V berlínské zahradě Komenský vychovává národ i 340 let po smrti

Každý den se zde potkávají desítky neznámých lidí, přesto se pozdraví a mnohdy se na sebe usmějí. Tak na návštěvníky působí Komenského zahrada v berlínské čtvrti Neukölln podle německého historika Henninga Viercka.

Už 15 let zde trvá netradiční výzkum, jak zeleň uspořádaná podle filozofie Jana Amose Komenského ovlivňuje příchozí. Cestu si sem podle Viercka nacházejí i lidé ze vzdálených míst planety. Známý český učenec tak uprostřed německé metropole dostává své pověsti učitele národů i 340 let po smrti.

„Když jdete po Karlově mostě, nikdo se nepozdraví. Tady se pozdraví všichni. Chovají se tady jako sousedé nebo přátelé,“ líčí vysoký muž s hustým plnovousem své dosavadní poznatky. Ačkoli svůj výzkum započal už v roce 1995, kdy byla zahrada otevřena, ještě prý zdaleka není u konce. „Chodí sem stále noví lidé, je to na dlouho,“ dodává přední německý odborník na Komenského, který v zahradě mluví s malými i velkými návštěvníky a zjišťuje jejich dojmy.

Uspořádání zahrady odpovídá Komenského vidění cesty člověka za poznáním. Začíná dětským hřištěm představujícím mateřskou školu. Pěšinou skrz záhony fialek a treláže s pnoucími růžemi pokračuje mezi ovocné stromy symbolizující školu základní, která návštěvníka přivede do netradičně pojatého labyrintu, v němž není možné zabloudit. Procházka i lidské vzdělání končí univerzitou, kterou reprezentuje trojúhelník, v jehož vrcholech jsou mikroskop, dalekohled a zrcadlo.

Každý, kdo do zahrady zavítá, většinou nevědomky také projde místy úzce spjatými s českou historií. V minulosti zde totiž stávala česká vesnice vybudovaná evangelíky z Podorlicka, kteří kvůli své víře museli opustit domovy a v roce 1737 se na pozvání pruského krále Fridricha Viléma I. usadili ve vsi Rixdorf (dnešní Neukölln), jež tehdy ještě ležela mimo Berlín. Českou stopu zde dodnes připomíná malé muzeum v budově bývalé školy, plakety na soše pruského panovníka, ulice pojmenovaná po Janu Husovi nebo české nápisy na náhrobcích na místním hřbitově.

Dosud tu žijí i potomci bývalých uprchlíků z Horní Čermné na Ústeckoorlicku, k nimž patří také manželé Beate a Manfred Motelovi. Vitální pár je osmou generací někdejších exulantů a stále se snaží udržovat povědomí o zdejší české minulosti.