Český rok s Alenou Hoblovou - červenec, srpen

Nastal čas, kdy z letní oblohy sestoupili Blíženci pod ochranu Merkura, aby se prolnuli ve znamení Raka. Slunce už vystoupalo na samý vrchol nebeské báně. V přírodě je cítit blížící se období největší sklizně roku - žní. Terč slunce čím dál víc žhne, rozpálen do běla. Unavená příroda sklání svou zelenou hlavu, stojaté vody neosvěží, přiklopeny matově těžkým pokryvem. Kdo může, hledá alespoň horký stín, dokud je ještě čas. Ale dny jsou již plné příprav na žně, večery rozezní se ve vsích a vlastně v celém kraji klepotem a broušením nespočetných kos a srpů, jakoby tisíce kobylek a cikád vyhrávalo svou zásnubní píseň. Když nadchází den žní, už za ranního šírání, zvedne se zem, ožije proudy ženců v bílých košilích. Kráčejí ze vsí vážně s důstojností, na ramenou s leskými břity kos. Slavnostně probouzí se obzor do jitra a odkrývá zlaté lány polí. Leží před ženci jak štědrá boží dlaň. A sotva slunce zjeví svou horkou tvář, lehají požaty těžké vlny zralých klasů a celá země voní budoucím chlebem.

Obrazem úrodného léta zvedá se opona táborského jeviště. Pozadí scény tvoří oblouk s vyznačením dvanácti měsíců. Každý nový obraz je uváděn posunem lidového slaměného slunce po jeho dráze, z jednoho měsíce do druhého. Tak střídají se nálady jednotlivých obrazů na divadelní scéně. Nyní už cesta slunce zvolna klesá s létem do druhé poloviny roku našeho jevištního představení. V otevřeném prostoru vlní se bílé košile ženců, v širokém rozmachu silných mužských paží jiskří oblouky kos. Velkolepý rytmus těl je přerušen vbíhajícími žnečkami se džbánky. Jen osvěžení douškem pramenité vody a hymnus polní práce jde dál a dál, až k horizontu jevištního obrazu. Scéna se zapestří žnečkami v planoucích šátcích. V podkasaných červených sukních působí obraz jako rozvlněné zlaté pole s vlčími máky. Dívky se srpy a uvitými povřísly tančí vláčný tanec, vzdávajíce dík za bohatou úrodu, štědrost země. Pak v únavě klesají, cloníce si tváře před palčivým západem slunce. Scéna se zvolna zatmívá...

Po přestávce se opona zvedá do zlatě zářivého obrazu staročeských dožínek. Uprostřed jeviště stojí pentlemi ověšený žebřiňák s oživlými snopy - slaměnými maškarami. Kývají se tu veliká sluncata ze slámy až pohanské působivosti. Vedle těchto bůžků dřepí snop - dědek s obrovskou fajfkou ze slámy, bába-snop s ošatkou plnou dožínkových koláčů, neschází bílá, slámou vycpaná kobylka s pytlem ovsa u huby, nechybí šašek v suknici z povřísel a vysokou čepicí z obilí. Vůz doprovází průvod slavnostně vyšňořených mládenců a dívek ozdobených věnci a korunami z polního kvítí. Obrazu dožínek dominuje výstup ženců s ohnivými šátky na vysokých žerdích. Rozvířené praporce vytvoří bránu, do které vtančí hospodář s hospodyní. Malí i velcí nesou jim věnce a kytice ze čtvera druhů obilí pšenice, žita, ječmene a ovsa, ozdobené polními a lučními květy. Jsou to dary dobré Matky Země a štědré její úrody. Nakonec vchází do brány praporců bíle oděná dívka, před sebou v rozpažených pažích, s velkým obilným věncem - její zjev je půvabným symbolem žní: „... svatá Markyta hodila srp do žita...“ Starodávná píseň nese se jevištěm k okouzleným divákům.