Čecho- kanaïan Josef Skála byl poctěn nejprestižnější cenou kanadské medicíny

3-4 2010 Ostatní česky
obálka čísla

Celoživotní práci Josefa Skály zvážili představitelé Kanadské Lékařské Asociace a udělili mu letos svou nejstarší a nejvyšší cenu, F.N.G. Starr Award, za jeho „významný přínos k lékařským vědám, praxi a výuce a zároveň za práci v umění divadelním.“ Společností vpravdě honosnou je mu 44 laureátů, kteří toto vyznamenání, nazývané „Victoria Cross“ od založení v roce 1936, obdrželi. Jako první byli objevitelé inzulínu a laureáti Nobelovy ceny Sir Frederick Banting, Dr. Charles Best a Dr. J. B. Collip. Uznání se neuděluje každý rok a v seznamu je i vědec, který graduoval v roce 1929 na Karlově Univerzitě, objevitel teorie stresu Dr. Hans Selye. Cena bude Skálovi předána v Niagara Falls na celokanadském kongresu v srpnu.

Náš společenský styk byl na počátku znemožněn věkovým rozdílem, kdy já holdoval lízátkům v obchodě „U Mouřenína“ blízko Karlova mostu, který patřil dovozci kávy velkoobchodníkovi panu Skálovi, a jeho syn, dnešní pan profesor, ještě v té době trápil dudlíka. Z oken stejné malostranské obecné školy jsme oba pozorovali koně klusající s poštovními vozy a v Nerudově gymnáziu, kam nás adresy a rodiče nasměrovali, jsme utírali stejné tabule a běhali po stejných schodech. Škola měla vysokou úroveň a mohu potvrdit výjimečnost vysvědčení s průměrem 1, které Josef dostával při plném nasazení v dramatickém kroužku. Vedl ho profesor Vetter, v této vzdělávací instituci vážený pedagog, který vychoval řadu významných českých divadelníků.

V době blížící se maturity prohrává Josef souboj s rodiči i se sebou samým a rozhoduje se pro medicínu, i když úspěšně skládá také talentové zkoušky na DAMU. Jak sám říká „není možné mít medicínu jako koníčka a dramatická múza mě snad nezavrhne“. Bohové těchto profesí, Dionýsos i vznešený Aesculapius, navzdory olympské společenské nevraživosti velmi dobří přátelé, Josefa nejen nezavrhli, ale věnovali mu ruku v ruce neobyčejnou přízeň. Svými výsledky ve studiu i v uměleckých aktivitách proráží kádrové zátarasy a na medicínu je přijat. Otec je podle běžných pravidel tehdejší doby, jako úspěšný podnikatel, bezdůvodně léta vězněn a rodina nutně potřebuje Josefovo prospěchové stipendium. Vynakládá maximální úsilí, vždy je získává a o prázdninách těžce manuálně pracuje v kladenské Poldovce, aby pomohl rodinnému rozpočtu.

O vlas uniká zátahům StB proti studentům na Petříně při studentském majálese a vysokou školu končí s červeným diplomem. Kádrový profil ho však směruje do nejzazšího pohraničí, města Aše. Vyhrává řadu konkurzů a k vědecké práci na fakultě se vrací po dvou letech. Činnost „Svazu mladých vědeckých pracovníků“, který v roce 1968 spoluzakládá, je záhy kvalifikována jako protistátní, dostatečný důvod k tomu, aby Josef po návštěvě „spřátelených vojsk“ zvedl „kotvy“, které na krátko spouští u švédských břehů. Odtud směřuje do kanadského Vancouveru kde získává americký ekvivalent doktorátu medicíny a zároveň obhajuje doktorát věd ve fyziologii. Další tituly jsou z oborů dětského lékařství, porodnictví a gynekologie.

Kanadský Research Council mu po získání kombinace M.D./Ph.D. v roce 1973 nabídl roční stipendium, které si zvolíl strávit ve slavné londýnské nemocnici Hammersmith a tam začíná své největší profesní dobrodružství. Jak ale říká, necítil se být typickou součástí medicínské společnosti. Trávil mnoho času v rodícím se londýnském Národním divadle a své pracovní prostředí pozoruje s odstupem. Uniká myšlenkovým stereotypům, které často hasí jiskru poznání. Tu jiskru vidí jako štěstí „najít základní jednoduchost a přirozenost v nesmírně komplikovaných problémech existence života.“ Za obdobu práce, kterou se jejich úzký tým zabýval, byla později udělena Nobelova cena americkým vědcům. Josef však kvůli tomu necítil zklamání a soustředil se na klinickou aplikaci svého výzkumu v dětské onkologii a hematologii, v jejímž rámci vyvinul fyziologickou techniku čištění autologní kostní dřeně od nádorových buněk před její transplantací a stovky zachráněných dětí cítí jako největší ocenění.

Aby se příliš nenudil, zpestřuje si život samostatnou výchovou svých dvou synů. Je to výsledek soudní pře po manželské kolizi, kdy neschopen platit drahé advokáty nastuduje rodinné právo, hájí sebe a své děti sám, soud vyhrává a kluky výborně vychová. V té době se stále zabývá výzkumem a přednáší na významné univerzitě ve Vancouveru jako řádný profesor. Uměleckou polovinu své osobnosti uspokojil členstvím v herecké unii, hrál v profesionálním kanadském divadle a vítězil v řadě konkurzů do rozhlasových dramat, kde vytvořil desítky úspěšných rolí. Jeho dramatické čtení “Dobrého vojáka Švejka“ bylo vysíláno mnoho večerů po celé Kanadě a USA.

V roce 1976 spoluzakládal ve Vancouveru jedno ze dvou stálých českých ochotnických divadel v zahraničí, „Divadlo Za rohem“. Po třiceti letech divadlo dovedl až k ceně za šíření české kultury ve světě, Gratias Agit, kterou mu v roce 2008 předal ministr zahraničních věcí, kníže Karel Schwarzenberg. S tímto obětavým souborem nadšenců nastudoval dvacet šest inscenací, které režíroval, produkoval, navrhoval scénu. Dělal vše jak se říká „ na koleně“ a ztvárnil i řadu ústředních postav.

Nesmím zapomenout na jeho oblíbené taneční kreace kolem kuchyňské linky, malování, sportovní činnosti, lyžování, tenisu, lodím a další. Neviděl jsem ho snad jenom paličkovat. Ale jak Josef říká, neumí také žehlit a knoflíky klukům přišíval drátem. Jeho rozsáhlým činnostem věnovaly vancouverské noviny nedělní přílohu již před dvaceti lety. Téměř všichni Češi ve Vancouveru ho znají.

Svedla nás dohromady náhoda. Josefovi se líbila moje knížka, kterou si koupil a sešli jsme se. Byl jsem zvědav. Nemám žádné lidské vzory a snad i jistý životní nadhled mi umožňuje odstup. Josefova inteligence jiskří a je málo oborů, kde by nevykazoval obdivuhodný přehled zásluhou sečtělosti, kombinačního myšlení a výborné paměti. Angličtinu ovládá jako češtinu a říká, že oba jazyky stejně cítí a má obě řeči stejně rád. O tom svědčí i kvalita jeho překladů knih i divadelních her (na př. V. Havla).

Po roce 1989 přenesl Josef Skála část svých aktivit do Čech a pomáhal budovat jednotku transplantace kostní dřeně v Motolské nemocnici. Stal se hostujícím profesorem a přispěl k založení oficiální spolupráce mezi UK v Praze a vancouverskou univerzitou UBC. Před pěti lety byl iniciátorem akce „Nesmíme zapomenout“, která vedla k vytvoření databáze „Životy vykolejené komunismem“ v Dokumentačním Středisku Prof. Prečana. I za tuto činnost uděluje letos České a Slovenské Sdružení v Kanadě Josefu Skálovi Masarykovu cenu.

Když profesor doktor Josef Skála děkoval Kanadské Lékařské Asociaci za udělenou cenu, řekl mimo jiné:

„Toto ocenění, které samozřejmě přijímám nejen s hlubokou vděčností, ale i pokorou, je mi uděleno nikoliv za zásluhy, ale za privilegium, kterého se mi dostalo tím, že jsem mohl věnovat celý svůj pracovní život svým velkým láskám – medicíně a umění. Můj dík patří mým profesorům, kteří mi vštípili, že být lékařem neznamená být pouze dokonalým řemeslníkem zabývajícím se funkcí lidského těla, dále mým vynikajícím spolupracovníkům a samozřejmě i mým zvídavým a dychtivým studentům. Bez nich a bez lásky mých bližních by byl můj život nesrovnatelně chudší. Jsem rovněž šťasten, že toto ocenění mohu sdílet i s dalšími absolventy Karlovy Univerzity, kteří roztroušeni po celé Kanadě rovněž přispívají k úspěchům kanadské medicíny. Pro mne osobně je možná i indikací, že se mi podařilo odvděčit se Kanadě, že mě přijala před jednačtyřiceti lety s otevřenou náručí.“

Pokud někdo reprezentuje Českou republiku a Kanadu ve světě dokonale, je to doktor Skála.

Milan Matějček

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012