Milena Štráfeldová - Kriplíci

7-8 2010 Knihy česky
obálka čísla

Hnědý koráb s plachtami vzdutými vichrem míří do neznámých vod... Na okraji té staré rytiny je sotva čitelný letopočet 1595... Až mnohem, mnohem později bude rytina přenesena na tuhý voskovaný papír, kterým bude slabě prosvítat žárovka. - Co ale na tom, že koráb teď obeplouvá zrádné pobřežní útesy jen na stínítku lampy? Mořská obluda stále čeká a záhuba, zdá se, je nevyhnutelná.

Toto je klíčové sdělení, uvádějící první ze sbírky povídek Kriplíci Mileny Štráfeldové.

Klíč“ méně či více zřetelný ve všech vyprávěních, dají se jím otevřít události z doby dávné, nedávné i právě teď. Jejich postavy můžeme potkávat denně a všude – v paralelním čase.

Z úsporného popisu jejich minulosti či prostředí, ve kterém se v čase právě nacházejí, se dozvíme, odkud přicházejí, co si sebou nesou a možná i odpověď na to „proč“.

Většinou se odehrávají „právě teď“, ale k jejich pochopení je třeba znát více, např. Ježek, Julča, z jejich minulosti. Někdy jsou to spíše jen smutné, ale hluboké snímky: Edáček, Půdička či reflexe traumatických zážitků (Služba u lůžka).

Kdo jsou ti „kriplíci“ v názvu? Vždyť se mihnou okrajově jen v jedné povídce. („Kriplíci,“ řekl si. „Kriplíci, vám je nějak veselo!“)

To však neznamená, že se lidé nějak postižení (nejen mentálně či fyzicky), ale spíše osudem, vyskytují jen tam. Kdo čte pozorně, najde je v různých příbězích, v hlavních i vedlejších postavách, křížem krážem časem, vždyť děje dávno minulé se protínají s těmi ze současnosti a mohou, bez ohledu na fyzikální zákony, existovat současně.

Milena Štráfeldová má ze své práce v Českém rozhlase (Radio Praha) hluboké zkušenosti s lidmi nejrůznějších profesí, s prostředími, ve kterých žijí, i s jejich životními příběhy. Tato setkávání mohla být inspirací (čímž není řečeno, že by nutně byla námětem k povídkám) i k autentickému vylíčením prostředí, kde její fiktivní osoby žijí a kde se děje odehrávají.

To však zdaleka není všechno, protože spisovatel není opisovatel.

Talentovanému tvůrci stačí třeba jeden jediný bleskový zážitek- a na jeho podkladě napíše nejen povídku, ale i román. (Známými příklady jsou třeba Virginia Wolf a Zdena Salivarová.)

Zastavme se alespoň u několika z nich. „Tak už jste to slyšela, Julinko? O tom hřbitově?“... Jakoby tak chtěla naznačit, že ona, opatrovnice klíčů… drží svou ochrannou ruku i nad Julčou... Kdo by jinak mohl té tlusté, ušmudlané, zjizvené bábě, ze které čpí pivo a kouř z cigaret, která si ráda přihne a mluví nahlas se svou Tomáš Jakl - Prahou pod pancíoem povstalcu Milena Štráfeldová - Kriplíci Hnědý koráb s plachtami vzdutými vichrem míří do neznámých vod... Na okraji té staré rytiny je sotva čitelný letopočet 1595... Až mnohem, mnohem později bude rytina přenesena na tuhý voskovaný papír, kterým bude slabě prosvítat žárovka. - Co ale na tom, že koráb teď obeplouvá zrádné pobřežní útesy jen na stínítku lampy? Mořská obluda stále čeká a záhuba, zdá se, je nevyhnutelná. Knihy Eeský dialog 31 ohyzdnou psicí, kdo by takovéhle ženské mohl říkat Julinko?“ To je začátek jednoho příběhu, jehož motivem je zdánlivě „nějaký“ hřbitov, ale který je o něčem jiném.

Povídky mají různá témata, jsou však spojeny jemným vláknem: hlubokým pochopením a tedy i vyjádřením rozmanitých lidských příběhů či jen událostí, delších či kratších záznamů, často tragických: ozvěny poválečného odsunu, politických procesů, ale i osobních žalostí, konfliktů či zklamání, až po lhostejnost těch, kteří se provinili, či je zavinili.

„Byly to dobré časy, i když se na ně dneska nadává. A nejen proto, že byla tenkrát mladá. Bylo jí dvacet, když skončila válka. Rovných dvacet! – Moc dobře si vzpomíná, jak v pětačtyřicátém všichni vítali ty unavené, uprášené chlapce, co k nám spěchali až z Berlína!... A jak před nima ty německý bestie utíkaly! To byla radost! Prej jich pak lidi v Praze pár pochytali a polili benzínem... U toho teda nebyla, škoda.“

Nejde jen o vylíčení osudů, cest svědomí či tragedie. I rozdílné sféry, ve kterých se odehrávají, jsou určující: historie, náboženství, politika... A především témata, sobectví a lhostejnost, láska, zneužívání dětí, nevěra, v nichž je viditelně zastoupena současná, nedávná i dávnější historie, ale i „časové snímky“, které se mohly odehrát kdekoliv a kdykoliv.

Kdo je ta vypravěčka, která říká: „...samotná vlhká dlažba v noci je krásná. Odráží mne v milionu zelenomodrých záblesků, jako bych to namodralé světlo doopravdy pršela. Kdybych někdy snad zaslechla něco o nářku velryb v severních mořích nebo o odkvétajícím vřesu, budu hned vědět, co znamenají... Jsme přítelkyně, dlažba a já.“ (Nene, není to ta, která vás možná jako první napadla.)

A nebo povídka „Zkrat“: „A já ji řikám neser mě! Neser mě!- Ale vona nepřestane! Kráva jedna blbá.“ Ale i tento úryvek je obsahově zavádějící.

Proč tak duhová mozaika? Někteří spisovatelé „si vedou pořád svou“, čili drží se svého životního tématu.

Jiní, a k nim patří Milena Štráfeldová, vidí naopak život v různých zatáčkách a koutech či koutcích našeho života prostřednictvím postav či „postav“, o kterých vypovídají.

Koráb teď obeplouvá zrádné pobřežní útesy jen na stínítku lampy... Jen?

Čtěte!

Michaela Swinkels-Nováková
Vydal PRIMUS

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012