Vladimír z Podkarpatské Rusi

Vede českou pobočku britské firmy se sídlem na Václavském náměstí v Praze. V osmadvaceti letech dosáhl Volodymyr Pohoyda postavení, na něž jiní čekají celý život. Přesto neví, jestli se v České republice usadí natrvalo. Ve Velké Británii a v Americe mu nabídli snadné vyřízení imigračních formalit a jsou tam mnohem lepší perspektivy. Říká: „Rád bych zůstal tady. Pokud se mi to ale nepodaří, asi se zkusím usadit natrvalo v Londýně.“ Pilotní projekt Ministerstva práce a sociálních věcí ČR na přilákání zahraničních odborníků selhává, neboť oslovení lidé nejsou zvyklí na zacházení, jakého se jim v ČR dostává. Brzy Českou republiku opustí a ve své komunitě k ní vytvořil, negativní vztah, domnívá se Vladimír.

Česká nelibost k „vetřelcům“ postihuje i přistěhovalce ze Západu: Ladislav Kropáček se po čtyřiceti letech exilu ve Walesu a africkém buši (do každého desátého stromu na cestě z hlavního města k farmě nechal vyrýt naši vlajku – takový to byl patriot) vrátil domů, a ke svému údivu se cítí odcizený, odstrčený. Češi z Podkarpatí, Volyně, potomci Českých bratří z vesnic u Černého moře, kteří si začasto budují v Česku nový domov, mají pocity ještě smíšenější. „O socialistickém Československu říká nejeden cizinec, co ho poznal: ,Špatná politika, ale vynikající lidé!‘,“ napsal sociolog Petr Schnur. Dnes je u nás situace horší, uvádí dále a za příklad dává zacházení se slušnými lidmi, jak je nazývá, kteří „pocházejí z bývalé Podkarpatské Rusi a jejich dědové byli našimi spoluobčany – i tam mělo ostatně Československo dobré jméno.“

Životní příběh

Užhorodský rodák Vladimír pochází po jedné linii z rodu Čechů, kteří se v osmdesátých letech 19. století přestěhovali na ukrajinskou Volyň, a poté do Podkarpatské Rusi. Tam existuje velká komunita inklinující k Česku. V roce 1919 zvítězil rusínský návrh prezidentům Masarykovi a Wilsonovi na spojení podkarpatského území s Československým státem. To pozitivně zasáhlo do civilizačního rozvoje na obou stranách. Z Podkarpatské Rusi pochází spisovatelka Marie Šulcová, významný ilustrátor Jan Kristofori, „cimrmanolog“ Ladislav Smoljak, ale i prof. Ivan Horbačevský, zakladatel české lékařské chemie a od roku 1902 rektor pražské univerzity. Poštmistr Jaroslav Marvan začal roku 1920 vystupovat v užhorodském ochotnickém spolku, aby se později stal předním hercem pražského Národního divadla. Podkarpatskou Rusí se inspiroval Vladislav Vančura, Ivan Olbracht, Géza Včelička, do duše tamějších lidí nahlédl Karel Čapek mj. v románě Hordubal (1933) a natočil tam svůj první film světově známý režisér Jiří Weiss. Studentská listopadová (1989) revoluce, jak víme, vzešla z pražského Albertova pojmenovaného po první světové válce podle žamberského chirurga dr. Eduarda Alberta, který učil na tamější katedře. Jeho synovec Bohuslav po zhroucení Rakousko- Uherska vybudoval nemocnici v Mukačevě. Tak věhlasnou, že si v ní v roce 1922 dokonce troufl uspořádat Sociálně-lékařský sjezd a pozvat na něj dr. E. Beneše.

Ze vztahů mezi Rusíny a Čechy vznikla během dvaceti let předválečné republiky nejen upřímná přátelství, nýbrž také mnohá manželství. Děti a vnuky těchto rodičů dnes srdce táhne k oběma domovinám. „Když jsem byl ještě hodně malý, učila mě babička česky a vyprávěla mi historky o Praze. Žádný praktický význam to nemělo, protože hranice byly neprodyšně uzavřené,“ vzpomíná Vladimír. Hned, jak se vyskytla příležitost, naučil se anglicky. Do Užhorodu přijeli v roce 1991 dobrovolníci z Ameriky, aby učili nadané školáky angličtině a pomáhali s rozběhem státních úřadů v samostatné Ukrajině. Na univerzitě studoval Vladimír, syn pracovníka výzkumného ústavu a učitelky, výpočetní techniku. Jak stoupaly ceny a rodičům se zpožďovaly výplaty, musel sám shánět práci a ve studiu pokračovat dálkově. „Začal jsem opravovat známým počítače. Doma počítač sice skoro nikdo neměl, ale státní organizace byly vybavovány výpočetní technikou v rámci humanitární pomoci ze Západu.“

Někteří lidé začali mluvit o možnosti vypravit se za prací do zahraničí. Málokdo se však odvážil opustit rodinu a odjet do neznáma. Nicméně ti, kteří přece jenom odešli, brzy posílali domů peníze a vzkazovali, že se jim daří dobře. Židé se odstěhovali do Izraele nebo do Ameriky, Maďaři do Maďarska a Rumuni do Rumunska. Slováci zůstali, ale byli závislí na pomoci od svých příbuzných na Slovensku.

„Naši lidé jsou pracovití a šikovní, jsou velice slušní a mají dlouholeté křesťanské tradice,“ říká Vladimír, římský katolík. Sám se odvážil uplatit jako počítačový odborník v Maďarsku. Univerzitu dostudoval korespondenčně odtamtud. V Budapešti, kde dostal přístup ke kvalitním publikacím z oboru a k novým technologiím, strávil dva roky. Pak se rozhodl cestovat, aby měl možnost „vybrat si optimální místo nejen pro práci, ale také pro život.“ Nějaký čas strávil v Bratislavě, poté ve Vídni, Curychu a Londýně. Všude hned sehnal práci a dokázal vydělat peníze. Žádné pouto ho však nedrželo na jednom místě. Putoval tedy dál. V roce 1998 učinil poslední pokus prosadit se na Ukrajině. Měl uspořeno trochu peněz, a tak – vybavení zahraničními zkušenostmi – s kamarádem založili firmu. Chtěli vyrábět vlastní software. „Po šesti měsících a desáté prověrce z daňového úřadu jsem pochopil, že není důležité dodržovat zákony, nýbrž uplácet dohlížející úředníky. Firmu jsme zavřeli, na úplatky jsme neměli peníze.“

Co kdyby zkusil jet do Prahy? Mluví přece česky a jeho znalosti by se tam mohly hodit. „I začít od nuly se dá, bude-li třeba. Práci jsem si našel přes internet během týdne. Byl jsem domluven na okamžitém nástupu a na vyplacení tzv. ´relocation fee´ neboli uhrazení stěhovacích nákladů. Ve své tehdejší naivitě jsem uvěřil neznámým lidem.“ Vystoupil na Wilsonově nádraží. „Když jsem přišel do té firmy, řekli mi, že si mé přijetí rozmysleli. Měl jsem smíšené pocity zklamání a strachu – vždyť lístek do Prahy jsem si koupil za poslední peníze; zbývalo mi jen něco málo přes tisíc korun. To by nestačilo ani na zpáteční jízdenku.“

Práci našel za týden. Nejdřív byl programátorem u jedné menší firmy. „Řekl jsem jim hned na začátku, že tu práci beru, ale nezůstanu tam navždy. Pro ně to stejně bylo velmi výhodné – pracoval jsem za málo peněz. Pro mě taky – mohl jsem si najít podnájem a v klidu vyřídit pracovní povolení.“

Za rok se Vladimír stal vedoucím týmu programátorů, později ředitelem projektu. V roce 2001 dostal velice lukrativní nabídku od jedné britské finanční firmy. „Měl jsem se ale kvůli tomu přestěhovat do Londýna. Tak jsem jim nabídl jinou možnost – aby firma založila pobočku v Praze. Vypracoval jsem ,business plan‘, v kterém jsem popsal, co by k tomu potřebovali, spočítal potřebné investice a úspory a bylo rozhodnuto. Nejdřív mi samozřejmě nevěřili a poslali řídit pobočku člověka z Londýna, ale brzy zjistili, že kancelář funguje přesně podle mých předpokladů a ředitelem jsem se stal já.“

„Od Jasiny do Aše republika je naše,“

znělo patriotické předválečné motto. Jasina byla nejvýchodnější čs. obcí, až tam jel z Prahy rychlík. Podkarpatská Rus, enkláva vklíněná mezi Ukrajince, Poláky, Rumuny, Maďary a Slováky, si uchovala po staletí ryzí a přesvědčivou autenticitu vzhlížející k evropské kultuře. Před nástupem Hitlera patřila k nejpevnějším součástem Československa. „Na tento stát byli silně fixováni převážně jen jeho obyvatelé české národnosti, s nimiž se asimilovali i mnozí čeští Židé,“ napsal v krajanském časopise Polygon politický komentátor Jiří Ješ. „Slováci v té věci byli poněkud nejistí a zdá se, že více než oni si československého státu vážili jeho od Prahy nejvzdálenější občané na Podkarpatské Rusi.“ Úsměvná zajímavost: Podkarpati měli v Praze komunistického poslance, který se – podle tvrzení parlamentního stenografa na rusínštinu – před každým vystoupením ve sněmovně nejdřív pokřižoval.

Po druhé světové válce připadla Podkarpatská Rus Sovětskému svazu, Ukrajině. „Hodně mi vyprávěla babička,“ říká Vladimír, „o pocitu hořkosti a totálního zoufalství, když lidé zjistili, že je jeden stát daroval druhému. Hlavně pak, když ten druhý stát byl dobře znám ve světě svou genocidou malých národů.“ Podkarpatsko nemělo nic společného ani s Ruskem, ani s Ukrajinou.