Slovo šéfredaktorky - V Táboře bylo krásně...

V minulém čísle jsem se v úvodníku těšila na konferenci Společnosti pro vědy a umění. A právem. Byla úžasná, v úžasném prostředí s úžasnými lidmi. Trochu komornější než obvykle, účastníků bylo asi jen sto, ale přednášejících téměř také tolik! Téma bylo letos hodně vědecké, příspěvky hlavně medicínské, ačkoli ani o umění nebyla nouze.

A samozřejmě, jak jsem očekávala, potkala jsem tady spoustu báječných známých – Cecilku Rokusek, která je nejen moc milá žena, medicínská odbornice, ale i honorární konzulka pro Slovensko na Floridě, exprezidenta SVU Mílu Rechcígla, který právě oslavil 80tiny, ale energie ho neopouští. Současný president Karel Raška byl všude a s úsměvem řešil organizační záležitosti. S Aničkou Balev z New Yorku jsme sdílely příjemné apartmá v pensionu, kde jsme si hned po ránu mohly jít zaplavat (a večer taky) do krytého bazénu. Přes den jsme měli všichni bohatý program. Kromě velice zajímavých přednášek v příjemném komplexu hotelu Dvořák (vytvořeného z bývalého pivovaru) jsme měli výlet na zámek Hluboká, ale i do světoznámé tužkárny Kooh-i-noor v Českých Budějovicích. Prošli jsme hlučnými provozy, kde u strojů pracují převážně ženy (prý rády), museli jsme uznat hodnotu letité firmy (začátek spadá do 18. století), kterou nyní vlastní český majitel a i v době krize si zakládá především na kvalitě. Také jste si někdy mysleli, že v době propisek a počítačů je tužkám odzvoněno? Není. Kupují se barevné pastelky – kreslení s nimi je dost módní – ale i „obyčejné“ tužky na psaní. Na poznámky na okraji knih či novin jsou nezastupitelné. Vyrábějí se asi ve 13ti stupních měkkosti - tvrdosti. Každý pracovník si zde ručí za bezchybný výsledek. Myslím, že všichni, kdo jsme tužkárnu navštívili, budeme zacházet s tužkami s větší úctou.

Ale zpět do Tábora. Je to kouzelné město, plné starobylých domů, hospůdek, hotýlků, galerií, obchůdků, koncertních a divadelních síní. Také má na náměstí krásný kostel, kde hrál účastníkům konference na housle náš přední umělec, houslista Jaroslav Svěcený. V divadle Oskara Nedbala jim zase zazpívala Marta Kubišová. A na náměstí ve čtvrtek večer hrály vynikající romské kapely Romano Stilo a Slovenská cikánská muzika. Zklamána jsem byla maličko z toho, že z romských diváků, kteří náměsti zaplnili se nikdo neměl k tanci. Pro mne to zachránily moje milé kamarádky – Anička Balev a Vlasta Lazu (redaktorka rádia Temešvár viz článek v ČD 3-4). Moc jim ty taneční krea-ce uprostřed náměstí slušely. Hodně fotogenická je i Ana Bocea, která s Vlastou do Tábora přijela také z Rumunska. Je úspěšnou podnikatelkou, moc se jí v Táboře líbilo. Tábor má také velice schopnou a elegantní paní primátorku, která se zúčastnila všech významných akcí s konferencí spojených. Vlastně její zásluhou se konference konala právě zde. Jenom jednu – ale dosti značnou - vadu jsem našla na kráse města: historickým centrem, úzkými uličkami projíždějí auta jako o závod a chodci musejí před nimi uskakovat. To jsem nezažila nikde ve světě v historických centrech měst, a že už jsem jich navštívila hodně. Paní primátorka se i o tomto problému ve své vítací řeči také zmínila. Ale zřejmě to nezáleží jenom na ní...? Proboha, táborští radní, vzpamatujte se, máte nádherné město, velmi pohlednou a šikovnou paní primátorku. Náš časopis, který čtou nejen Češi ve světě, ale který slouží i jako turistcké lákadlo pro jejich zahraniční přátele, nemůže s klidným svědomím tuto podivnou turistickou „atrakci“ nezmínit...

Ale zpět ke konferenci. Rozdávala jsem tam poslední Český dialog, ve kterém je článek od Petra Hrubého - reakce na knihu Heimannové, která dosti pomlouvá český národ. Píše to Petr velice dobře a i trochu ostře, což dle mne vůbec neškodí. Jak jste si mohli přečíst minule, jednalo se o tom v Senátu v komisi pro krajany, svůj názor poslal pan Alois Ambrůz z Kanady a debata bude pokračovat. Zde, v Táboře měl příspěvek na toto téma Ivo Feierabend z USA. Moc zajímavý. Doufám, že jej od něho pomocí e-mailu získám a také otisknu. Ivo je synem Ladislava Karla Feierabenda, významného národohospodáře, který byl za první republiky také ministrem zemědělství, pak musel emigrovat, aby si zachránil život. Napsal knížku Zemědělské družtevnictví, kterou vydal dobrý vlastenecký vydavalel Ivo Stehlík, a více dílů Politických vzpomínek. A další událost: na konferenci přijel i syn Iva F., Tom, který přivezl a promítl film „Children of Our Fathers“ (Děti našich otců) tedy bádání o kořenech. Na filmu prý pracoval patnáct let! Ještě jsem ho neviděla, musela jsem odjet z Tábora dříve, ale mám ho v redakci a určitě o něm budu informovat...

Manžel Gail Naughton, která je ředitelkou před pár lety vytopeného českého muzea v Cedar Rapids v Iowě měl nápad, který se zrovna nesetkal s příznivým ohlasem. Navrhoval totiž, aby lidé do muzea přiváželi kameny z památných míst Česka. Nejvíce proti tomu protestovala Susan Seymor z Texasu s poukazem na barbarství takového plenění krásné české krajiny a památek. Nakonec se v diskusi došlo k řešení, že by se tam mohly kameny dostat prostřednictvím nějaké organizace s posvěcením vlády.

Bylo plno zajímavých momentů v přednáškách, ale nelze je zde na malém prostoru všechny jmenovat. Prostě - příště přijeďte na konferenci či kongres SVU, uslyšíte a zažijete všechno na vlastní oči a uši včetně té báječné přátelské atmosféry.

Možná se, milí čtenáři, divíte, že dnes nenadávám na naše papaláše. Skutečně, nemám proč, to je tak milé překvapení, že to nechci radši zakřiknout. Že volby dopadly dobře, že Topolánek, Paroubek, Jančík a další směřují do propadliště politických dějin, že se lidé konečně vzpamatovali a dali své volební hlasy renovující se ODS, nové TOP 09 a Věcem veřejným, to už všichni dávno víte. A že se dokonce ty tři „pravicové“ strany zatím spolu téměř na všem shodují nebo alespoň slušně dohadují, že se zatím ještě nezačaly hádat a rvát, to je nevídané a chvalitebné. Tak ať jim to vydrží!