčena ve sněhu, kde se za střelby samopalů nad hlavou musela nahá plížit přes hranice ke „svým kapitalistickým sviním“. Americká patrola, střežíc tehdy hranici, ji našla polozmrzlou, ležící na bavorské straně, jen díky hluku střelby.

Když se pak jugoslávský prezident Josiph Broz Tito (původem z Kladna), po osamostatnění Jugoslávie, stal tzv. „krvavým psem“, museli všichni jugoslávští státní příslušníci s pár kily zavazadel, do osmi dnů opustit ČSR (mám doma dopis Brunovi z pražského SNB). Bruno tehdy ani vlastně nevěděl, že byl Jugoslávec, prostě se o to nestaral a i Němcům to bylo zcela jedno. Myslel si patrně, že mu teta Aloisie tehdy při jeho příjezdu do ČSR zařídila československé občanství.

Bruno byl poslán tam, „vodkud jsi ty svině jugoslávská přišel“ – do korutanského Radenteinu. Blbí, omezení Rakušané mu tam vyčinili, že prý v té Praze musel ale dělat pěkná alotria, když ho odtamtud vyhodili. Vůbec je tenkrát nezajímala situace v komunistickém Československu, jak si my všichni naivně myslíme, že se snad za nás celý svět bil.

Nikdo se nikdy za nás nebil a bít nebude! Každý k nám chodil a bude chodit jenom krást, zrovna tak jako Švédi za třicetileté války!

Díky Ferdinandu Peroutkovi a panu Weyrovi, bývalému šéfkuchaři z Lucerny, se svojí vlivnou matkou se Bruno postupně dostal z Radenteinu do jednoho hotelu v Mnichově. V roce 1951 tam měla švédská a německá šlechta velký poválečný banket, kde Bruno, známý z Lucerny, figuroval jako majordomus, tj. organizoval vše – od výzdoby až po všechny chody jídel.

Bruno ve Švédsku

Dvě sestry ze švédského Karlstadu z Värmlandu, si tam Bruna velice oblíbily a nabídly mu dočasný pobyt u nich ve vile na břehu řeky Klara älv. Brunovi se tam tolik líbilo, že se už do Mnichova nikdy nevrátil. Pracoval později jako kuchař ve Stadshotelu Karlstad, který tehdy vlastnila francouzská majitelka Le Fleur. Poté byl tamtéž barmanem. V roce 1983, ve svých 62 letech, zemřel na hepatitidu B, smrtelnou žloutenku, kterou si přivezl ze Zambie, kde byl na dovolené pokousán vzteklou opicí. Bruno byl pro mě jako druhý táta. Budiž mu země lehká!

Když jsme v dubnu 1969 přišli do Švédska, tak se Bruno o nás, s mojí bývalou ženou, moc pěkně postaral. Znal mě z Prahy jako desetiletého kluka. Přespával často v naší rodině, když bylo za války stanné právo. Díky tomu, že uměl dobře německy, podařilo se mu, obzvláště za heydrichiády, zachránit velký počet lidí při gestapáckých raziích. Působil jako tlumočník, s nasazením vlastního života. Od francouzské vlády dostal vyznamenání za statečnost, že pomohl mj. zachránit z vlaku smrti, který zastavil na nádraží v Blatné, několik francouzských vězňů, členů řádu Maltézského kříže.

Osobními přáteli mého strýce zde ve Švédsku byli Ida Broström, žena göteborgského rejdaře, zpěvačka Birgitt Nilsson, zpěvačka s hlubokým altem Sara Leander, narozená v Karlstadu, která za války hostovala v Německu, kde zároveň tajně pracovala pro sovětskou kontrarozvědku, tehdejší starosta města Paříže, trenér, hokejista Zábrodský a bývalý kapitán švédského hokejového mužstva, Ulf Sterner, který si pak na odpočinek koupil v Karlstadu benzinovou pumpu Shell a chodil k Brunovi do hotelu na pivo, plus další přátelé, nehledě na personál v mnichovské Svobodné Evropě.

Hokejistovi Nedomanskému pomohl Bruno dostat se ze Švédska do Kanady tím, že v Karlstadu vybíral od přátel a od hostů v hotelu peníze na jeho letenku. Frajer Nedomanský pak ani nezabučel, když se dostal do Kanady a stal se milionářem.

V roce 1978(?) zajistil Bruno u svých karlstadských přátel pobyty všem uprchlým členům Cirkusu Humberto, který měl zrovna vystupovat v Karlstadu, ale protože 80% účinkujících požádalo o azyl, představení se nekonala. Pomáhal vždy též na policii jako tlumočník. Tehdejší Velvyslanectví ČSSR pak muselo nechat poslat pro nové řidiče kamionů i autobusu, protože ti původní taktéž utekli. Azylanti se později rozjeli do celého světa, hlavně do Kanady, Švýcarska a Austrálie.

Když jednou v 70. letech byla ve švédské televizi zpráva o „disidentovi Václavu Havlovi“, že byl opět vzat do vazby, tak si Bruno povzdychl a pravil: „To jsem si tehdá nemyslil, když jsem za války hlídal kluky Havlovic, že to s malým Vaškem takhle dopadne. Jak je vidět, tak ty bestie komunistický neublížili jenom mně, když mě tenkrát vyhostili. I když jsem byl tenkrát zoufalý, že musím z ČSR, tak si ty potvory ani neuvědomily, jakou mi vlastně udělaly službu, že jsem v tom udavačském svinstvu nemusel dále žít...“

Dosti o Brunovi, nechme ho zase klidně spát na Karlstadském hřbitově, ve Švédsku, u jezera Vänern.

Bylo mojí povinností o něm promluvit. Možná, že se najde někdo, kdo si na Bruna Titova z pražské Lucerny pamatuje.