* Čeští židé v Americe

5-6 2010 Aktuality česky
obálka čísla

Čtrnáctého dubna 2010 uspořádalo Velvyslanectví České republiky ve Washingtonu, DC, ve spolupráci s tamnější Americkou univerzitou, konferenci na téma: Čeští židé v Americe - Bohemian and Czech Jews in America. Pro šest půlhodinových příspěvků, které přednesli přední znalci židovské kultury a historie uvolnilo české zastupitelství prostornou společenskou místnost, kterou vyzdobili pořadatelé působivými fotografiemi pedagoga FAMU Karla Cudlína. Fotografie zachycují poučně, zábavně a dojemně současný život Židů v evropské diaspoře. Konferenci za účasti půl stovky akademiků, novinářů, studentů a veřejnosti z Washingtonu a přilehlých států Marylandu a Virginie, ozdobil svou přítomností ministerský předseda České republiky, Jan Fischer s manželkou Danielou a štábem poradců.

Český premiér využil k návštěvě na konferenci šťastné náhody: v úterý 13. dubna odpoledne skončilo ve Washingtonu, DC dvoudenní setkání nejvyšších představitelů 47 zemí s cílem snížení počtu atomových zbraní ve světě. Než odletěl Fischer před polednem následujícho dne zpátky do Čech, z Andrewsovy letecké základny v nedalekém Marylandu, prohlédl si, s ranní kávou v ruce, detailně Cudlínovy fotografie, a po desetiminutovém přivítání účastníků konference velvyslancem ČR v USA, Petrem Kolářem, stručně a srdečně pozdravil přtomné. Fischer, jehož rodiny se fyzicky dotkla katastrofa Židů za druhé světové války - vyjádřil uspokojení nad ochotou současné demokratické společnosti zabývat se zkoumáním bolestivé minulosti holocaustu a projevil nadšení, že velvyslanectví ČR přispívá takovému cíli - uspořádání konference nazval „dobrým podnikem“. Na závěr projevu odůvodnil jeho stručnost tím, že bude raději „poslouchat než mluvit“ a dychtivě usedl do první řady, aby se ještě „stihl poučit“. Jeho žízeň po informacích mi připomněla Fischera před čyřmi desetiletími - jednoho z hvězd matematicko-fyzikální třídy naší „dvanáctiletky“ - Střední všeobecně vzdělávací školy Wilhelma Piecka v Praze 2. Podle barrandovské produkční Kateřny Lukášové - Šusterové, naší bývalé spolužačky, „Honza byl vždycky chytrej - a ještě je to slušnej čověk!“

Program konference

se řídil akademickým formátem obvyklým na amerických univerzitách: panelisty představila moderátorka, profesorka židovských dějin Jenna W. Joselitová, z Univerzity George Washingtona. Následovaly tři půlhodinové příspěky s historickým zaměřením. Po obědě ve formě bufetu v budově velvyslanectví, zazněy tři příspěvky s osobním laděním a na závěr došlo k otázkám z publika a živé diskusi.

V prvním přspěku objasnil Míla Rechcígl, někdejší předseda československé Společnosti pro vědu a umění, původ česko-židovských jmen v Americe (vedle typických Bloch, Brandeis, Fischer, Frimml, Lauder, Sulzberger, Taussig, Weinberger nebo Wertheimer, také anglické Cole, Lyndon a White). (Premiér a jeho tým neslyšně opustili konferenci pár minut před dokončením Rechcíglovy přednášky.) Historik a novinář Petr Brod (1951), nastínil chronologii přistěhovaleckých vln českých židů do Ameriky (1848, 1890- 1914, 1938, 1948, 1968) a doporučil literaturu vhodnou k dalšímu studiu tématu. Profesorka a překladatelka Wilma Abelesová- Iggersová (1921), sestřenice spisovatele Oty Pavla, popsala život a činnost znovu objeveného znalce nacionalismů Hanse Cohna.

Zatímco první tři příspěvky konference měly informativní ráz, přednášky druhého cyklu mířily do srdce posluchačů. Zakládající místopředseda Muzea Holocaustu ve Washingtonu, Mark Talisman, vyzdvihl statečnost křesťanských konvertitů k židovství v Čechách v době sovětské totality. Talisman zdůraznil význam „nových“ židů pro oživení a fungování židovské obce v Praze. Připomněl také pionýrská léta 1984-6 minulého století, kdy cestovala putovní výstava „Vzácný odkaz“ ze sbírek pražského židovského muzea, v režii americké Smithsonovy instituce, po šesti amerických městech. Nečekaně silná odezva, kterou vyvolala česká výstava mezi americkými židy o vlastní „vzácný odkaz“ posílila snahu o zakládání muzeí s židovskou tématikou v samotných Spojených státech amerických. Tak vlastně přispělo české muzejnictví k založení a rozkvětu Židovského muzea v New Yorku i světově důležitého Muzea Holocaustu ve Washingtonu.

Spisovatelka a novinářka Helena Epsteinová (1947) doložila diapozitivy z domácího archívu historii newyorských židů po druhé svěové válce. Autorka vyjímečného svědectví „Děti Holokaustu“ a dalších čyř knih „literatury faktu“ popsala dobu, kterou její rodiče prožili v důvěném přátelství s českými nežidovskými krajany (koncentráčníky Ivanem Herbenem, Ferdinandem Peroutkou, odbojářem Jaroslavem Drábkem) a kdy 4 z 5. návštěvníků Vašatovy české restaurace v New Yorku byli čeští židé. Epsteinová dodala ve svém příspěvku „předmětu svého vědeckého zkoumání“ tvář a využila černobílých diapozitivů, aby ukázala krásu a důstojnost jmenovaných.

Vyvrcholením

přednáškového cyklu bylo intimně laděné vyprávění profesora německé literatury Petera Demetze (1922) o Praze - světové rekordmance v počtu jazyků, ve kterých její obyvatelé zaznamenávali místní literaturu. Podle Demetze vznikala pražská literatura od příchodu Čechů až ve dvanácti jazycích: včetně staročeštiny a novočeštiny, němčiny a latiny, italštiny i jidiš. Novopozitivista Demetz se ve svém příspěvku osvobodil od abstraktních klasifikací, které vnášely do přednášek prvního cyklu školský duch. Poukázal s úsměvem na svůj položidovský původ, když popsal romantickou „love story“ svých rodičů - židovská matka narozená v rodišti matky Franze Kafky - Poděbradech - se potkala s jeho otcem, katolíkem z Jižních Tyrol s prvním jazykem italštinou, na Václavském náměstí. Na pískovišti si později malý Demetz hrál s českými dětmi, matkou vyšňořený, v oblečku jako Lord Fauntleroy...

PŘI DISKUSI S PUBLIKEM ODPOVĚDĚLI ZNALCI NA DÍLČÍ TÉMATA:

Jak se liší slovanská jména

českých židů od slovanských jmen obecně objasnil Petr Brod, synovec profesora Demetze, sám nositel židovsko-slovanského přjmení: původně zůstávají židovská jména podle místa původu ve tvaru názvu lokallity: Brandejs, Prag, Pribram. Slovanská jména nežidů nabývají tvaru přídavného jména, podle místního názvu, např. příponou -ský (Brodský). S nástupem moderního antisemitismu překládali čeští Židé německá lokální příjmení (z Taussig na Domažlický, nebo Raudnitz na Roudnický). Jiní, ve snaze splynout s většinovým prostředím přijali slovanská příjmení (Gálský místo Goldfinger nebo Slezák místo Schlesinger).

Proč jsou čeští židé pyšní

na rozdíl, od židů z Ruska, Polska nebo Litvy?

Historie dává odpověď, říká Helena Epsteinová: poslanec T. G. Masaryk se zastal chudého a nevinného žida z Polné - Hilsnera, zatímco Francie poslala svého nevinného žida Dreyfusse na Ďábelské ostrovy a v Rusku vyvraždovali domnělé spojence Sionských mudrců během válečného mezidobí, jediné Československo ve Střední a Východní Evropě aktivně zrazovalo od antisemitismu. Vděk českých židů k demokratickému státu za presidenta Beneše našel, podle Epsteinové, i vyjádření třeba ve výroku před modlitbou. Místo „jetz werden Wir benetzen (zkropíme slzami)“ říkali čeští židé: „jetz werden Wir beneschen“...

Co má společného duše národa s jazykem?

Podle Petera Demetze - vůbec nic! Demetz je ovlivněý „otcem evropanství“ Bernardem Bolzanem, autorem matematického spisu „Paradoxie nekonečna,“ a utopickým socialistou, který považoval jazyk za lingvistickou konvenci, bez vlivu na formování duše. V Demetzem přijaté bolzanově teorii je, zdá se, paradox: proč učili a stále učí američtí židé z Čech své děti česky, na úkor hebrejštiny a jidiš? Na rozdíl od židů, kteří pocházejí z východních částí střední Evropy, proč v Čechách oslavovali a oslavují židé spolu se židovskými svátky - a stejně světsky - i svátky svých křesťanských spoluobčanů? Není to tím, že Češi, „nejateističejší národ“ na světě, ovlivnili duše svých židovských krajanů a neudělali z nich „nejatejističější židy“ na světě Je to jenom náhoda?

Z publika zazněly také otázky, které upozornily na pichlavá témata, která se dosud skrývala pod nánosem akademické a diplomatické korektnosti:

Jaké přijetí čekalo na české židy ve Spojených státech?

Když podal koncem 40tých let československý reprezentant ve vodním polu Kurt Epstein přihlášku do New yorského plaveckého klubu, odmítli ho - židy neberou! Pro Epsteina, který reprezentoval ČR na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936, a vrátil se z Terezína do Prahy s jediným žijícím přbuzným, který nezahynul v Šoa, to byl otřesný zážitek. Kdyby snad přešel Epstein na protestantství... jako v anekdotě o panu Kohnovi, kterému ověřuje notář podpis k dokladu. A pane Kohn, ještě jednu otázku, tady do rubriky náboženství, ptá se notář, jakého jste vyznání? Katolík, odpoví pan Kohn. Opravdu, a jakého jste byl náboženství před tím? Protestant, odpoví pan Kohn. Hm, a mohl byste mi říct, co vás přimělo, abyste změnil náboženství, ptá se notář? Přliš mnoho židů mezi protestanty, odpoví Kohn.

Asimilace židů zachránila něterým židům z Čech a Moravy za druhé světové války život, proč tedy pokračovala v Americe, když životní ohrožení minulo?

Podle Epsteinové, vstupovalo do smíšeného manželství v druhé polovině třicátých let 41% židů v Čechách a 30% na Moravě. Když byl/a křestanský/á choť slušný člověk, židovská polovička mohla přežít. V poválečné Americe navzdory očekávání, míra asimilovanosti mezi českými židy ještě stoupla. Demetz úkaz vysvěluje touhou osvobodit se od klasifikací (jako „žid“, „Čech“). Amerika podle něj působila na židovské přistěhovalce jako „závan čerstvého vzduchu.“

Odjelo by po katastrofě Šoa tisíce židů z Čech a Moravy do Izraele, kdyby Amerika otevřela své hranice nad omezení přistěhovalecké kvoty dvacátých let?

Podle Broda, přežilo katastrofu druhé světové války 40 000 československých židů- z původního čtvrt milionu. Přibližně polovina z těch, kteří přežili zůstala v Československu, a přibližně polovina se vystěhovala do tehdejší Britské Palestiny, později Izraele.

Demetz tvrdí, že omezení přistěhovalectví do USA kvotou z dvacátých let, kterou Spojené státy rozšířily teprve po vystupňování studené války v padesátých letech, ovlivnilo směr emigrace českých židů po druhé světové válce. Izrael byl přeci jenom „chudá země kde panovaly těžké podmínky.“ Čeští židé by podle Demetze zřejmě bývali dali přednost městskému životu v USA před existencí v zemi, která v té době byla provincií.

Téma, které na setkání nezaznělo

O přestávce jsem se svěřil francouzskému posluchači, jestli úspěchy českých židů v Americe, jejich vědecká a společenská ocenění, začlenění do většinové společnosti a nebývalá míra filantropie, tedy témata, která vydala na celodenní konferenci na půdě českého velvyslanectví, neblednou ve srovnání např s úspěchy právě francouzských židů. Nemusela by konference, která by bilancovala existenci francouzských židů v Americe být aspoň čtrnáctidenní, zeptal jsem se? Odpověď byla nečekaná: podobná konference by se vůbec nemohla uskutečnit, protože francouzští židé Francii, na rozdíl od českých, neopouštěli! Také proto, že francouzští židé v Americe nemuseli během většiny své historie permanentně obětovat jeden domov pro druhý.

Josef Lustig, Washington, DC

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012