Cestou světla Heleny Kellerové

5-6 2010 Ostatní česky
obálka čísla

Psalo se o ní na prvních stránkách světových deníků jako o zázračném dítěti, později jako o nejstatečnější ženě Ameriky a rovněž o jejích činech. To, co dokázala, jakou proměnou prošla, může být povzbuzením a inspirací nejen pro podobně postižené a jejich blízké. Helenin příběh promlouvá také k nám, jimž dobře slouží všechny smysly a přesto jsme toho zvládli v mnoha ohledech méně než ona, která ve stáří jednoho roku a osmi měsíců oslepla i ohluchla.

Helena Kellerová se narodila 27. června 1880 v Tuscumbii, malém městě státu Alabama na jihovýchodu USA jako prvorozené dítě zámožného vlastníka bavlníkové plantáže, redaktora tamního týdeníku Arthura Kellera a jeho o dvacet let mladší druhé ženy Kate, rozené Adamsové. Hezká, silná a zdravá holčička dělala rodičům radost: již v šesti měsících začala mluvit a ve čtrnácti čile chodit i běhat. Jako batole prožila mnohé slunné dny krásného jara a léta na velké zahradě u rodného domu, obklopena rodičovskou láskou, domácím zvířectvem, záhony květin i užitkových rostlin, lesními i ovocnými stromy.

Pak ale v únoru 1882 přišla těžká horečnatá nemoc. Maličká ji jako zázrakem přežila, ale ztratila zrak, sluch i řeč — její svět až dosud plný barev a zvuků se ponořil do ticha a temnoty. Co si počít s dítětem neschopným domluvy, ale bystrým, plným energie, toužícím po komunikaci s ostatními? Nešťastní rodiče marně sháněli vychovatele a z dívenky se zatím stávala nezvladnutelná divoška. Neschopna domluvy trpěla samotou, často plakala, vztekala se, vřískala a tyranizovala své blízké. Nakonec ale měla štěstí. Její učitelkou se stala Anna Sullivanová (14. 4. 1866— 20. 10. 1936), která sama v útlém věku téměř pozbyla zrak a několik let byla skoro úplně nevidomá. Až jako čtrnáctiletou ji přijali do Perkinsonova ústavu pro slepé, kde jí byl po intenzivní léčbě zrak částečně navrácen. Dokončila zde úspěšně jak své vzdělání, tak speciální přípravu na dráhu učitelky hluchoslepé Heleny. U Kellerových nastoupila 3. března 1887, když její svěřenkyni bylo bezmála sedm let. Začátky výchovy a výuky byly svízelné, ale Anniny lidské vlastnosti, její životní zkušenost a mimořádné pedagogické schopnosti spolu s nadáním, zájmem a vytrvalostí její žačky dokázaly divy. Před postiženou dívkou se otevřely netušené možnosti. Ač sama ponořená do tmy a ticha, záhy se vydala cestou světla.

Naučila se dohovořit hmatovou abecedou, číst i psát jak braillovým písmem, tak latinkou, hmatem „odezírat“ mluvená slova ze rtů, chápat abstraktní pojmy a posléze též mluvit... Získala základní i středoškolské vzdělání. Kromě své mateřštiny, školské latiny i řečtiny si osvojila též francouzštinu a němčinu. S pomocí své obětavé učitelky zvládla bakalářské studium historie a filologie na Harvardské univerzitě. Už na vysoké škole napsala svou první knihu, vzpomínky na dětství a léta studia, Příběh mého života (1903), která byla (spolu s nejméně sedmi z jejích dalších knih) přeložena do více než padesáti jazyků; v poněkud zkrácené podobě též do češtiny. Krásná a inteligentní Kellerová, opředená pověstí zázračného dítěte, provázená dlouho svou učitelkou Annou Sullivanovou a poléze vždy některou ze svých tajemnic, se stala velmi činnou a známou. Sledovala světové dění, přednášela v mnoha zemích a veřejným vystupováním si někdy i vydělávala. Přijali ji všichni američtí prezidenti, stýkala se s řadou osobností ze světa kultury, např. s vynálezcem telefonu Alexandrem Bellem, Charlie Chaplinem, Enrico Carusem a Markem Twainem, který prohlásil: Nejzajímavější dva charaktery devatenáctého století jsou Napoleon a Helena Kellerová.

Byla hluboce věřící a záhy též činná v socialistickém hnutí. Jako výborná organizátorka, publicistka a spisovatelka znovu a znovu usilovala o zlepšení situace slepých a hluchoslepých, o jejich rehabilitaci a vzdělávání — aby mohli vést plnohodnotný život naplněný smysluplnou prací. Šlo jí však též o zlepšení sociálních poměrů a lékařskou prevenci, aby k oslepnutím nedocházelo. Podílela se na založení Americké nadace pro nevidomé a zejména po druhé světové válce se jí dařilo probouzet či zvyšovat zájem o jejich výchovu. Usilovala však mj. také o zákaz používání jaderných zbraní a lepší porozumění mezi národy. Podnikla kvůli tomu velká přednášková turné po několika zemích Evropy, ale také po Austrálii, Novém Zélandu, Japonsku (touto zemí cestovala dva měsíce, byla též v Hirošimě i Nagasaki a na shromáždění v Tokiu promluvila k třista tisícům lidí). Neopominula ani jižní Afriku, Izrael, Libanon, Sýrii, Jordánsko, Indii a Pakistán... Celkem při naplňování svého poslání navštívila dvacet pět zemí.

Zemřela ve spánku 1. června 1968. Její popel je uložen spolu s popelem její učitelky ve washingtonské Národní katedrále. Celoročně přístupný areál zvaný Ivy Green s menším rodným domem, hlavním obytným domem a všemi pomocnými budovami je zapsán na Seznamu amerických historických míst. Nejvíc návštěv z celého světa si ho prohlédne vždy v červnu. Koncem tohoto měsíce se v Tuscumbii na počest slavné rodačky koná festival s pestrým kulturním, sportovním i společenským programem (více o něm na www.helenkellerfestival.org a na www.colbertcountytourism.org). Letos je již 32. a v týdnu jeho konání, od 21. do 27. června, zde mají návštěvníci této akce o něco levnější ubytování, a to i v motelu Kay West u dálnice 72. Sama jsem této možnosti využila vloni a týdenní putování po stopách nejkurážnější ženy Ameriky patří k mým nejsilnějším zážitkům.

Když Helena Kellerová dopsala své vzpomínky na dětství a rané mládí, bylo jí 22 let. Tehdy se ještě občas bouří proti osudu, její srdce je dosud vzpurné, neposlušné a vášnivé. Už tehdy se však snaží nemyslet na sebe a v úsměvu jiných rtů vidět své štěstí. Později pak dokázala nejen to, co si uložila a zapsala už jako čtrnáctiletá do svého deníku: Myslet jasně, beze spěchu a zmatku, milovat každého upřímně, při všem jednání mít na mysli nejvyšší cíl a bezpodmínečně důvěřovat Bohu. Prožila dlouhá léta činorodého života naplněného prací pro druhé.

Hlavní obytný dům a řadu menších doplňkových budov nechal postavit Helenin dědeček pouhých pět let po založení Tuscumbie, roku 1820, ve starém koloniálním stylu (viz www.helenkellerbirthplace.org). V domě i v úhledném bílém zahradním domku, kde se Helena narodila, je dochováno původní zařízení Kellerových. Jen zadní ložnice v přízemí celoročně obývaného domu byla proměněna v muzeum památek na Helenu a její učitelku Annu Sullivanovou.

Vpravo od domu vede zvenku podél zahrady cesta k blízkému divadlu pod širým nebem, kde se před vyprodaným hledištěm s šesti sty sedadly uvádí každý rok na sklonku jara a začátkem léta (letos od 4. 6. do 10. 7.) hra Williama Gibsona The Miracle Worker. Zachycuje jak tragédii Kellerových, tak roky trápení a tápaní, obtížné začátky Heleniny výchovy a „školy hrou“ až po náhlé, proudem chladné vody vyvolané duchovní osvícení hluchoslepého děvčátka. Rezervace vstupenek na www.helenkellerbirthplace.org.

Via lucis (Praha, Práh 2009, www.prah.cz - 2. vydání, ISBN 978-80-7252-259-0) je název dokumentárního románu historičky a publicistky Jindry Jarošové. Najdete v něm podrobné vylíčení dětství a studijních let Kellerové i mnoho jejích autentických výroků. Snímek na obálce knihy zachycuje Helenu a její učitelku tak, jak byly zpodobněny na americké poštovní známce vydané roku 1980. — Dlouholetá profesorka lékařské etiky dr. Helena Haškovcová o této knize mj. napsala: Je strhující svým obsahem a vynikající svým zpracováním. Podává svědectví o neobyčejném životním osudu a současně poskytuje naději všem, kteří chtějí pomoci a možná nevědí, jak začít... Je vzorem pro ty postižené, kteří se třeba zbytečně a předčasně vzdávají. Cesty k vlastnímu světlu jsou složité a nelehké, je však možné je najít.

připravila Jarmila Lakosilová

Nádherná chvíle na vrcholu by neznamenala ani zpolovic tolik, nebýt temných údolí, která je třeba překonat. Vše má své divy a zázraky, i slepota a němota.

Vše má své divy a zázraky, i slepota a němota.

Choří nebo zdraví, slepí nebo vidoucí, všichni jsme zde za určitým účelem a nechť jsme v kterémkoliv postavení, konáme -li nějaké užitečné činy, líbíme se Bohu lépe, nežli hojnými modlitbami nebo zbožným odříkáním. Chrám nebo kostel jsou prázdné, pokud je nenaplní dobrota života.

Heler Keller

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012