České stopy v Brazílii

Výstava, kterou pořádá Velvyslanectví Brazílie a Kancelář prezidenta republiky v Tereziánském křídle Pražského hradu od 15. září, se snaží přiblížit české stopy v Brazílii, zemi s pátým největším územím a pátou největší populací na světě. Už krátce po objevení Brazílie v r. 1500 Portugalci se začala vytvářet nová, koloniální společnost. V Brazílii postupně vznikla vskutku multikulturní společnost, neboť k původnímu obyvatelstvu přibyli nejen Evropané, ale i Afričané a v nepatrné míře i Indové a Číňané z asijských území ovládaných Portugalci.

Na vytváření euroamerické civilizace se podílela také římskokatolická církev a v jejím rámci především jezuité, kteří vykazovali úspěchy v pokřesťanštění původních obyvatel; seznamovali je s katechismem v jejich vlastních domorodých jazycích.

Do tohoto úsilí se zapojili i čeští misionáři, kteří kromě vlastní misijní práce současně plnili i úkoly vědecké povahy. Je nutné zdůraznit, že autorem první přesné a úplné mapy neuvěřitelného toku a povodí Amazonky byl rodák z Trutnova Samuel Fritz.

Výstava představuje kopii této mapy, graficky vydané poprvé v Quitu r. 1707 a snaží se publiku předat moderními prostředky Fritzův dojem ohledně brazilské flory a fauny a původního indiánského obyvatelstva, které dodnes žije v rozmanitých a rozsáhlých oblastech tropického pralesa, převážně v povodí Amazonky.

Zhruba v téže době proslul svými astronomickými pozorováními, na něž navázal bezprostředně Isaac Newton, moravský rodák Valentin Stansel, TJ., významná postava intelektuálního života v Bahíi, tehdejším hlavním městě Brazílie. Výsledky jeho pozorování se tiskly v celé Evropě. Je proto pochopitelné, že události v Brazílii byly sledovány i v českých zemích, jak o tom svědčí nejen spisy dochované v historických knihovnách, ale i různá umělecká díla, počínaje tapiseriemi a konče grafickými listy.

V tomto období rozkvétá baroko, obzvláště bohaté ve městech Salvador da Bahia a Rio de Janeiro. A ve státě Minas Gerais bylo založeno město s názvem Sao Joao Nepomuceno.

Zcela nová situace vznikla na počátku 19. století, kdy se Brazílie legitimní mírovou cestou osamostatnila (7. září 1822). Proto rakouský habsburský rod zamýšlel posílit svou pozici sňatkem arcivévodkyně Leopoldiny s brazilským korunním princem Pedrem, který se následně prohlásil brazilským císařem.

S Leopoldinou byla vypravena velká expedice, a v jejím doprovodu zaujímali významné postavení vědci, a mezi nimi opět čeští a moravští rodáci. Za jiné lze jmenovat J. E. Pohla, rodáka z České Kamenice a Jana Kristiána Mikana, profesora pražské univerzity. Výsledky jejich výzkumů jsou dodnes využívány. Pohl se stal ředitelem tehdy založeného Brazilského muzea (Brasilianum) ve Vídni (1821–1836). Krátce nato začala i soustavnější emigrace obyvatel z Českých zemí do Brazílie. R. 1830 vydal Kramerius český překlad knížky německé autorky s poetickým názvem Vystěhovanci do Brasilie aneb Chaloupka u Gigitonhonhy, která této emigrační vlně napomáhal.

Mezi prvními přistěhovalci do Brazílie byl i Jan Nepomucký Kubíček, předek pozdějšího brazilského prezidenta Juscelina Kubitscheka. Ten se zapsal do dějin Brazílie nejen jako vysoce populární politik, ale především jako člověk, který rozhodujícím impulsem přispěl k uskutečnění dávného snu Brazilců, k založení nového hlavního města ve vnitrozemí - Brasílie. Záměrem bylo proniknout hlouběji do obrovského, ale řídce osídleného území. Kubitschek si vyvolil skutečně geniální spolupracovníky, urbanistu Lucia Costu a architekta Oskara Niemeyera, a společně s nimi se podílel na celkové koncepci i na četných detailech. Výsledkem byla unikátní městská aglomerace, jedinečné hlavní město i ve světovém měřítku.

Skromnější, ale ne bezvýraznou stopu zanechávají četní vystěhovalci, kteří odešli v několika vlnách v podstatě ze dvou důvodů: nejprve ekonomických a posléze, už od třicátých let 20. stol., a zejména po r. 1948 – i politických. Čeští imigranti zapustili pevné kořeny a přispěli k rozvoji nové vlasti. Jejich potomci si nejen udržují povědomí o svém původu, jako Jan Antonín Baťa, ale dokonce ho posilují kontakty s vlastí svých předků.

Nutno zdůraznit, že převážně fotografická svědectví o brazilských indiánech, dále fotografie Damjana Prelovšeka zachycující tvorbu 103-letého Niemeyera a Štreitovu o životě českých krajanů jsou doplněny originálními předměty z českých muzeí a galerií a dalších institucí.