Velké pláně a konference o Češích

5-6 2010 Kultura česky
obálka čísla

Jak už jsem uvedla v minulém dvojčísle, Velké pláně se rozprostírají od severu od kanadské provincie Alberta přes Středozápad USA až na jih do Texasu. A všude tam žijí Češi nebo jejich potomci. A jak známo z jiných článků a i mé knížky Howdy from Texas/ Jak se máš, sdružují se v mnoha organizacích, vydávají noviny, věstníky, cédéčka s českými písničkami a pořádají řadu setkání a konferencí.

Právě jsem se zúčastnila jedné konference pořádané v Nebrasce v městě Lincoln.

Sjela se na ni více než stovka účastníků, z nichž téměř 40 vystoupilo se zajímavými příspěvky. V univerzitní sekci promluvila prof. Míla Šašková-Pierce o současné činnosti klubu Komenského, který ona sama před několika lety vzkřísila po mnohaletém spánku (založen byl před sto lety). Bruce Garver informoval o mezinárodním kontextu a historické důležitosti sbírek českého dědictví v archivu univerzity v Lincolnu a v dalším příspěvku o české a slovenské imigraci a její možné mezinárodní perspektivě, o první světové válce, o politice a ekonomickém vývoji v ČR. (Jeho obsáhlý vynikající článek o perspektivách amerických Čechů a Slováků, otištěný před konferencí v časopise Prérie Fire, bychom v příštím čísle rádi (alespoň zkráceně) přetiskli. Prof. Lyne Pierce seznámil posluchače s Nadací Česká řeč, o svých zkušenostech se studenty češtiny promluvila Katarína Čermáková, já jsem přispěla svými poznatky o Češích v Texasu.

V hudební sekci vystoupil známý americký dudák Michael Cwach (muvil samozřejmě o dudách), Joe Blahnik a Anita Smisek (o Allianci Publications jako hudebním mostě mezi Středozápadem a Velkými pláněmi k českému a slovenskému národu), Victor Verney Od Moravy po Iowu a zpět, Emil Viklický o americkém jazzu v ČR).

O táboritech a husitství pojednávaly hned dva příspěvky. Přednesli je Victor Verney a Stephen Lahey, který navíc vystavoval i vlastnoručně vytvořenou velkou maketu husitské bitvy.

Zajímavou otázkou se zabýval představitel Čechů ze Spillville v Iowě Michal Klimeš, totiž proč se příchozí v předminulém století – na rozdíl od příchozích do jiných států USA – spokojili jen s relativně malým územím. (Kdo ze čtenářů by měl nějaké povědomí o této záhadě, například z dopisů svých příbuzných, nechť se laskavě přihlásí redakci.)

O příchozích z východní Evropy do USA v současnosti pohovořila velmi zaníceně Markéta Rulíková. My, kdo žijeme v Česku, dobře známe Ukrajince, kteří jsou vykořisťováni jak Čechy, tak především jejich bratrskými krajany. Ukrajinští doktoři pracuji na stavbách za žebrácké peníze, ukrajinské inženýrky dělají uklízečky. Velmi podobná je situace Čechů, Poláků a dalších příchozích z posttotalitních zemí, kteří si dělali naděje na dobré výdělky v zemi zaslíbené.

Českou komunitu ve Wilberu, která je velmi početná a aktivní, připomenul John Fiala a Edic Newgard nutnou ochranu jejího tradičního pivovarnictví.

Milada Polišenská z Prahy pohovořila o svých zkušenostech z amerických archivů, kde bádala o exilu, Daniel E. Miller z Floridy poukázal na knihu Antonína Palečka Intelektuální vývoj historiků, Toni Brendel z Wisconsinu hovořil o českém a slovenském dědictví.

Své proslovy měli i hosté, z nichž nutno jmenovat alespoň Františka Gála za Generální konzulát ČR v Chicagu a Sharon Valášek, honorární konzulku v Nebrasce, s níž máme připravené pěkné interview.

Nelze vyjmenovat všechny milé hosty a jejich zajímavé příspěvky, ale k některým se podrobněji vrátíme v dalších číslech časopisu. Teď jen na konec pár slov o tom závěrečném, který přivezl z Prahy bývalý senátor a jeden z vůdců sametové revoluce před 20 lety Martin Mejstřík.

Vzpomenul svého druhu revoluční vzepětí studentů, a jak se odvíjely horečné dny po 17. listopadu 1989, i jisté následné studentské zklamání, když předali štafetu moci nové vládě a ta nesplňovala jejich představy až tak dalece, že vzniklo hnutí a kniha Ukradená revoluce. Po deseti letech v roce 1999 vzniklo další protestní studentské hnutí Děkujeme, odejděte. Jeho cílem byl donutit dva politiky, kteří více škodili, než přinášeli do politiky dobrého – Václava Klause a Miloše Zemana – k odchodu. Ale tehdy už byli, nejen oni, ale i další noví „papaláši“ v politicko-ekonomické moci natolik pevně zahnízděni, že s nimi nehnulo ani mnoho tisíc podpisů pod peticí. A dnes po dvaceti letech? Politici jsou s ekonomikou země natolik propojeni, že si mohou koupit, co chtějí: policii, státní zástupce, soudce i tzv. hlídací psy demokracie – novináře.

Aby nekončil jen pesimisticky, připomenul Martin Mejstřík iniciativu, která již dvakrát našla pro prezentaci místo v Senátu a která je díky aktivitě Jany Hybáškové v Evropské unii šířena i tam. Je jí antikomunistická konference na mezinárodní úrovni. (Psali jsme o ní v minulém vydání.)

A mých pár slov na závěr konference: konala se na Univerzitě Nebraska v krásném městě Lincoln, kde se dá centrem mezi pěknými moderními domy a ulicemi lemovanými stromy chodit pěšky, což rozhodně nelze říci o mnoha amerických městech. V budově postavené ve velkém parku, kde byla konference, člověk našel vše, co potřeboval: občerstvení, počítače s internetem, banku, poštu, knihovnu, obchod – a lidi ochotné poradit a pomoci. To platí hlavně o organizátorech v čele s Mílou Saškovou- Pierce a o jejích „pravých rukou“, kteří museli například zajistit i odvoz do nemocnice účastníka, který náhle onemocněl.

Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012