Rádio Žitomir vysílá česky už 10 let

5-6 2010 Kultura česky
obálka čísla

Vysílá pravidelně a jako jediná státní rozhlasová stanice Ukrajiny. A protože za každým činem hledejme člověka, nabízí se ještě jeden titulek: „Deset let s mikrofonem paní Oleny Lagovské“. Olena jí říkají Poláci, Jelena Rusové, Lenka Češi. Není Češkou rodilou, stala se jí volbou - po svojí babičce.

První českojazyčný pořad pod názvem „Vlast - naděje“ sice zazněl z žitomirského rozhlasové studia již v roce 1999, a byl dokonce určen pro mezinárodní soutěž, ale nakonec z obav, že by mu nikdo nerozuměl, zůstal v domácím archivu.

Zato v roce 2000 se paní Lenka navrací ze stáže na Karlově univerzitě. V pražském rozhlase poskytla rozhovor a napadlo ji, že by mohla podobným způsobem pomoci všemu českému i na Volyni. Aby se nezapomínalo na první české osadníky, aby se zachovaly vzpomínky těch dosud žijících, aby se napomohlo ke zviditelnění všeho současného českého ve spolcích a souborech Ukrajiny. Pro je i generální ředitel žitomirského rozhlasu Viktor Bojko, a tak se po oslavách 160. výročí založení české obce Bohemka, kam zajede zazpívat a zatančit i soubor žitomirských Čechů, zrodí pořad, který odstartuje české vysílání.

Někdy od té doby každé první pondělí v měsíci mizí v podvečer z ulic a návsí po celé žitomirské oblasti snad všichni, co mluví a rozumí česky. Usedají k rozhlasovému přijímači a čekají na známou znělku Světničky české na Ukrajině. Nechybí rozhovor, písnička, básnička, aktualita z Čech, připomínka výročí, svátků a s nimi spojených obyčejů.

Paní Lagovskou s nezbytným magnetofonem přes rameno naleznete třeba na hřbitově ve Vysoké České, kde se snaží se svým stařičkým průvodcem Milošem Markem přečíst blednoucí nápisy na osiřelých, polorozpadlých a ostružiním zarostlých českých pomníčcích. Sedmaosmdesátiletý pan Marek je znal skoro všechny. Značnou část jich „rozkulačili“ a poslali na Sibiř. Cestou ze hřbitova ještě upozorní na domky, kde i dnes žijí Češi, ale česky už neumějí, řečí předků v celé obci mluví pouze on. A to tu býval český klub, škola, kostel, hasičárna…

To v Malé Zubovčině působí dodnes český spolek, vede jej paní Ema Bucká. Rozpovídá se nad starými fotografiemi, mapkou kdysi české vesničky, nad domky někdejších sousedů, kteří se většinou hned po válce přestěhovali do Čech. Taky po rodině Macháčkových zbyl půl století neobývaný zchátralý dům. Reportérka Lenka přivoní k růžičce z někdejší zahrádky a zapřemýšlí nahlas: Paní Ema sní o českém muzeu. Co ho vytvořit právě zde, v domku, který před staletím postavily české ruce a vyrostly v něm generace volyňských Čechů? Stávala tu malebná tisícihlavá vesnice, to potvrzuje i sčítání obyvatelstva z roku 1988. Dnes je poloviční. Co je ovšem pozoruhodné, že v roce 1878 se sem přistěhovalo dvaatřicet českých rodin a právě stejný počet dosud nesmíšených českých rodin tu najdeme i dnes.

A třeba se sem zase jednou česká řeč vrátí, domky zasvítí barvami, na předzahrádkách zavoní růže…

V samotném Žitomiru se české věci daří. Český spolek, vedený doktorkou Emou Sniděvičovou, se schází každý týden a jeho pěvecký soubor už znají nejen na Dnech Žitomiru, ale po celé Ukrajině a taky v Čechách. Do Prahy se chystá na krajanský festival opět v září a paní Lenka a její reportážní mikrofon budou pochopitelně jako vždy v pohotovosti. Vždyť to byla právě ona, kdo byl u zrodu souboru a oblékl ho do slušivých krojů.

Pomocná ruka z Prahy, konkrétně Českého rozhlasu 7, měla v roce 2003 podobu paní Mileny Strafeldové. Vysílání v Žitomiru je obohaceno o pravidelnou informační podporu, aktuality z Čech. Paní Lenka se tehdy v Praze seznamuje s celou redakcí vysílání do zahraničí a dostane výtečného pomocníka – minidisk s mikrofonem. Je využit mírou vrchovatou. Ukrajina totiž vymyslela pro rozhlasáky národností žijících na jejím území velkolepou celostátní soutěž.

Jednou ročně se sjíždějí k prestižnímu klání a paní Lenka, sám voják v poli, si v nelehké konkurenci celých rozhlasových štábů z Rakouska, Slovenska, Maďarska, Polska, Švédska, Rumunska, Chorvatska, Německa vede neskutečně dobře.

V roce 2002 vítězí na Krymu ve 4. mezinárodní soutěži televizních a rozhlasových pořadů, vypsané na téma „Ukrajina – rodný kraj“, a to prací „… a postavit dům“. V roce 2005 získává v Užhorodě odměnu za nejlepší pořad o životě národnostních menšin na Ukrajině. Téma podobné předchozímu – „Můj rodný kraj“ a žitomirský rozhlas soutěží pořadem „Stopa v čase“. Věnovali ho Václavu Malému, prvnímu českému osídlenci v okolí města, Krošni České. Rok 2006 – cena za nejlepší režii. Snímek nazvaný Mistr a Oreja hovoří o profesionálním žitomirském pěveckém sboru, vedeném českým sbormistrem Valentinem Vackem. Rok 2008 – Užhorod – pořad „Jdeme k sobě“, ocenění za nejlepší hudební doprovod.

Skvělá bilance této osamocené propagátorky českého vysílání na území Ukrajiny. Sto dvacet relací, čtyři vyznamenání v mezinárodních soutěžích. Nezbývá než pogratulovat a držet palce.

Ivo Mička

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012