Dvakrát z FOK

Ti, kdo mají rádi vážnou hudbu a jezdí často do Prahy nebo pocházejí z Prahy dobře vědí, že pod zkratkou FOK se skrývá jeden z našich nejlepších symfonických orchestrů, Pražští symfonikové. Jejich sídlem je překrásný secesní Obecní dům v Praze, jejich koncerty zaplňují Smetanovu síň, jeden z nejkrásnějších koncertních sálů v republice a možná i v Evropě (samozřejmě vedle pražského Rudolfina, můžete s úsměvem podotknout).

Zatímco Česká filharmonie sídlící v Rudolfinu se v posledním období potýká tak trochu i vlastní vinou s potížemi, což však není předmětem tohoto článku, zmíněný Pražský symfonický orchestr FOK pod rukama svého současného šéfdirigenta Jiřího Kouta jen kvete. Zásluhu na tom má jistě i dobré vedení – tedy osobnost ředitele Ilji Šmída. V poslední době FOK pro pražské publikum připravuje jednu lahůdku za druhou.

O pozoruhodném koncertě violoncellistky Dominiky Hoškové s FOK jsme psali nedávno.

Dnes bych chtěla připomenout květnový koncert skvělého klavíristy Tomáše Víška, který s FOK přednesl přes 50 let nehraný klavírní koncert Vítězslavy Kaprálové. Od jejího předčasného úmrtí (zemřela v 25 letech) letos v červnu totiž uplynulo 70 let. O této nesmírně talentované skladatelce a dirigentce jsme psali vloni (ČD 2009/3-4) a vzpomínkový článek o ní najdete i na webových stránkách Českého dialogu v Aktualitě zařazené nedávno - přesně v den jejího úmrtí 16. června.

Tomáš Víšek dostal při této příležitosti šanci oživit její téměř nehraný, ale velmi kvalitní opus. Vložil do přípravy veškerou svoji energii a také myšlenky – a odvedl brilantní a obrovsky působivý výkon. Orchestr pod taktovkou Martina Turnovského jej skvěle doprovodil a společně doslova nadchli publikum. Cituji ze svého rozhovoru před koncertem, který jsem vedla s Tomášem Víškem, a kde se tento virtuos vyjadřuje o zmíněném díle:

Vy nyní budete hrát klavírní koncert Vítězslavy Kaprálové, který složila jako svoji absolventskou práci na konci studia brněnské konzervatoře. To jí bylo teprve okolo 20 let. Prý s ním měla tehdy mimořádný úspěch. Jaké je to dílo?

Koncert premiéroval klavírista Ludvík Kundera, nejprve jen jeho první větu, podruhé celý koncert, byl to rok 1935. Vitka jej sama dirigovala, Brno tehdy zažilo ženu – dirigentku vůbec poprvé. Od té doby se hrál ještě jednou nebo dvakrát po válce a pak už mi není o žádném jeho provedení v České republice nic známo. Spolu s orchestrem FOK a dirigentem Turnovským ho vlastně znovu pro české publikum objevujeme. Pro pianistu je to dílo dost obtížné a není krátké, vyžaduje velmi dobrou spolupráci s dirigentem i orchestrem, na niž se těším. Je to koncert velice mladistvý, plný života, energie, vášní, všeho, čím mladá Vitka sršela. Ta skladba naznačuje, kam až mohla vyrůst, kdyby jí byl dopřán delší život. Koncert bude nahrávat Český rozhlas.

Proč jste si vlastně vybral právě tento koncert?

Věnoval jsem se hodně všem těm skladatelům pobývajícím na Vysočině, natočil jsem CD s jejich klavírními skladbami nazvané Srdce na Vysočině, a když jsem si v brněnském archivu vypůjčil noty Vitulčina koncertu, velmi mne zaujal. Hned jsem si kousek přehrál na pianu, které tam mají, a rozhodl se, že bych jej chtěl uvést znovu v život. Jsem také v kontaktu se společností Kapralova Society, sídlící v Kanadě, která propaguje odkaz skladatelky po světě a obecně podporuje i další ženy – skladatelky či dirigentky. A letos je to právě 70 let od předčasné smrti Vitky Kaprálové. Zemřela na zvláštní formu tuberkulózy v roce 1940 ve Francii. Je pravda, že se její památka připomíná více teprve v posledních letech, kdy již nežije paní Charlotte Martinů. Za jejího života se o Vitce, jako velké lásce Bohuslava Martinů, téměř nemluvilo ani nepsalo. Není ale pochyb, že vztah Kaprálové a Martinů dal světu hned několik velice krásných a významných skladeb obou.

Tolik Tomáš Víšek. Zbývá dodat, že koncert v jeho podání byl nezapomenutelným zážitkem – a to nejen pro tuzemské i zahraniční publikum ve Smetanově síni, ale i pro zástupkyni Kaprálová Society paní Karlu Hartl, která přiletěla z Kanady, i pro členy skladatelčiny rodiny, kteří se nyní starají o její odkaz. Interpret i orchestr vložili do znovuoživení díla veškerou energii a uctili tak památku mladičké skladatelky s nejvyšší zodpovědností. Odměnou byl dlouhotrvající nadšený potlesk zcela zaplněného sálu a já jsem odcházela s intenzivním pocitem, že jsem se během koncertu s Vitkou Kaprálovou, o níž jsem tolik četla, osobně potkala.

* * *

Druhé zastavení s orchestrem FOK se týká závěrečného koncertu letošní, jubilejní 75. sezony. Dlouho ohlašované Requiem Giuseppe Verdiho řídil sám šéfdirigent Jiří Kout. Toto dílo patří ke svého druhu nejkrásnějším a nejpůsobivějším, má tak trochu „operní“ charakter. Jako takové v červnu ve Smetanově síni přilákalo tolik zájemců, že musely být přidávány další řady sedadel do mezery mezi oběma polovinami sedadel v sále. K sólovým partům byli přizváni významní zahraniční hosté, sopranistka Luba Orgonasová, mezzosopranistka Elena Zhidková, tenorista Valter Borin, a Maurizio Muraro – bas, kteří dodali koncertu „hvězdnost“ a výjimečnost. Dále si vypomohu slovy Pavla Šimáčka, jehož recenzi mohu podepsat:

„Orchestr podal naprosto špičkový výkon na světové úrovni, stejně jako Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek). Ten dostal – a využil – příležitost ve dvojsboru Sanctus nebo v závěru, kdy a capella zpívá se sopránovým sólem. To byl skutečně nezapomenutelný zážitek – po monumentální části přišel projasněný a zklidněný závěr, vysvobození. Pan šéfdirigent do provedení Requiem vložil obrovské množství energie, po skončení bylo vidět, jak jej výkon vyčerpal – však jeho práci ocenilo mimořádně bouřlivým potleskem nejen obecenstvo nabité Smetanovy síně, ale i sbor a orchestr.“....

Připomeňme jen, že Jiří Kout, Pražany velmi oblíbený dirigent, prodělal v poslední době těžké onemocnění a tento koncert byl jedním z prvních, kdy se opět objevil v čele „svého“ FOK. A tak možná i právě tato Verdiho skladba pro něj měla tentokrát ještě hlubší význam než kdykoli jindy.

Přejme tedy Jiřímu Koutovi pevné zdraví a jeho orchestru ještě vydařenější sezonu s číslem 76 než byla ta skvělá letošní s číslem 75.