Komunismus

5-6 2010 Ostatní česky
obálka čísla

Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk. Každý ale také vidí hned na první pohled, že takové učení není pranic nebezpečné, protože nenajde nikdy dostatečný počet následovníků, aby do života uvedeno býti mohlo. Kdekoli se ještě toto učení v malých pokusech do života uváděti chtělo, nikde se nic nepodařilo; nejlepší toho máme přiklad v klášteřích. Tam alespoň z části zaveden jest komunismus, to jest, jmění jest společné všech, ale jaké různice, jaké nepřátelství panuje právě mezi nimi. A to nyní, kdežto se jen o užívání hotového jmění mezi nimi jedná: jaké by pak teprve byly různice, kdyby si měly také společně to jmění a výživu vydělávat? — Než není tu místo a také ani úmyslu dokazovati teprva nemožnost a nesmysl komunismu — toť jako již známou a dávno od nás pojednanou pravdu předpokládáme.

Obyčejně se ale slovo komunismus nebéře v smyslu tak úplném, a tu se každé rušení a dotýkání cizího jmění komunismem nazývá. „Svaté jest jmění, heilig lst das Eigenthum!” slyšeli jsme tak často v nepokojných dobách roku 1848, vidouce to napsáno na krámích a dvéřích mezi barikádami. Co vlastně jest jmění? — o tom zde jednati nemůžeme. Je to otázka nad míru těžká k rozhodnutí, která nyní nepochybně bude ještě dlouho hýbat světem: řeklo by se snad, to, co mám, jest moje jmění, poněvadž se ale všechno to, co člověk má, jmenovitě ku př. co ukradl, neb mocí vzal, neb oč jiné ošidil za jeho jmění neuznává, dalo by se tedy velmi mnoho o jmění jednati.

Než my skutečně nerozkládajíce pojmu tohoto slova, budeme se držeti jen zcela obyčejného jeho významu, a tu pravíme všam také: Každého člověka jmění se musí hájiti, a kdo se cizího jmění dotýká, kdo do cizího jmění sahá, jest komunista! Jen majitel sám právo má se svým jměním dle své vůle nakládati a každé míchání se do toho odjinud jest komunismus!

Když se ale budeme této zásady držeti, shledáme brzy, že komunisté největší jsou zrovna na té straně, odkud právě v tuto dobu nejvíce proti komunismu kázati a brojiti slyšíme; a pozorujeme také, že zrovna ti, kteří jiné viní z toho, že mají úmysl komunismus zaváděti, sami nejméně jmění cizí za svaté drží. Považme ku př. absolutní neobmezenou vládu: ona jako první komunista bére sobě pod jménem daní, neb konfiskaci, neb expropríací atd. jmění cizí podle uzdání svého, a nikdo nesmí ani slovem se ozvati proti tomuto nesmírnému komunismu. Vláda absolutní béře celé statky některým a dává je jiným podle své libosti, uděluje některým miláčkům svým privilegie, to jest jiným slovem obírati své ostatní spoluobčany; není to nejrozsáhlejší a nejškodlivější komunismus? Jak směšné musí pak na rozumného člověka působiti deklamace z těchto stran proti komunismu, řeči takové, jako se nyní vedou o vysvobození a zahájení evropejské společnosti! Jakmile někomu bez jeho dobrovolného svolení aneb proti jeho vůli nějakou část jmění jeho odejmu, dopustil jsem se přestupku proti jmění, jsem komunista.

Proto také v dobře spořádaném právním státu nesmějí se jinak ustanovovati a vybírati daně, než s povolením sněmu, nechce- li býti vláda komunistickou. Daně jsou zajisté věc nevyhnutelná a potřebná. Výlohy, které k dobrému prospěchu celého národu (rozuměj dobře k prospěchu!) se státi musí, musí také zase národ zaplatiti.

Ta část na tyto výlohy, která na každého občana podle spravedlivého a slušného rozvržení (repatriace) vypadne, nazývá se daň. Kterak ale může podle zdravého rozumu a podle práva někdo potahován býti k zaplacení výloh, když jsme se ho dříve ani neptali, chce-li tyto výlohy učiniti, uznává-li je za prospěšné neb za nevyhnutelné?

Nemá-li tedy daň býti rušení jměni, přestupek proti jmění a komunismus, musí vyjádřiti, že jisté výlohy učiniti chce, a že tedy také je zaplatí. Poněvadž se však celý národ sejíti a raditi nemůže, vyvolí si ze sebe zástupce neb plnomocnlky (poslance), kteří právo mají ve sněmu na místo národu ustanoviti jaké, které, jak veliké výlohy národ učiniti chce a kterakým způsobem tyto výlohy co daně na jednotlivé občany spravedlivě se rozvrhnouti mají. Proto v konstitučních, tj. právních a libovolných státech, bez povolení sněmu se žádná výloha udělati, to jest žádný dluh na jméno národu způsobiti a žádná daň národu uložiti nesmí bez povolení sněmu — jinak jest to komunismus a sice nejrozsáhlejší, nejnebezpečnější komunismus, komunismus s hůry. A když mi dnes bez mého svolení nařídí plat 20 zl, co zabrání, aby nežádali budoucně 40, pak 80, pak 160 a tak dále, neboť s tim samým právem (totiž bezprávím a libovolnosti) mohou i celé jmění odejmouti, aniž se budu moci protiviti, obzvláště když se ještě právě zas z těchto peněz hodně ozbrojených drží, kteří snadně, zaženou každého, kdo ja platiti musí, chuť protiviti se takové správě.

kdyby se ještě tyto peníze vynaložily svědomitě k pravému prospěchu národu, zůstal by sice způsob vybírání bezprávím, avšak mohl by se každý snadněji touto myšlénkou upokojiti. Víme však, jakým způsobem i se v absolutních státech zachází I s penězi od národu těžce zaplacenými. Polovička rozhází se povalečům národa nic neplatným a rozdá se pochlebníkům mizerným, vynaloží se na uplacování atd, atd.

Pročež pravím: Nebojte se tak příliš těch komunistů, kteří berou na groše, těm se zajisté snadněji ubráníte; ale bojte se více těch komunistů, kteří berou na milióny!

Karel Havlíček Borovský
z Časopisu „SLOVAN“
z 26. června r. 1850

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012