Moraváci–Moravci

Před pár dny populární bavič Jan Kraus na rádiu Frekvence 1 reagoval na otázky moderátorky o tom, že Moraváci vyžadují uznat svoji identitu. Snad by chtěli přejmenovat Českou republiku na Českomoravsko, uznat Moravu jako samostatnou část Českomoravské republiky atd., atd. Jan Kraus se vyjadřoval o těchto požadavcích spíše posměšně, no, vždyť je také bavičem- humoristou.

„Velkomoravská říše už tady dávno není,“ tak ať mi už nepíšou dopisy, řekl například. Neví o tom nic. A taky mne zarazila mladá blondýnka, moderátorka, která též žádala, ať už jí propagátoři Moravy nepíšou. Zjevně o Velkomoravské říši nikdy neslyšela, ani o tom, že dopisy do redakcí jsou žádány a potřebné.

Zastánci Moravy se ozvali asi takto:

„Způsob, jakým Jan Kraus vystoupil na Frekvenci 1, nejsledovanější rozhlasové stanici v České republice, není jen pouhé ignorantství a hulvátství, je urážkou konkrétních moravských vlastenců, hledajících bolševikem zničenou identitu,“ píšou.

Přiznám se, že jim trochu fandím. Při svých cestách do zámoří jsem se s nimi setkala jak v Austrálii (Sydney = Praha, Melbourne = Brno), tak v Göteborgu ve Švédsku (je to Brno proti Stockholmu), či v různých místech Texasu! Tam je vůbec největší přistěhovalecká komunita původem z Moravy! Začal to evangelický farář Josef Arnošt Bergmann někdy po roce 1849, když se naštval kvůli politické situaci v Rakousku-Uhersku. Přijel do USA a posílal povzbudivé dopisy do své vlasti. A byly tak povzbudivé, že se po nich mnoho lidí i celých rodin rozhodlo odcestovat do USA. I když netušili, že se blíží další válka, tentokrát Jih proti Severu, prodali, co měli (nebo neprodali, ale půjčili si peníze na cestu), nasedli na loď do Hamburku a pluli přes moře za oceán až do té dálky daleké do New Yorku. Tam se vylodili na Eliščině ostrově (Elis Island), kde je úředníci prohlédli, zdali nemají nějakou nakažlivou nemoc, sebrali jim větší zavazadla (jsou tam dodnes ty velké kufry). Pak se museli rozhodnout, jestli půjdou bojovat proti Jihu nebo proti Severu. Většinou bojovali proti Severu, protože přáli černochům svobodu.

Ale bylo jich ještě málo, větší vlna přišla až po skončené válce Sever–Jih, kdy se levně nabízela půda v Texasu, Nebrasce a Iowě. Přišly, resp. lodí připluly tisíce a desetitisíce Praváků. Z Elis Island museli plout lodí do Galvestonu, pak putovat pěšky, nebo když měli štěstí a přijel pro ně někdo z krajanů vozem, mnoho mil do Fayettevill a dalších míst.

Začali obdělávat půdu, kterou vůbec neznali, bojovali s obtížným hmyzem, kojoty apod., museli si zvykat na vedra 30–40 stupňů, na sucho atd. Ale snažili se. Byli stateční. Neuměli cizí řeč, jejich děti nemohly chodit do školy, musely pomáhat na poli, ale druhá generace už do školy chodila, a třetí – to jsou dnes profesoři na všech amerických školách!