Jasná zpráva o republice

3-4 2010 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

(9. listopadu až 2. prosince 2009) | I. část

V létě roku 2005, kdy jsem pobývala naposledy doma, jsme pohřbili Pavla Dostála a Petra Kabeše. Čtyři roky od té doby uběhly v práci velmi rychle. Takže když mi z domova poslali letenku, nebyla jsem na cestu domů ani nijak zvlášť připravená.

V Praze letiště vylepšené, přehlednější, více parkování, více prostoru. Vystoupíte z letadla rukávem do chodby, do haly, všude plno krásných, třpytivých, chutných předmětů. Jdete a čekáte: čekáte na ty budky, ve kterých rozkročmo stávali příslušníci nebo příslušnice zamračených tváří a zlých očí. Ti, před kterými se bývalý občan, ale i bývalý plnohodnotný občan třásl hrůzou, zda ho neprohlédnou, neodvedou, nevpustí. Jenže budka ani jediná, nikde! Nikde strážník ani celník. Ani ten cizí pas nikdo nechce!

V nejrůžovější náladě objímám v hale své bližní. V radosti z opětného shledání nasedáme do auta a odjíždíme do Plzně.

Tam doma na stolek připravuji diář, na 21 dní do 2. prosince září čistou prázdnotou. Žádné plány. Žádná setkání. Žádné povinnosti. Nikam nemusím volat, nikde na nikoho čekat. Kyne mi dovolená!

Na sobotu a neděli jsme vyrazili na krásnou Šumavu. Nebyl sníh, spíš počasí jako za vlhkého jara. Známe to, tu nenapodobitelnou vůni podzimní–zimní– jarní české země. Mokré listí, holé stromy, rudé nebo žluté jeřabiny, a zázrak – v listopadu kvetoucí paličky jetýlku! Pokud máte štěstí a roztrhají se večer mraky, nikde na světě není vidět tak hluboko do vesmíru jako z naší Šumavy. V neděli večer už zase v Plzni. V pondělí ráno mne začal budit telefon. Zprávy, vzkazy, přání. Když jsem se k poledni probrala k plnému vědomí, zjistila jsem, že se diář zaplnil a z klidné dovolené nezůstalo vlastně nic. A rozjel se kolotoč.

Když jsem před dávnými lety v New Yorku brala kurz řečnictví, vtloukal nám pan profesor do hlaviček: Každý mluvený projev či řečnické vystoupení musíte formulovat takto: 1. řeknete jim, co jim řeknete, 2. řeknete jim to, a 3. řeknete jim, co jste jim řekli. Jen tak se můžete spolehnout, že alespoň něco v hlavách posluchačů zůstane. Přidržím se tohoto receptu, i když se jedná o projev psaný.

1. Řeknu vám, co vám řeknu: Můj pobyt doma se vyznačoval třemi aspekty. Ten první, setkání s členy rodiny a přáteli ponechám stranou. Druhým aspektem byly záležitosti literární, o těch se rozepíši. A třetím aspektem byl jakýsi pokrok v dlouholetém plánu založit v Plzni Památník zahraničních Čechů.

2. Říkám vám: Primárně se literární aspekt mého pobytu pohyboval kolem mé knížky „Kryl“, kterou jste si v loňském roce buď zakoupili nebo ji obdrželi jako předplatitelé mých sériově vycházejících pamětí „In The Garden“. Z USA již nelze posílat knihy lodní poštou, pouze letecky a poštovné za jeden výtisk vylezlo na 14,75 dolaru, s cenou obalu vyjde jedna zásilka na 17 dolarů. Z toho důvodu si zájemci o knížku doma museli počkat až na mne. Zbytek nákladu neprodaného v USA a Kanadě jsem dobře dovezla a v Čechách a na Moravě umístila do dobrých, doufám, rukou. Vlna zájmu o knížku se jaksi nečekaně zvedla na podzim, ale to již bylo pozdě. Můj „Kryl“ už není, bylo mi řečeno, že se prodával jako housky na krámě. Ale s běžnou nakladatelskou činností jsem před lety skončila a vracet se k ní nebudu.

O knize „Kryl“ se uskutečnilo jedno vystoupení v Rádiu Plzeň, podobný rozhovor vyšel 2. prosince v Plzeňském deníku. Do novin mě fotografoval mladý Vlastimil Leška, z něhož se vyklubal syn dávné spolužačky ze základní školy. S jeho maminkou Vlastou jsme se viděly naposled před padesáti (!) lety, tentokrát jsme se sejít zase nestačily a tak náš rekord, až se uvidíme, bude ještě delší.

Jako obvykle jsem navštívila knihkupectví pana Šestáka u pomníku THANK YOU AMERICA a některá další knihkupectví. V Solní ulici jsem utratila 300 korun za knihu „Tajemství Barunky Panklové – Portrét Boženy Němcové“ od Heleny Sobkové, která je českou průkopnicí ve studiu původu, života a díla naší nejmilovanější básnířky. Zastavila jsem se v knihovně města Plzně a přátelé mne pozvali na slavnostní udělování plzeňské literární Ceny Bohumila Polana. Byla jsem představena primátorovi Pavlu Roedlovi i jednomu z jeho předchůdců a vzácnému příteli od roku 1990 MUDr. Mračkovi.

Poslední literární zastavení proběhlo v Praze ve společnosti dr. Danušky Seidlové-Guth. Tato moje spoluskautka (její přezdívka je Pirátka, moje Silver Fox) mne před lety v Curychu seznámila s bádáním literární historičky Heleny Sobkové. Paní Sobková asi netuší, že pokud se s Pirátkou někde setkáme, je z toho teoretické i praktické klání v našich poněkud se různících názorech na pravý původ „Naší Paní“ – Boženky Talleyrand- Clam Martinicové, tajně narozené ve Vídni 4. nebo 5. února 1816 a vychované v blízkosti ratibořického dvora nejprve kněžny Vilemíny von Kuron-Rohan Trubecké-von Sagan, která podle jedné teorie byla její tetou, zatímco nejmladší princezna Kuronská, Dorothea von Kuron-Talleyrand-Perigordvévodkyně Dino, posléze také von Sagan, byla naší Barborce, tehdy pouze Betty, maminkou…

Dalo by se pokračovat, ale kupte si knížku a případné dotazy si schovejte na příležitost pozdější. Pracuji na podrobném seznamu všech pramenů, a pokud budete mít zájem, seznam v nedalekém budoucnu zašlu.

S Danuškou jsme se v Praze setkaly u Klementina a ještě s Evičkou Sirotkovou, bývalou členkou ND, jsme přepadly Evičku Střížovskou a její milé pracovnice v dobrovolné práci pro Český dialog: právě expedovaly další číslo a připravovaly k rozeslání další krásný kalendář Českého dialogu. Vždy usměvavá, ač prací uondaná – jak by také ne? – Evička si na nás vyšetřila trochu času a pod vlídnou střechou Klementina jsme zavzpomínaly nejen na Mozarta, který po jeho chodbách běhával před více než dvěma sty lety, ale i na princezny Kuronské, které navštívily Klementinum o něco později. Následoval úžasný večer u Dany a téma – ovšem – Božena Němcová! Moc jsme toho nenaspaly. Na rozloučenou mne Pirátka pozvala do historické pražské kavárny Louvre na Národní třídě.

Krásné prostředí, výborně upravené jídlo, stoletá tradice podniku. Když Danuška na chvíli odběhla, dotázala jsem se úslužného mladého muže, který nás vzorně obsluhoval, odkud je. Prý z moravského pomezí. Ano, ale odkud? Nedala jsem mu pokoj. Z Kameniček, zněla odpověď. Á, U nás v Kameničkách, Slavíček přece… Mladý muž se rozzářil: To dnes zná málokdo, řekl tiše a pokračoval ve své práci.

Hana Šiková mě podle dohody měla vyzvednout ve Zličíně a odvézt do Plzně. Bohužel ráno zjistila, že jí není dobře a protože nechtěla ohrožovat bližní (hysterie týkající se „svinské“ chřipky mávala Evropou) poslala za sebe do Zličína svoji maminku a náhradního řidiče. Cesta do Plzně utekla rychle. Přáli si, abych jim pověděla všechno, co se mi o té Božence Němcové podařilo za posledních dvacet let vypátrat. Když mě v Plzni vyklopili před domem, pravil řidič jménem Milan: Tak mám dojem, že toho teď vím o Boženě Němcové víc než sám o sobě. Ráda bych sdělila touto cestou paní Helence Sobkové, pokud to někdy bude číst, že podle mého názoru se dožijeme doby, kdy se v Zemi české nebude více tajit, že se BN narodila 1816, a že jak Johann Pankl, tak jeho žena Terezie Panklová rozená Novotná, nebyli skuteční, leč pouze adoptivní rodiče tajně porozené šlechtické dcerky.

Doufám, že jsem literární aspekt dodatečně vyčerpala a můžeme přistoupit k tomu, co nového v pokračující kauze Památník zahraničních Čechů!

(Pokračování příště)
Jiřina Fuchsová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012