Blanka Karlsson o svém češství

5-6 2010 Kultura česky
obálka čísla

Blanka Karlsson žije ve švédském Norrköpingu. Je to energií sršící žena mnoha zájmů a nadšení pro vědu a umění. Na ty, kdo se s ní setkají poprvé, působí možná poněkud svérázně. Kdo ji ale pozná blíže, nutně začne obdivovat její neutuchající energii a optimismus, s nímž činí vše a působí na všechny kolem sebe. Je také třeba ocenit její přesné a ze srdce upřímné vyjádření lásky k rodnému jazyku, kultuře i vlasti při velkém respektu k témuž v zemi, která se jí stala druhým domovem.

Také proto se Blanka Karlsson a její muž Stellan ocitli před objektivem kamery při natáčení dokumentu České kořeny ve Švédsku.

Dvojjazyčná výchova

...U nás v rodině ve Švédsku je všechno napůl. Lidové tradice, cítění, myšlení. My jsme to dělali přirozeně: já mluvila na manžela česky, manžel na mne švédsky.

Z České republiky odcházeli po desetiletém životě v Praze. První syn se tam narodil jako syn diplomata, dostal švédský diplomatický pas a již tam žil v dvojjazyčném prostředí. Druhý syn se narodil už ve Švédsku. Když bylo klukům tak 6 let, dennodenně slyšeli, jaké to měl chudák Karel IV. těžké, když ho v tom věku Jan Lucemburský odstěhoval do Paříže... A když jim bylo 15, tak slyšeli: „Podívej se, Karla IV. v tvém věku Jan Lucemburský usadil v Itálii s armádou - a teď se kluku snaž.“ Ale aby to bylo spravedlivé, pěstovali jsme i to švédské vlastenectví. Já jsem ale na děti mluvila odjakživa česky, od porodu. A manžel švédsky.

Oba synové mluví česky tak jako vy a já. ...V roce 1992 jsem jela do Prahy na komeniologický kongres, kde bylo asi 1.300 badatelů. Měla jsem tam tři různé přednášky. Jedna z nich byla o dvojjazyčnosti a výchově v rodině a když jsem skončila, vyzdvihla jsem své syny, kteří tam byli se mnou, a prohlásila: „Tady moji synové promluví do mikrofonu jako živé důkazy mé teorie. V té přednášce jsem totiž řekla, že mateřská řeč je jako mléko, které dítě saje, když matka ho kojí. Ta hudba, kterou dítě slyší, ta je čistá, když mluvíte mateřštinou. Ale když mluvíte na dítě řečí, která není vaše, tak to dítě slyší nečistý jazyk, čili špatné tóny. Mateřština, to je síla! A potom, když to dítě dostává mateřštinu a je v ní silné, je z něho silná osobnost a na mateřštině staví druhou řeč otce.“

A řekla jsem těm 300 učitelkám z mateřských škol v sekci předškolní výchovy: „Pro vás je čeština tak běžná jako kartáček na zuby nebo ranní káva, ale pro nás Čechy v cizině je to magická síla!“

A potom jsem vyzdvihla syna Roberta, kterému jsem předtím poradila: „Nic si nepřipravuj a řekni to, co cítíš.“ A on: „Máma co tady říká, to je všechno pravda, my mluvíme česky....“ a pak zdvihl Ríšu, který tehdy chodil do mateřské školy, a ten řekl do mikrofonu: „Já chodím do švédské školky a my si tam můžeme dělat, co chceme.“ V sále to zabouřilo!

Když skončila moje přednáška o dvojjazyčnosti, učitelky z mateřských škol se kolem nás seběhly a říkaly: „My tady od rána posloucháme profesory, vědátory, ničemu nerozumíme – a teď vy jste přišla s tímhle. A jedna, aniž jsem to věděla, si moji řeč nahrála a páska pak putovala po Moravě po mateřských školkách. A to je prosím jediné dílo z mých padesáti, které jsem napsala jaksi nevědecky - jenom z rodinného života.

Ale za velký úspěch považuju, že ty moje děti spolu mluví česky a říkám: „Mluvte spolu česky, protože až umřu, tak vám zbude ta čeština.“

Malování

...Kreslila jsem celý život, ale v roce 1998 jsem začala chodit do kursu olejomalby k akademické malířce. Nejsem takový ten abstraktní malíř, co udělá červený flek a řekne, že je to obraz. A protože jsem také šermířka a historička, uchvátila mne krása středověkého meče a tak jsem namalovala zbraně ve skutečné velikosti. Jmenuje se Středověký sen a jsou na něm meče a dlouhá středověká dýka. Na jejich pozadí je pak můj vlastní šermířský kostým a rukavice. Za tím vším je obloha, takže ty zbraně jsou v nebi a proto ten název. Obraz, který však považuji za nejlepší ze svých 34 obrazů, se jmenuje Houslistův sen. Na něm jsou housle mého syna, které dostal od mého otce a ten je měl po svém otci... je to starožitný nástroj. Můj syn chtěl, abych za nimi namalovala tajemný obličej, je to tak trochu surrealismus, na tom obraze svítí svíčka a vše je jinak ve tmě. Ty oči z toho obrazu se za vámi otáčejí a já nevím proč...

Šermování

...Začala jsem šermovat už v Praze, když jsem studovala DAMU - herectví a chodila na sportovní šerm. Jeden celý semestr jsme dělali pouze kroky a teprve pak nám dali zbraň do ruky. K historickému šermu jsem se dostala až ve Švédsku, ty kroky jsem nezapomněla. Chtěla jsem šermovat se starším synem, ale nechtěl, manželovi se také nechtělo, až mladší Ríša ano, takže jsme začali zkoušet. Naučila jsem ho kroky a potom jsme se seznámili se švédskými šermíři, kteří trénovali ve Stockholmu, a stali jsme se členy sportovního oddílu stockholmské policie. Jezdili jsme do Stockholmu každou sobotu a chodili později i na tzv. Mušketýrskou akademii při Taneční vysoké škole. Dnes už ale neexistuje.

Šermujeme podle starých knih ze 16. - 17. století – tedy barokní šerm, ale šermujeme i ten středověký. Zbraně kupujeme většinou v Praze. Ale nejsou to nějaké mrtvé předměty, tyto meče zažily dvacet šermířských představení! Mám také svoje šermířské jméno - Blanka Pragensis. Podepisuji se tak i na své obrazy a jmenuje se tak i moje vydavatelství. Mám to jako značku, Praha, to jsem já.

Smetana a hudba v naší rodině

Můj pradědeček Jindřich Harapat Jizerský, dědeček mé maminky, byl dirigentem Hlaholu v Poděbradech, tedy hudebník, a také řídící učitel. Byl při tom, když se rozhodovalo o umístění Smetanovy busty v parku v Poděbradech. Tady ta Smetanova busta na mém klavíru je pravděpodobně z té doby, asi ji dostal nebo koupil.

Když už jsem se ocitla ve Švédsku, začal mne Smetana také zajímat z hlediska jeho zdejšího pobytu a udělala jsem dosti rozsáhlé bádání o něm. Když Smetana bydlel v Göteborgu (v letech 1856 – 1861), měl také jednou koncert ve Stockholmu v opeře a při cestě zpět se zastavil tady v Norrköpingu. Čeští badatelé o tom vědí, ale já jsem zjistila některé zajímavé věci, jako například, že chtěl tady mít komorní koncert, ale norrköpingští občané neměli nikoho, kdo by mohl koncertovat na stejné úrovni jako Smetana. Tehdejší hudební společnosti zde byly ještě v plenkách, a tak hrál Smetana sólo klavírní koncert. Všechny noviny, mimochodem nejstarší noviny Švédska jsou právě zdejší, norrköpingské, o něm psaly. Vyšla tu fantastická recenze ve starobylé švédštině. Přednášela jsem o tom také v Českém centru ve Stockholmu a zahájila živé kontakty s potomky Bedřicha Smetany.

Dokonce se mohu pochlubit, že mí synové, kteří od mala hrají na housle, klavír i zpívají, hráli veřejně Smetanovu hudbu. Synové od osmi let pilně koncertovali na čím dál vyšší úrovni. Dnes starší Robert žije v Dánsku a působí tam úspěšně na volné noze jako violista a houslista. I mladší Richard studuje hudbu – klavír a vystupuje s vlastní skupinou. Oba skládají hudbu, kterou hrají na veřejnosti a jsou členy svazu švédských hudebních skladatelů STIM.

Výuka jazyků

Zpočátku jsem se ve Švédsku živila jako lektorka kursů. Čeština, ruština, bulharština, latina, němčina, angličtina. Bála jsem se, že nikdo nebude chodit na tak zvláštní jazyky jako např. bulharština, ale zakrátko jsem měla šest kursů. Bulharštinu jsem vystudovala v Uppsale, protože jsem byla doktorand slavistiky a musela si vybrat z jižních jazyků. Je to zajímavý jazyk a byla jsem jím velice fascinovaná. Když jsem udělala zkoušku, přijela jsem rovnou z Uppsaly do restaurace, kde manžel byl právě s nějakými Bulhary a já se tam objevila jako duch a začala na ně mluvit bulharsky - byli úplně šokovaní.

Jan Amos Komenský

...Když jsem si tady přečetla něco o české historii, tak tam vždycky byla nějaká chyba. Tak jsem si řekla: já musím začít psát. První, co mi vyšlo, byl článek o českém středověku, o Karlu IV. a Univerzitě Karlově, takový debatní, kritizoval Švédy, že nás házeli do jednoho pytle s Němci.

V roce 1998 jsem začala psát disertační práci o Komenském. Pak jsem ji vydala již ve druhém vydání ve svém vydavatelství Blanka Pragensis. Komenský a jeho dílo ve Švédsku 1630- 2000, je moje disertace obhájená v roce 2001, tiskem zde v roce 2005 hned třikrát (česky, švédsky, německy). A pak je tu Finspongský rukopis, moje dítě časově dávno před disertací. Latinský anonym tu ležel třistapadesát let v takzvaných Finspongských sbírkách Norrköpingské městské knihovny. Fingsponská knihovna tu zbyla po Louisi de Geerovi, průmyslníku ze 17. století. Ten totiž do Norrköpingu pozval Komenského, který pak cestoval dál za kancléřem Oxenstiernou do Stockholmu. V knihovně rodiny De Geerů zůstalo mnoho jeho prací. Bádáním se mi podařilo zjistit a dokázat, že rukopis, který má dvě části, a to předmluvu k dílu Obecná porada o nápravě věcí lidských a Dedikaci třem královstvím, je skutečně Komenského dosud neznámý rukopis. Po šesti vydaných studiích jsem vydala rukopis knižně jako kritické vydání pramene. Komenský je velká část mého díla.

Nejlepší na konec

....Za nejlepší výsledek mého soukromého života považuji 35 let harmonického manželství s česky mluvícím manželem a hlavně výchovu dvojjazyčných synů, kteří mají v sobě i českou i švédskou duši...

Martina Fialková kultura

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012