Smetanovo trio letos desetileté

Smetanovo trio, jeden z českých nejvyhledávanějších souborů, se zcela oprávněně stalo favoritem hlavního českého vydavatelství SUPRAPHON. Ve složení Jitka Čechová (klavír), Jana Vonášková- Nováková (housle) a Jan Páleníček (violoncello) zahájilo vítězné tažení žebříčky světových hudebních časopisů už v roce 2006. Stalo se tak udělením velevýznamné ceny DIAPASON D’OR, kterou získalo za nahrávku Dvořákových klavírních trií. V roce 2007 pak trio získalo další prestižní cenu The BBC Music Magazine Awards 2007 v kategorii komorních nahrávek. I další supraphonské nahrávky klavírních trií Dvořáka, Smetany, Suka, Nováka nebo Čajkovského byly ještě několikrát oceněny (Choice of the month) v britském časopisu BBC Music Magazine.

Nedávno vyšla nová nahrávka Smetanova tria – a to klavírní tria F. M. Bartholdyho (No. 1) a F. Schuberta (No. 2). Také zde si můžete vychutnat úžasné souznění nástrojů, jimiž trio vládne na vrcholné úrovni. Všichni jeho členové sice koncertují i sólisticky nebo v duu, ale v tomto komorním seskupení, tedy v klavírním triu, zdá se být hudba, kterou Smetanovo trio okouzluje posluchače, přímo posvěcená. Housle, klavír i cello se vzájemně inspirují, jejich hlasy se prolínají, vynikají či souzní tak dokonale, až se zdá, že interpreti mají jedinou duši. Nejobtížnější pasáže v jejich podání znějí virtuosně, hladce a samozřejmě. A ty nejkrásnější pasáže každého díla dokážou společně vyzdvihnout do nadpozemských výšin.

Legendární Smetanovo trio bylo založeno v roce 1934 pianistou Josefem Páleníčkem, houslistou Alexandrem Plockem a violoncellistou Františkem Smetanou. Novodobá historie tria se píše od roku 2000. Po změně na postu houslistky dospělo v roce 2003 do současného složení Jan Páleníček (syn zakladatele), Jitka Čechová, Jana Vonášková-Nováková. Letos tedy slaví 10 let obnovené existence. Je trochu škoda, že soubor neslýcháme tak často na živých koncertech u nás doma, jako je slýchají zahraniční posluchači. Díky oceněným nahrávkám i velmi úspěšným koncertům na prestižních pódiích Evropy, ale i v Japonsku, USA či Brazílii jsou nyní Smetanovci ve světě velice žádáni, na rozdíl od některých domácích koncertních scén. Zatímco trio hraje několikrát do měsíce v cizině, my doma si kromě řídkých koncertů užíváme především jejich vynikající nahrávky. Vystupujeli toto trio někde ve vaší blízkosti, neváhejte. Nespletete se, ba dostane se vám nevšedních hudebních zážitků.

K desetiletému jubileu novodobého tria jsem zapředla řeč se zakladatelem violoncellistou Janem Páleníčkem.

Co víc si přát, kam ještě může vést dál vaše cesta, pokud jde o podobná ocenění jako jsou ta, kterých se vám již od nahrávacích společností či prestižních světových hudebních časopisů dostalo a na jejichž základě se vám otevřel svět?

Třeba do Čech. Jsme nesmírně rádi, a to raději zaklepu, že hrajeme takřka po celém světě, všemi evropským státy počínaje přes Jižní Ameriku, Japonsko, USA, až po Jihoafrickou republiku...ale přijedeme domů a máme pocit, že je třeba stále znovu a znovu pořadatele přesvědčovat, že stojí za to pozvat si Smetanovo trio i do svých koncertních sezón.

Je nám tedy líto, že platí ono pověstné - doma není nikdo prorokem, protože doma hrajeme rádi. Troufám si říci, že to, co se v současné době děje v českých zemích v souvislosti s koncertní scénou, hraničí bohužel často s ignorancí, respektive neznalostí či neschopností identifikovat skutečné interpretační hodnoty našich předních umělců, čímž bohužel trpí především čeští posluchači. Jejich častý úbytek je pak nabíledni, a je v souvislosti s věčným nedostatkem peněz častým argumentem tradičních pořadatelů komorní hudby – tzv. Kruhů přátel hudby (KPH) při rušení svých koncertních řad. Pro představu je třeba v této souvislosti připomenout smutnou bilanci. V letech minulých bylo v ČR přes 300 KPH, zbylo jich něco kolem 100. Podle mého názoru je však výše uvedená argumentace mylná.To by bylo ale na delší vyprávění do jiného článku.

Česká republika přece jen není tak velká a dobrých muzikantů tady díky hudebním tradicím máme hodně, a tím pádem i různých hudebních festivalů a akcí. A hudební život je tu velmi pestrý, možná více než jinde. Není to spíš problém toho množství a tím pádem menší přehlednosti? Já si myslím, že ta rovnice stojí obráceně. My jsme malá země a jako taková nemůžeme mít přehršel špičkových muzikantů. To je spíš takové obecné rčení „ je vás moc a kdo se v tom má vyznat“. Celý globální problém tohoto světa – nejen u nás - tkví v tom, že těch, kdo jsou skutečně schopni analyzovat kvalitu od průměru, vzdělaných hudebních kritiků či muzikologů, markantně ubývá. Ani soutěže nebývají spásným ukazatelem. Úspěšnost těch, či oněch pak stojí na různých lobby, která dosazují umělce mnohdy bez přímé závislosti na jejich umělecké kvalitě. Mediální závislost těchto novodobých hudebních rozvědčíků bývá patrná. Důsledkem toho je pak záplava kvalitativně různých hudebníků, kteří aspirují na koncertní pódia a nikdo jim neřekne: „Ty si hraj doma, to je skvělé jako hobby, ale nechoď s tím na pódium. Ale tihle jsou dobří a ti na to pódium patří...“

Je to tedy čím dál víc byznys, marketing, a všechno co s tím souvisí... Ale vy teď právě díky veleúspěšným supraphonským nahrávkám máte, myslím, přeci jen doma docela výsadní postavení – všude v prodejnách vidím vaše plakáty, CD vystavená na nejlepších místech ve výloze... propagaci v hudebních časopisech. To asi ano. Za to jsme velmi rádi a vděčíme za to především Supraphonu. Je třeba po této stránce konstatovat, že Supraphon patří stále k největším českým vydavatelům a v poslední době naštěstí pochopil, že je třeba marketingově pracovat s každým úspěchem, s každou metou, kterou dosáhne někdo z těch, kteří pro něj výhradně točí. Je to logické, jako soukromý podnik, chce-li se udržet ekonomicky na nohou, musí si každého úspěchu vážit a komerčně jej opečovávat.

V dubnu jste měli krásný koncert v rámci Hudby pražského hradu, kde jste vystupovali s operním pěvcem Romanem Janálem v zajímavém programu.

Ano, byl to krásný komponovaný program, kde zazněly vedle slavného Tria g moll Bedřicha Smetany a Dumek Antonína Dvořáka ještě Dvořákovy Biblické písně, jedno z nejpozoruhodnějších děl písňové literatury. Zpíval barytonista Roman Janál a společně jsme pak provedli pozoruhodné dílo Iši Krejčího, klavírní trio, kde se v závěrečné části objevil opět jeho krásný hlas.

Působíte na české scéně už 10 let, navázali jste na slavnou historii dřívějšího Smetanova působícího po válce pod názvem České trio. Připravujete pro letošní desetileté výročí něco speciálního, nějaký významný koncert k jubileu?

Nechystáme – kdybychom o tom nemluvili v různých rozhovorech, asi bychom si našeho výročí díky koncertnímu cvalu ani pomalu nevšimli – ale toho by si spíše měli všimnout ti, co koncerty organizují, nemyslíte?

V každém případě je těchto naplněných deset let kusem života. Poslední perioda přinesla zmíněné úspěchy, ale především radost ze spolupráce, která nám přináší umělecké uspokojení, ale také pocit z dobře vykonané práce. Propojením nás tří došlo k jakési zcela nevšední symbióze, při zkouškách nemusíme o svých představách příliš hovořit, jakoby do sebe přirozeně zapadají... vlastně tak můžeme říci, že je zkouška pro nás více zábavou než prací, setkáním s hudebními velikány, což na nás působí vždy blahodárně.

Ano, i na pódiu je to vidět, že tvoříte jakoby jednu hudební bytost. Ale přesto... když je přece jen třeba něco konzultovat, vaše trio tvoří dvě ženy a jeden muž . Kdo má poslední slovo, vy, jako takový, dá se říci, umělecký patron?

Nikdo nemá poslední slovo, trio jsou tři rovnocenné hlasy – my se vzájemně respektujeme, ale když přesto přijde někdo s názorem poněkud odlišným než mají ostatní, on nikdy není zcela odlišný, je to pouze alternativní názor. Vždycky pak proběhne pokus o jeho realizaci.

A velice často se stane, že si řekneme: Fajn, ono by to tak opravdu mohlo být... Anebo i ten, kdo s návrhem přišel, zjistí sám, že jeho nápad nebyl tím pravým ořechovým a vrátíme se k původní verzi.

K jaké nahrávce máte největší vztah? Nebo k jakému dílu, které jste interpretovali?

Přes všechny ceny si osobně nejvíce cením naší nahrávky Čajkovského tria, které skutečně patří po všech stránkách k vrcholům interpretačního umění. Vedle zvládnutí obsahové stránky díla jsou na hráče kladeny i obrovské technické nároky. Nedovedu si představit, že by toto v uvozovkách komorní dílo zvládli interpreti bez sólistického zázemí. Pevně věřím, že v souvislosti se světovou produkcí CD tohoto tria, se nám podařilo onu pomyslnou laťku zase o kousek kvalitativně posunout, a že tak nevznikla nahrávka pouze do počtu.

Nejde ale říct jednoznačně, kterého z autorů či nahrávek člověk preferuje. Když něco děláme, máme to vždycky rádi. Budemeli ale mluvit o naší poslední nahrávce, kde jsme vedle Mendelssohnova tria nahráli božské rozměrné Schubertovo trio Es dur opus 100, z čistě instrumentálního hlediska se vám na první poslech může zdát, že to nebude takový problém. Ale kdo to trio kdy hrál, dá mi za pravdu, že je to mnohdy větší problém, a to po obsahové i technické stránce, než zvládnout zmíněný kolos Čajkovského s jeho gejzíry not. Schubert jich má polovinu, ale každý tón vyžaduje lékařskými váhami vyvážit onu správnou míru výrazu předurčenou Schubertovským světem, a míru osobnostního vkladu. Je to jedna velká alchymie, kterou musíte vybalancovat, a to je do jisté míry náročnější, než když člověk spontánně sype z rukávu ony milióny Čajkovského not.

Tak opustíme ty romantiky a klasiky a zeptám se možná záludně. Existuje nějaké dílo od současného skladatele, které byste si oblíbili natolik, že byste ho chtěli hrát a natáčet? Anebo jinak – píší vůbec současní skladatelé klavírní tria?

Je tady jistě řada autorů, jejichž tria stojí zato si poslechnout. Myslím, že většina těch plodnějších minimálně jedno trio zkomponovala.

Ale zatím jste si nevybrali?

Ale ano. Z poslední doby bych zmínil například krásné trio Karla Janovického, které nám bylo věnováno, a které jsme nedávno provedli v Praze. Chystáme se na trio Juraje Filase, Adama Skoumala a řadu dalších. Ale stejně tak jako jsem vám nebyl schopen odpovědět, které romantické nebo klasické trio mám nejradši, nemohu vám ani říct, které preferuji z těch soudobých.

To je jako byste se ptala, které dítě máte nejradši...

Nebudu vás tím trápit, to je asi stejné jako s knihami, také máme každou z těch skvělých rádi pro něco jiného.

Přesně tak... Vidíte, chystáme se nyní, a doufám, že ten projekt vyjde, natočit kompletní tria Brahmse. No, a já miluju Brahmse! Jenže - připadalo by mi nespravedlivé vyzdvihovat Brahmse nad Dvořáka, protože když se mne zeptáte, které klavírní trio je nejgeniálnější, tak vám řeknu, že Dumky Antonína Dvořáka! (smích)

No vidíte – tak to jsem chtěla slyšet a souhlasím (smích). A za Český dialog i za sebe přeji Smetanovu triu mnoho dalších šťastných a úspěšných let na českých i světových pódiích.