Liduška nosí v srdci vykřičník - O lidickém faráři, bratrovi rychnovského právníka

7-8 2010 Ostatní česky

Liduška, Lidunka, Lidka je naše milá a obětavá autorka. Píše krásné a vtipné povídky, kreslí k nim neméně vtipné kresby. A nejenom k nim. Je mj. i autorkou ilustrací k bestseleru naší další milé autorky, historičky Jany Volfové: Českých dějin hrátky ošidné, kterážto kniha vyšla v několika vydáních a posléze i její druhý díl pod názvem dějin a mýtů hrátky ošidné. Oba díly jsou vyprodané... Lidka přispívá nejen do Českého dialogu, ale i do Českého kalendáře a to zcela nezištně, za což JÍ patří velký dík a někdy snad i honorář, pokud se podaří naší finanční situaci trochu vylepšit. Lidka nakreslila i pár pěkných obrázků do mé již dávno hotové (ale zatím nevydané knížky) Lejdyna a já, která pojednává veselým způsobem o starém autu, ale i o partě trampů a přátel, kteří za „totáče“ jezdili pod stany, pomáhali si s hlídáním dětí (rodiče měli na rozdíl od dvouměsíčních dětských prázdnin jen dva či tři týdny dovolené), střídali se v péči v soukromém (a nedovoleném) dětském táboře, hráli volejbal, děti učili plavat, jezdit na kánoi a večer zpívali u táboráků hezké písničky. Tato knížka snad vyjde koncem roku vlastním vydáním...

-es-

Josef Štemberka (*1869 Pecka v Podkrkonoší) pocházel z rodiny ručního tkalce, měl ještě bratra Jindřicha (ten byl později známým rychnovským právníkem) a dvě sestry - Anežku a Leopoldu. Jeho zájmem byla literatura, a protože měl nadání, byl dán na gymnaziální studium v Jičíně. Potom vstoupil do semináře v Hradci Králové a v roce 1894 byl vysvěcen na kněze. Jako kněz působil na různých místech, předposledním jeho působištěm byla Koleč, posledním pak Lidice. Zde působil od svého nástupu v roce 1909 třiatřicet let až do osudného roku 1942. Kněžskou službu vykonával oddaně, svědomitě a věrně, sžil se se všemi lidmi. Oddával, křtil, zpovídal, radil, kázal a pohřbíval. Byl šetrný, ale přesto měl šlechetné srdce, pomáhal v tísni duševní i hmotné, každému uměl dobře poradit, byl v obci velmi vážen a ctěn. Velmi se staral o farní kostel, povznesl chrámový zpěv lidový i sborový. Sám hrával na harmonium, i když zpěvák nebyl. Ve farní zahradě se staral o včelstvo, nekouřil, ani pivo nepil, ale velmi rád si zahrál partičku karet, na kterou si zval několik občanů na faru. Byl prý velmi málomluvný, jeho pohled byl vždy soustředěně vážný. Na kladenském vikariátě se o něm říkalo, že je dobrý právník. Ve svém pokročilém věku používal auto, které snad i dokonce sám řídil.

Již 9. června 1942 byl v Kladně tajně varován, aby se nevracel do Lidic. Podle svědků odpověděl: „Vím, že se tam něco děje, ale já se ke svým vrátit musím.“ V Lidicích položil svůj život se svými farníky - lidickými muži staršími patnácti let. Ve sklepě Horákova statku jim dal sílu, rozhřešení a naposled jim požehnal. Podle přiznání samotných esesáků prý lidičtí muži šli volně, zpříma a statečně; nikoho nepřiváděli spoutaného, oči jim nezavazovali.

K hlavním organizátorům vyhlazení Lidic patřil i SS-Obersturmführer Max Heinrich Rostock. Z titulu své funkce šéfa služebny nacistického bezpečnostního úřadu na Kladně byl také členem „organizačního štábu“ lidické akce. V něm dále byl Rostockův nadřízený Jacobi (velitel SD v Protektorátu), Wiesmann (velitel kladenského gestapa) a jeho zástupce Thomsen, Marwedel (velitel kladenské posádky Schutzpolizei) a z pražského gestapa Leimer a Geschke. Úkolem Rostockových agentů bylo sledovat náladu a chování okolního obyvatelstva během příprav a v průběhu vlastního vyhlazování. On sám pak měl spolu se dvěma podřízenými na starosti církevní záležitosti – navzdory zákazu rabování vyloupil kostel a zabavil matriky. Zajištění evidence obyvatelstva bývalo při nacistických vyhlazovacích akcích pravidlem, především matrik a jejich následná likvidace po činu. Poválečné výpovědi svědků navíc Rostockovi připisují zmlácení lidického faráře Josefa Štemberky a účast při odebírání dětí matkám před jejich deportací do koncentračního tábora.

SS-Obersturmführera Maxe Heinricha Rostocka vypátrala po válce v Německu francouzská okupační správa, předala roku 1950 československé justici a rozsudek z roku 1951 zněl na smrt. Výkon trestu byl ale odložen a nakonec mu prezident Antonín Zápotocký roku 1953 udělil milost; ironií bylo, že jeho manželka byla vězněna spolu s lidickými ženami… A tak na popraviště šel ve stanovený den pouze bývalý partyzán a později organizátor protikomunistického odboje Josef Vávra-Stařík, jenž měl být původně oběšen společně s Rostockem a dalšími esesáky. Důvod? Podobně jako jiní esesmani nabídl SSObersturmführer Rostock bezprostředně po svém zatčení československé StB spolupráci. Ta vzala jeho slova vážně a rozhodla se je realizovat v roce 1959. Rostock dostal fešácký kriminál, jezdil s estébáky po barech, kde si společně náležitě užívali. Propuštěn byl 4. února 1960 a eskortován na hraniční přechod Rozvadov jako agent československé komunistické StB pod krycím jménem Fritz. V NSR v poklidu dožil až do své smrti v roce 1986. Tato fakta uvádí Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v Sešitech č. 5.

O lidické tragédii bylo napsáno nemálo publikací, mezi nimi je i kniha Františka Křeliny Každý své břímě (Praha, 1990). I když máme na zřeteli Goethovo Dichtung und Wahrheit, přece jen citujme z této knížky k osobnosti faráře Josefa Štemberky:

Německý důstojník Horst Böhme přichází k lidickému faráři Josefu Štemberkovi a říká:

Vy jste kněz?

Páter Josef Štemberka odpovídá:

Ano!

Důstojník: Jste český kněz? Štemberka: Jsem lidický farář od roku 1909. Zde v Lidicích žijí jenom Češi!

Důstojník:

Odpovídejte pouze na to, nač jste tázán! Říkejte jenom ano či ne, víc ani slovo! A vy coby kněz jste z rozsudku smrti vyňat, proto budete ještě teď v noci odtransportován do Prahy!

Kněz:

Nechci odjet do Prahy!

Důstojník:

Tedy budete převezen na libovolné místo v protektorátě Böhmen und Mähren!

Kněz:

Nechci opustit Lidice, chci jít ke svým farníkům.

Důstojník:

Loučení zakazuji! Kněz: Já musím k nim. Chci s nimi zemřít!

Důstojník:

Máte v rukou vyhošťující dekret. To je rozkaz!

Kněz:

Zachraňte místo mě děti. Zachraňte aspoň jedno jediné dítě!

A v tu chvíli kněz vyhošťující dekret roztrhal. Poté byl zbit tak, že měl na sobě roztrhanou a vyválenou kleriku. Byl hozen k ostatním mužům do sklepa, kde se snažil dát poslední útěchu odsouzeným. Tam v temném sklepení jej obklopili patnáctiletí chlapci, nejmladší lidičtí muži - děti, a společně s hrůzou hleděli na popravy druhých... Posledním gestem lidického faráře bylo požehnání farnosti, do dálky žehnal odváženým matkám, v té chvíli už vlastně vdovám, a dětem.

Jeden z terezínských vězňů, které v ten den přivezli do Lidic, aby pohřbívali mrtvé, o tom vydal svědectví:

Viděl jsem pohromadě pět mladičkých chlapců, takřka dětí, a bělovlasého faráře. Každý měl kulku v srdci, v hlavě a pod bradou průstřel. Kněze v roztrhané sutaně jsme odnášeli do hrobu. Jeho ruce byly stále sepjaty - jakoby k modlitbě.

Rodný domek Josefa Štemberky v Pecce čp. 187 byl přestavěn, je na něm umístěna pamětní deska Josefu Štemberkovi a kromě toho stojí u kostela v Pecce pomníček, připomínající jeho mučednickou smrt. Na původním rodném domku byla umístěna pamětní deska jeho bratrovi Jindřichovi Štemberkovi; můžeme si ji vyvolat na skrytém obrázku.

Vraťme k nám do Rychnova nad Kněžnou. Jeho bratr Jindřich Štemberka byl zakladatelem turistiky v Orlických horách a ten dal popud ke stavbě Masarykovy chata na Šerlichu. Jindřichova dcera Věra Jelínková byla v našem městě uznávanou profesorkou hudby a její dcera, tedy vnučka Jindřicha Štemberky, je výtvarnice Ludmila Markovová-Lojdová. Nu a 2007, v roce 65. výročí lidické tragédie, vyšel v časopise Český dialog / Czech dialog (určen je pro naše krajany) její text pod názvem Soukromá fata morgana. Tato její vzpomínka na strýce Josefa Štemberku z konce května 1942, když přijel do Rychnova na návštěvu za svým bratrem a jeho rodinou, končí slovy:

Liduška, dítě, které mezitím už dávno dospělo, nosí ve svém srdci stále vykřičník.

P. S.: Co ale říct na to, že v Rychnově ulice pojmenovaná po těchto bratrech měla tabuli s názvem Štenberkova? Písmeno sem, písmeno tam. Tahle cedule – její fotografie je z října 2008 - visela na rohu ulic Nádražní a Štemberkovy (napraveno). A že za komunistického režimu nesla Štemberkova ulice název Únorového vítězství, na to se málem už zapomnělo.