Jasná zpráva o republice (dokončení z ČD 3-4)

5-6 2010 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Před návratem do Plzně jsem zapadla na milé a příjemné tři hodiny do Libri Prohibiti, k manželům Gruntorádovým a jejich milým pomocnicím v knihovně. Uvařili mi čaj a ukázali třináctou komnatu – zamčený sál, kde jsou krásně a přehledně uloženy samizdatové edice Charty 77, Petlice a dalších. Sál, ve kterém najdete průklepové sešitky s originálními podpisy Jaroslava Seiferta, Zdeňka Rotrekla, Václava Havla a dalších. Nalezla jsem i některé své svazečky, vydané před lety a věnované přátelům, jako byli například dr. Antonín Kratochvíl, dr. Ladislav Radimský (Petr Den), zakladatel Proměn SVU, a další. Při zajímavém rozhovoru nám při čaji utekly tři hodiny jako nic. Nevím, nakolik si vysoká odpovědná místa doma (ministerstvo kultury, parlament, senát, vláda) uvědomují, jak úžasnou, živou, efektivní a výkonnou instituci na Senovážném náměstí v Praze máme. Ti lidičkové v Libri prohibiti v nelehkých podmínkách odvádějí práci, jaká nemá – do posledních detailů – snad v republice obdoby. Podporu skalních přátel a několika skvělých mecenášů má, ale potřebovala by podporu o něco štědřejší. Podpořit je můžete finančními dary nebo si alespoň objednat některé ze skvělých publikací, v nichž je částečně podchyceno ovoce jejich mravenčího úsilí a které jsou na prodej. Vážím si toho, že mne pozvali na návštěvu. Dohodli jsme se i na spolupráci. Ta se bude ovšem odvozovat od toho, jak a kde se podaří záměry, které máme s Památníkem zahraničních Čechů, a které se v průběhu mého pobytu opět oživily. A tož zpět do Plzně.

Když jsem si v pondělí 16. listopadu 2009 koupila Plzeňský deník, dívala se na mne z titulní stránky usměvavá tvář Václava Havla. Pod nápisem „Václav Havel a 17. listopad“ proloženě: „Estébáci dnes dostávají odškodné a ohromné platy, to není spravedlivé, míní exprezident…“ Pod tím velkým písmem „Emigrantům se zpátky nechce“ a menším tiskem „Rodiny rozdělené železnou oponou buď zanikly, nebo žijí společně v zahraničí.“ Takovéhle zprávičky, hned po ránu u kafíčka, moc nálady do toho nového dne nepřidají. Jednak co je a co není „spravedlivé“, o tom bychom my, exulanti, mohli psát tisícestránkové romány, kdyby alespoň někdo doma zaznamenal, že vůbec existujeme. Jinak, jak zřejmo, emigranty se to dnes ve sdělovacích prostředcích jen hemží, zřejmě se z Čechie „emigrovalo“ vesele jakoby nic dlouhých sedmdesát let. Emigrovalo? Jako Pavel Kohout, s almarami, květináči po babičce, knihami, obrazy, mlýnky, psacími stoly atd.? Ono se tedy, pánové a dámy, tak nějak „emigrovalo“ vlastně vždycky, jen mezi těmi lety 1939 až 1989 se tomu neříkalo emigrace, ale jen a jen exil. Útěky – „Útěky železnou oponou“, napsal jednou knížku Jožka Pejskar. Emigrujeme, když se nám někde nelíbí a my se můžeme volně vystěhovat, s čím chceme a jak chceme, nikdo nám nenastavuje nohu, nikdo na nás nepoštvává cvičené vlčáky a nikdo po nás nestřílí ostrými ze strážných věží.

Ne, vážení! Od nás a odjinud se za poslední tři čtyři generace neemigrovalo, od nás se – horko těžko, někdy úspěšně, jindy neúspěšně, a to jste většinou skončili v kriminále – prchalo, utíkalo, zdrhalo!

Možné je, že má Plzeňský deník v něčem pravdu. Možná, že se emigrantům „zpátky nechce“. Za sebe můžu čestně prohlásit, že exulanti, ti, kdo šli za svobodou a ne za egyptskými hrnci, se do jednoho v době útěku vrátit chtěli. S jednou podmínkou – chtěli se vrátit do svobody! Nikoli do koncentráku obehnaného ostnatým drátem. A k těm „rodinám rozděleným železnou oponou“ dovolte otázku, kdo – myslíte si – ty „rodiny rozdělené železnou oponou“ rozdělil?

Na jiném místě Plzeňského deníku čtu: „Pattonovo muzeum chce do lepšího“. A dále, že expozice v chátrajícím Pekle dostala šanci na stěhování, zatím však chybějí peníze. Reportérka Dana Veselá se v článku zmiňuje také o Americkém centru v Dominikánské ulici, v jehož útulných zdech jsem kdysi absolvovala dva večery své i české klasické poezie. Ke svému úžasu jsem zjistila, že novým ředitelem je tu starý známý, Vladimír Pálek. Dopodrobna mne teď seznámil s plány na úpravu historického domu na Klatovské třídě č. 19. Také jsme hovořili o nemalých nákladech na úpravu památkářsky chráněné budovy. A nejlepší přišlo na konec: pokud by zřizovatelé Památníku zahraničních Čechů měli skutečně zájem se k tomuto projektu přidružit, nalezlo by se v Klatovské 19 i místo pro uložení archivů. A nejen to, PZČ by mohl dostat i svou malou badatelnu s konferenční knihovnou, psacím stolem, počítačem i křeslem pro návštěvníka.

Po tomto stání jsem celou noc nespala. Můj sen, uložit v Plzni kulturní památky zanechané několika vlnami čs. exilů v Kalifornii, potažmo v USA i jinde, se po dlouhé době opět přiblížil! Ještě rok, dva, tři vydržet!

Teď myslím bych měla připomenout, že kdysi v těch rušných devadesátých letech jsme se snažili rozjet sbírku s názvem „Milion dolarů pro památník zahraničních Čechů“. Co se s ní stalo? Uvízla v písku minulosti. To nepředvídané kastování Čechoslováků a Čechů na domácí, cizince, krajany, restituenty, na ty bez trvalého bydliště tu či onde, na ty, kdo nezažádali ve správnou dobu u toho nejumazanějšího ministerstva – prostě všechno se jaksi zadrhlo a Češi v zahraničí měli náhle zcela jiné starosti než pokračovat ve vybírání dolárků na společné národní kulturní dědictví.

Takže zatím se o té milionové sbírce zmiňovat nebudu. Zatím. Ale zadívám-li se před sebe takové dva, tři, čtyři roky do mlh budoucnosti, zřím, že my, kdo jsme to dobrovolné úsilí o lepší příští všech jak doma, tak v zahraničí ještě nevzdali, flintu do žita házet nebudeme. Mnozí z nás do toho již proinvestovali celé životy. My, kdo tu ještě jsme, jsme při té cestě nebyli sami, šly s námi stovky, tisíce dalších. A těm, kteří jednou když Bůh dá, dohotovený a důstojně a odborně zastřešený Památník zahraničních Čechů v Plzni už nikdy nenavštíví ani neuvidí, těm, kdo o něm kdysi snili a jeho záměr morálně či finančně podporovali, těm, bez kterých by nebylo dosaženo, co již vykonáno bylo – těm to dlužíme. Vytrváme.

Jiřina Fuchsová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012