Na farmě v Kansasu

Je 20. července, sedím u počítače v malé chatičce na Slapech a píšu druhý a třetí díl knížky o Texasu, nyní s přídavkem o našich krajanech v Nebrasce a Kansasu. A zoufám si. Za pouhých 19 dní pobytu a cestování letos v dubnu jsem nabyla tolik hezkých zážitků a setkání, vyslechla zajímavé lidské příběhy a nestačím to opisovat ze svých poznámek. Natož abych doplnila ještě ty z minulého června, kdy jsem v Texasu byla na konferenci Společnosti pro vědu a umění, na Všeamerickém sokolském sletu a navštívila Česká muzea v Cedar Rapids, v Houstonu i v Temple a také svoje dobré přátele ve Westu, v Katy u Houstonu, v Cedar Rapids, v Dallasu aj. Událostí bylo opravdu hodně a jen pomalu mi přibývají na stránkách. Kromě poznámek, které jsou někdy už nečitelné, mi pomáhají kilogramy fotografií (dosud jsem fotografovala klasicky) i ty, poslané od přátel elektronicky. Prostě si je hezky rozložím po celé chatě i před ni a ony na mne mluví svou tichou řečí připomínek.

Ten dlouhý úvod patří k titulní fotografii. Je z počátku mého pobytu v Kansasu. To jsme si někdy začátkem roku napsaly s kamarádkou Lindou, že se obě asi uvidíme v dubnu na konferenci v Lincolnu. Linda se před rokem přestěhovala z Baltimore ke své dceři Marianě a její rodině na farmu v Kansasu. A v posledním e-mailu, kde mi připomenula svým vtipným způsobem běžné peripetie se stěhováním celoživotní zásoby knih a věcí, přidala doušku: A co kdybys vzala ten Lincoln přes Kansas City a pobyla pár dní u nás na farmě. Jely bychom pak do Lincolnu spolu.

Zastavil se mi dech. A odepsala jsem: Na farmu? To prosím neříkej dvakrát, nebo opravdu přijedu, to by se mi moc líbilo. V noci se mi zdál sen, jak jsem kdesi na rozlehlé farmě. Byly tam koně, krávy, kozy, ovce, psi, kočky, slepice, husy a kachny. Všechno se to tam víceméně volně pohybovalo a bylo přátelsky naladěno. Já jsem v tom snu pomáhala s kdejakou prací která se týkala zvířat, nosila vodu, seno a uklidňovala dva psy, kteří se chtěli trochu pohádat. Napsala jsem svůj sen Lindě. – Tak slepice, husy a další nemáme, jenom koně, kočky a jednoho psa. Dokonce ani krávy, ty má ale soused, můžeš se s nimi skamarádit.

A tak jsem tam po malých legračních peripetiích dojela. Začalo to 4. dubna, když jsem odlétala z letiště Ruzyně v Praze. Zbavila jsem se kufrů, dostala palubní lístek a vystála jsem frontu na odbavení. Prosvítili mne, koukli mi do bot, jestli tam nemám semtex, sebrali mi minerálku a poslal mne ke vstupu do letadla. Nějak mi však cosi v hlavně náhle řeklo: nejsi v nějakém jiném gejtu? A tak jdu znovu s tím palubním lístkem za odbavovacím pánem a ukazuju mu jej s otázkou, jestli jsem tu dobře. – No ano, jestli letíte do Moskvy... šoknul mně. A tak jsem zase vyrazila se zbylými dvěma zavazadly (těžkým batohem, v kterém byly knihy) a s kabelou přes celé letiště na zcela opačnou stranu. Letadlo do New Yorku jsem ale stihla. V New Yorku jsem měla pět hodin času na přestup do Kansasu. Bavila jsem se tam s jedním milým českým pánem o tom, kam kdo letíme, atd. On letěl do Tampy na Floridu v půl šesté. Rozloučili jsme se a každý si šel po svém. Já na kafe a pak jsem seděla ve svém, tentokrát stoprocentně správném gejtu a četla si. Na ruce jsem měla hodinky, které mi loni darovala v Texasu Anežka a nechala jsem si na nich schválně „americký“ čas. Když jsem na nich měla skoro půl šesté, viděla jsem přicházet toho milého pána do mého gejtu, už předtím jsem si přečetla, že do Tampy se letí taky odtud. Chtěla jsem ho pozdravit. A tak jsem k němu běžela a česky jsem na něho hezky mluvila. On se pěkně usmál a pravil anglicky: Já vám vůbec nerozumím, ale to nevadí, je to milé, mluvte na mě klidně dál. Ach, ten pán byl úplně jiný pán. A mě najednou zase něco v hlavě zašimralo a napadlo mne chytit ho za ruku, kde mněl hodinky. Ach, za pět minut půl sedmé, můj odlet, neuvědomila jsem si, že v Texasu je o hodinu méně než tady. A navíc jsem zaslechla hlášení, že poslední cestující do „Kéns“... A tak jsem hnala...

Z útulného letiště v Kansas City do města Leavenworth mne odvezly Linda a její dcera Mariánka. Už cestou jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí o městě, o jeho okolí, o farmách a vůbec o Kansasu a sousedícím státem Missouri, mezi kterými tvoří hranici řeka stejného jména - Missouri - která taky rozděluje i město Kansas City rozložené na obou březích. Velké Pláně - Great Plains-, tedy americký Středozápad, má samozřejmě spoustu zajímavých historických míst ještě z dob než sem začali houfně přijíždět Češi, Moravané, Němci, příchozí z Rakouska-Uherska a později i z Československa za dobrou úrodnou půdou. Je zde řada historických vojenských pevností z let osídlování amerického Západu, vybudovaných pro ochranu a podporu přistěhovalců do nových osad. Vojenská základna Fort Leavenworth (místo dostalo jméno podle jednoho z původních velitelů její posádky) byla jedním z hlavních opěrných bodů pro přípravy výprav do neosídleného území a od doby založení v roce 1827 slouží nepřetržitě jako vojenská základna dodnes. Historie se tady obráží v pojmenování ulic v obci Leavenworth podle původních indiánských kmenů jako na příklad Shawnee, Cherokee, Osage, Pawnee, v referencích k výpravě kterou podnikli Lewis a Clark na rozkaz prezidenta Jeffersona aby prozkoumali tehdy neznámé vnitrozemí kontinentu, a v památkách z války občanské i z válek I. a II. světové.

Když Mariánka odsloužila patřičná léta a odešla do výslužby, změnila svou učitelskou profesi na farmářskou a splnila si svůj sen: pořídila si koně. Zatím má tři, na kterých jezdí nejen ona, ale i její syn Richard a také Lindina neteř Manka, která sem přijela z Prahy studovat a zároveň trénovat v jízdě na koni ve stylu Western. Již také závodí a sbírá ceny. Vysokoškolačka Manka a středoškolák Richard si výborně rozumějí pokud jde o koně a občas si zajezdí i dohromady na kobylce Kelly, jak je vidět z titulního obrázku.

Z mého farmářského snu zde jsou ještě kočky – celkem sedm – pět v domě a dvě ve stáji či kolem ní a jeden roztomilý a dosti temperamentní pejsek jménem Skipper, ale také se mu říká Voříšek. Hrozně se mu líbí utéct z domu, vběhnout do koňských výběhů a trochu ty „velké psy“ poplašit. A taky lítat splašeně kolem celé farmy a občas si zaskočit i na farmy okolní. Když jsem neopatrně otevírala dveře domu, zrovna když jsme všichni slušně oblečeni chtěli nastoupit do auta a odjet na kulturní událost, Skipper vyrazil jak divý a přes koně si to hnal na sousední farmu. Ze společensky oblečených a naladěných obyvatel domu se náhle stali honci divých psů, neboť Skipper si na té další farmě našel ještě stejně divého kámoše. Přidal se i majitel té druhé farmy a vzal na to dokonce malý traktor. Hon trval asi 20 minut...Na promítání „našeho“ filmu, což byla ta událost, jsme nakonec přijeli ještě jakž takž včas, filmem i následnou besedou byli všichni nadšeni a já jsem tam potkala zase další báječné lidi, s kterými jsem posléze dělala rozhovory.

Ale to už se nevejde na tyto stránky. Musím se omluvit, že jsem minule slibovala povídání o profesorce Míle Šaškové-Pierce z Lincolnské univerzity, ale nemohu to dnes splnit… jednak musím také napsat o jejím manželovi a pak, oni mají tak zajímavý příběh, který krátit by byl hřích. Takže až to zvládnu, bude to – ale hlavně: všechno a mnohem podrobněji a doufám i vtipněji v druhém a třetím dílu mé knížky o Texasu, Nebrasce a Kansasu. Prostě, Velké pláně mne uchvátily...