Návraty Podkarpatské Rusi

Podkarpatská Rus tvořila v letech 1919-1939 nejvýchodnější cíp Československé republiky, jejíž součástí se stala po rozpadu rakouskouherské monarchie. Stalo se tak z iniciativy významných rusínských osobností žijících v zahraničí i domácích politických aktivistů, dík moudrému postoji T. G. Masaryka a samozřejmě také z vůle velmocí.

Nebylo to pouze formální připojení. Mladý československý stát se chopil správy regionu plný dobré vůle a snahy nastolit zde řád (o území usilovali Maďaři a prošly tudy i hordy ruských emisarů), povznést hospodářství, školství a vzdělanost, dopravní síť i kulturní úroveň. Postupně se mu to dařilo. A kdyby druhá světová válka a poté připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu - jako „válečné kořisti“ - vývoj brutálně nepřervaly, patrně by pozitivní vývoj dál pokračoval. Blahodárně pro Podkarpatskou Rus i celý stát. Bohužel, ke své smůle, území pod Karpaty leží na strategicky velmi citlivém místě (např. po sovětské okupaci Československa sem SSSR umístil své vojenské základny).

Nyní je území součástí Ukrajiny jako jedna z jejích administrativních jednotek a oficiálně se nazývá Zakarpatská oblast Ukrajiny; (nejen) tamní obyvatelé ji však stále nazývají jako předtím - Podkarpatská Rus. Má rozlohu 12 800 km2 a cca 1 288 000 obyvatel. Složení je národnostně dost pestré; podle starších statistik tvořili kdysi asi 70 % Rusíni. Tuto národnost ale Ukrajina stále neuznává a registruje ji jako ukrajinskou. K menšinám patří Maďaři, Rusové, Rumuni, Romové, Slováci a Němci. Hlásí se převážně k řeckokatolickému a pravoslavnému náboženství.

Po rozpadu SSSR a vzniku samostatné Ukrajiny počátkem 90. let minulého století se téměř 80 % obyvatel regionu Podkarpatské Rusi vyslovilo pro auto nomii země v rámci Ukrajiny. Na výsledky referenda samozřejmě nikdo nebral zřetel.

V současnosti se region potýká se závažnými hospodářskými problémy, proto probíhá uvědomování národní svébytnosti jen zvolna a přiznejme, spoustu Rusínů asi vůbec nezajímá. Jsou plně vytíženi řešením svých základních životních potřeb. Ostatně poznáváme to i u nás: podstatná část početných přistěhovalců z Ukrajiny jsou právě Rusíni z Podkarpatské Rusi, kteří tu hledají slušnou práci a lepší životní podmínky.

Pro pokračování vzájemných kontaktů, ba víc - pro trvající sounáležitost Rusínů a Podkarpatské Rusi s nynější Českou republikou - je tato skutečnost podstatná a zároveň perspektivní. Podkarpatská Rus je přítomna v českém umění a kultuře, kterou rusínské téma inspirativně obohatilo za první republiky: vznikly např. prózy Olbrachtovy, Čapkovy, Durychovy, byly natočeny filmy (Vančurova Marijka nevěrnice, či Weissův dokument), namalovány obrazy, zaznamenány lidové písně a pohádky. Vzájemnou vazbu potvrdila krev Rusínů, kteří ve druhé světové válce bojovali a mnozí položili život za osvobození republiky. (Netušili, že už nebude jejich). V uplynulých letech v Česku ožil opět zájem o Pod karpatskou Rus a rusínské téma: Jaromír Hořec teprve nyní mohl vydat své básně věnované podkarpatskému rodišti; Dana Kyndrová, Rudolf Štursa či Karel Cudlín publikovali fotografické cykly; Olbrachtův Nikola Šuhaj ožil v Uhdeho a Štědronově Baladě pro banditu v divadelní, filmové i muzikálové verzi. Čeští dokumentaristé všech generací jezdí na Podkarpatí za krásou krajiny, i pro poutavé příběhy o zemi a lidech. Významné vklady do českého umění přinesli zde žijící umělci s rusínskými kořeny, třeba divadelník Ladislav Smoljak, kytarista Štěpán Rak, malíři Jiří Sopko a Jan Kristofori.

Podkarpatská Rus je maličká - na mapě vypadá jako růžek roztřepeného šátku. Přesto se do jednoho článku sotva vejde. Z pohledů Čechů tady (případně „tam“) byla odjakživa. Pořád je tu s námi, stále je i v nás.