Na venkovském plese ještě před sto lety...

3-4 2010 Ostatní česky
obálka čísla

Způsob trávení volného času se v průběhu druhé poloviny 19. století počal měnit i na českém venkově. Objevily se mnohé novinky. Mimo běžné a tradičně uctívané církevní svátky a oslavy, spojené se změnami ročního období, se s rozvojem celkové modernizace začal prosazovat čilý spolkový život, ochotnické divadlo, tělovýchova, různé veřejné slavnosti i lidové zábavy. Skláním se v archivu nad již zažloutlými stránkami časopisu někdejšího Klubu přátel historie a přírody mariánskotýnického muzea „LISTY“, v nichž regionalista a kronikář Jan Mrkvička popisuje, s jakou posvátností se konaly - dnes již před více než sto lety - společenské bály, později zvané plesy. Jejich vznik sahá do časů, kdy venkovští národní buditelé v nich vedle divadla a českých knih viděli vhodný způsob, aby náš lid nabyl národního sebevědomí a ke cti přišla česká řeč. První veřejný český bál se konal - kde jinde - v Praze v únoru roku 1840.

Byl to vskutku sváteční den, kdy se matky s dospívajícími dcerami strojily na ples, pořádaný Řemeslnickou besedou, Hasičským sborem, Sokolem (oblíbené byly kostýmové plesy zvané „Šibřinky“), Baráčníky a dalšími místními spolky. Ženy nosívaly sváteční jupku, zdobenou kolem krku a rukávů kraječkami, vyhlížejícími jako padlý sníh, s vlasy na pěšinku, s drdůlkem sepnutým vzadu vlásenkami.

V předsálí hostince sedávala „cukrová bába“ a trpělivě čekala, až se zábava rozproudí a mládenci rozeberou její sladkosti, aby je nabídli děvčatům a panímámám. O sedmé hodině večerní naladili muzikanti svoje nástroje. V šenkovně u prostřených stolů seděli usedlí lidé, u vchodu do sálu byl umístěn menší stoleček a u něho pokladník ve stejnokroji čekal na své hosty. Předem již věděl, kolik tanečních párů pravděpodobně přijde z domácích i přespolních. Taneční místnost byla někde vyzdobena soškami Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Jana Žižky a Jana Husa, bývala tu také lyra („Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“) nebo znak, znázorňující stříbrného lva v červeném poli s nápisem „Zachovej svůj jazyk český ryzím, dbej, aby nebyl kažen duchem cizím“.

Sál byl osvětlen petrolejovými lampami, kolem stěn na lavicích seděly ženy s usmívajícími se děvčaty a prohlížely si nově pořízené plesové šaty svých sousedek. Babičky měly ještě šátky a vlňáky kolem ramen - ne snad proto, že by jim byla zima - ale pouze ze starého tradičního zvyku. Tančil se valčík, česká a moravská beseda, čtverylka, polka sousedská a další „kousky“. V těchto chvílích se zapomínalo na všechny finanční a jiné starosti - a nebylo jich ani tehdy málo! Pivo teklo proudem a dvacetníky padaly hudebníkům. Rozjařený a upocený tanečník vyzdvihoval svou partnerku do výše a hlučně ji zase zachytil. I pantátové neúnavně „roztáčeli panímámám faldy“.

Ples se rozvíjel podle předem stanoveného pořádku, spokojenost byla náramná a taneční rej trval do pozdních nočních hodin... A po plese se ještě dlouho vyprávělo o jeho uspořádání, o tom, jak se kdo pobavil, a neztratila- li tam některá krasotinka své srdce...

(tes)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012