Na kurzu českého jazyka ČSÚZ setkání generací

Areál České zemědělské univerzity, který zaujímá značnou část obce Suchdol na severní hranici Prahy byl od 30. června do 20. července opět dějištěm jazykového a vlastivědného kurzu, kterým Československý ústav zahraniční dává studentům bohemistiky a krajanům možnost zdokonalit se v českém jazyce a blíže se seznámit se zemí, kde je čeština doma. Vedle desítky posluchaček univerzit v Petrohradu, Kyjevě a Lvově a studentek českých škol ve Vídni a Daruvaru, se letos kurzu ČSÚZ zúčastnily zajímavé osobnosti z USA, z nichž nejstarší - panu Josephu Kratovilovi - bylo pětaosmdesát.

„My jsme samozřejmě Kratochvílové, ale v Americe při přepisu jména to „ch“ nějak vynechali“, vysvětlil pan Joseph, který na kurz češtiny přijel s bratrem, aby „se naučili psát a dozvěděli se, proč se co v češtině říká tak, jak se to říká“. Přijeli také najít hrob jejich rodiny v Humpolci, což se jim téměř bez obtíží podařilo, ačkoli byl obrostlý břečťanem a nápisy šlo jen stěží rozeznat. „Chtěl bych tu být pochován,“ svěřil se pan Richard Kratovil.

Rodiče obou bratří, kteří se narodili již v Americe, opustili Československo v době krize po první světové válce. „Tatínek odjel v roce 1920 a maminka musela čekat ještě dva roky na novou kvótu pro přistěhovalce z Evropy,“ říká pan Joseph srozumitelnou češtinou a vzpomíná na nelehké začátky a zejména pak na krizi v USA ve 30. letech. Jeho otec tehdy ztratil zaměstnání, ale nerezignoval. Vydal se s rodinou na venkov, kde se začali živit jak se dalo na najaté farmě. „Pole bylo kamenité“ vzpomíná Joseph, „po škole jsem musel chodit kameny vybírat“. Dobře se učil, a tak dostal státní stipendium a vystudoval střední i vyšší odbornou školu. To už se psal rok 1944, na jehož konci se poprvé dostal do Evropy. Jako voják americké armády. „Přes Anglii jsme se dostali do Belgie a pak dál,“ vypráví. „Byl jsem také mezi prvními, kteří přišli do koncentračního tábora Buchenwald. První, co jsem uviděl, byli tři muži, kteří hrabali holýma rukama v zemi. Slyšel jsem je mluvit a trochu jsem rozuměl, ale Češi to nebyli. Dal jsem se s nimi do řeči a dozvěděl se, že jsou Srbové a chtějí najít a řádně pohřbít kamaráda, kterého zastřelil a nechal tam zahrabat německý dozorce,“ svěřuje se Joseph se svým zážitkem z mládí. A ve studentkách, pro které je druhá světová válka historií tak dávnou jako doba antiky či vláda Přemyslovců, našel pozorné posluchače.

Victor Kovar z Nebrasky přijel na kurz Československého ústavu zahraničního už pošestnácté. Protože kurzy se konají vždy v červenci a v jeho pase se dočteme datum narození 7. 7. 1930, oslavil mezi studenty své osmdesáté narozeniny. To byla opět příležitost rozpovídat se o minulosti, a tak se mládež dozvěděla, že začátkem padesátých let byl Victor u letectva a bojoval v korejské válce.

Ani letos v Suchdole nechyběl Thadious Polasek, který vyučuje češtinu v USA a na kurzy ČSÚZ po roce 1989 doprovázel početné skupiny Američanů, kteří se chtěli po létech podívat na starou vlast, eventuálně se v ní usadit a podnikat. Někteří skutečně uspěli. Dnes Čechoameričany do Čech ale nejvíc táhne touha vidět místa, odkud do Ameriky odjeli jejich předkové a členové ČSÚZ jim v tomto hledání rádi podávají pomocnou ruku.

Deset bohemistek si na kurzu pochvalovalo, že jim zkušení pedagogové ukázali a pomohli odstranit jejich češtinské chyby. Nejdůležitější pro ně ale bylo zřejmě setkání se zajímavými, vstřícnými lidmi a alespoň částečné proniknutí do tajů jejich způsobu života a myšlení. V rámci studia měla děvčata za úkol napsat esej o významu znalosti cizích jazyků a potvrdit či vyvrátit pravdivost výroku „kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“. Většina s ním souhlasila a úplně všechny napsaly, že „důležitý vliv na rozvoj osobnosti člověka má cestování, kdy má možnost se seznámit s kulturou jiných národů a mnoha zajímavými lidmi“,a že důležitá je při tom znalost jejich jazyka. „Čeština pro mne představuje dveře do úplně jiného světa, v němž doufám najít své budoucí povolání. Chtěla bych vytvořit nějaký mezinárodní projekt, který by byl zajímavý a užitečný jak pro Čechy, tak pro Ukrajinu,“ svěřila se v eseji Kristýna z Kyjeva

„Nedovedu si představit svůj život bez češtiny,“ napsala ve své práci na kurzu Vlatka z Chorvatska. „Doma mluvíme pouze česky, ale není to perfektní čeština, zapletla se do ní chorvatská slovíčka,“ přiznává osmnáctiletá gymnazistka, která doma pracuje v České besedě, hraje tam české ochotnické divadlo a tančí ve folklórním souboru. „Doufám, že čeština bude vždycky součástí mého života. Až se ta čeština ztratí, pak už nic nebudu mít. Jestli mi zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudu žít,“ napsala na závěr své eseje.

Po třínedělním kurzu, na kterém se účastníci seznámili s českou historií a současností při přednáškách, besedách či rozhovorech s lidmi, měli možnost vidět představení Káti Kabanové v Národním divadle, Křižíkovu fontánu, nasát atmosféru Karlových Varů při tradičním filmovém festivalu, prohlédnout si nejkrásnější české kulturní památky, se studentky rozjely domů s ještě větší chutí pronikat do tajů češtiny. Zanedlouho se s nimi bezpochyby setkáme znova- jako s diplomatkami, překladatelkami či pedagogy, které budou češtinu předávat dalším.

Československý ústav zahraniční
Karmelitská 25, 118 31, Praha 1
E-mail: krajane@csuzkrajane.cz
Web: www.csuzkrajane.cz