Krásná paní „POEZIE“ sídlí v Praze…

3-4 2010 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Je jasné, že národy a jejich tvůrčí potenciál je nutno posuzovat z dlouhodobého hlediska. Tvorba literárních, malířských a jiných děl, produkována k tomu povolanými osobnostmi, se vyvíjí. Někdy bouřlivěji, ale leckdy se zdá, že má stagnující charakter. Prostě někdy se z lůna národa zrodí více a někdy méně tvůrců. Někteří mohou být dokonce před zraky veřejnosti po léta důmyslně skryti a jejich díla mohou být odhalena ku prospěchu společnosti až dávno po jejich smrti. Věřme, že je to tak správné, a že i toto je s přesností řízeno moudrým Architektem našeho společného Bytí na této krásné planetě. Nelámejme proto hůl ani nad literaturou v české kotlině.

Toto mé povídání vzniklo jako reakce na článek uveřejněný v čísle 7/8 2009 pod nadpisem „Pláč české literatury. Rekviem“. Článek psal velmi vnímavý a bezesporu citlivý člověk a já se přiznávám, že ve chvílích poklesu své nálady, vnímám stav literatury v ČR podobně jako on. Narodila jsem se v létech druhé světové války v Praze a do poslední kapky jsem si vychutnala čtyřicetiletí Totality i léta po Sametové revoluci. Těžkosti neustále zaměstnané české ženy se čtyřmi ptáčaty v hnízdě, i má zvýšená sensibilita, zřejmě připravily živnou půdu pro mou básnickou tvorbu. Takže už vím, že všechno těžké je vždy k něčemu dobré. Přesto mohu potvrdit slova autora, že zatímco každý dělník za svou práci dostává mzdu, český autor ke svým rukopisům, o které mu jde a které nachystal pro své milované bližní v nejvyšší lásce a obětavosti, své peníze PŘIKLÁDÁ. Aby vůbec jeho myšlenky dostaly knižní podobu a mohly být poslány k lidem. Případný výtěžek nevidno, někam zmizel v síti distributorské, pokud vůbec někdo do distribuce jeho knihu, speciálně královnu-Poezii, přijme. A tak autoři, hlavně autoři poezie, s výtěžkem dávno nepočítají a své knihy rozdávají! Je to uvěřitelné a vlastně fantastické. Za těžko popsatelných podmínek se to daří i autorům ve věku pensijním, před kterými snad svět jednou smekne.

Co se tedy v Čechách vydává, aniž by sponzorem byl autor? Nejvíc „frčí“ kuchařky, drby o masmediálně zviditelněných „celebritách“ této doby, protože kdo nebyl v televizi tak nežije, pak ještě knihy o válkách, politických záležitostech všech dob, o sexu a vraždách, ale i dobré knihy historické a opravdu nádherné knihy pro děti. Také se tu vydává mnoho knih leckdy vynikajících, zahraničních autorů, kteří většinou měli dost finančních prostředků, aby si vydání a distribuci v elegantních drahých vazbách mohli v našem příznivém měnovém kurzu zaplatit. Knih je tolik na pultech, že až člověku oči přecházejí, jen ta poezie současných dobrých autorů chybí, protože, jak jsem se mnohokrát dotazem přesvědčila, nelze na ní vydělat. Málo nebo vůbec jsou zviditelnění naši velcí z oboru vědy, medicíny i naši skvělí filosofové a učitelé staré i nové doby. Tato literatura je nekomerční.

Kdysi jsem se smála tvrzení mé přítelkyně, že „všechno velké roste na hnoji“. Ano i čeští tvůrci a autoři poetických děl, o které mi dnes především jde, v potu tváře a s velikou láskou pole tvorby osévají. Tak jak to bývalo v našem národě odedávna. A mnozí, otevření a zralí, už mohou vidět zdravé květy i plody té léčící rostliny, jakou vždy dobrá literatura byla, je a bude.

Cítím, že krásná a magickou energií zářící Praha snad je tím prahem, přes který je otevřeným lidským srdcím dovoleno, umožněno, vstoupit do úchvatných duchovních prostorů. Vím, že v tomto, mé duši tolik milém městě, ale i na Moravě, v Mělníce a určitě i v dalších místech naší republiky, existuje mnoho vynikajících literárních programů a já se zde chci o jednom z těch pražských zmínit. Je koncipován pro Pražany, návštěvníky a autory z celé republiky, ale i ze zahraničí a pořádán už celé jedno desetiletí. V listopadu 2009 jsme oslavili toto výročí a několika autorům bylo předáno ocenění jejich poetické tvorby. Oceněna byla i italská autorka. Tento pořad má název „Kavárna Poetika“, má i stejnojmenné internetové stránky s odkazy na autory poezie a jeho návštěvníci se scházejí vždy každé poslední úterý ve vybraných pražských kavárnách u příjemného posezení nad verši a vonnou kávou. Sklenka kvalitního vína nechybí a vědomí skvělé stejnorodosti a vyladění na duši povznášející slova básníků, vrcholně umocňují tento hluboký duchovní zážitek.

Poetická autorská čtení probíhají ve skvělé dramaturgii paní doktorky Heleny Marie Tarkó, která s nevšední erudicí a s dokonalou empatií dokáže tyto oblíbené pořady připravit. Její energie a neunavenost tou desetiletou, náročnou a tolik pro náš národ dnes potřebnou prací je neuvěřitelná a obdivuhodná. Sama je naštěstí dobrý básník, ostatně má to v rodině. Básně píše po mnoho let i její maminka paní Helena Vajgantová. Je vydán i Almanach Kavárny Poetiky, na jehož přípravě se s paní Tarkó, ještě před svou smrtí v říjnu 2009, podílel vynikající literát a rétor, pan doktor Milan Friedl. Posluchači Kavárny a my, autoři, jsme měli tu čest, že nám i ve své těžké nemoci, spolu s okouzlující herečkou, paní Gabrielou Filippi, po dva roky svým nezapomenutelně krásným hlasem četl naše básně. Nikdy na něho my, a asi ani posluchači rozhlasových a televizních pořadů minulé doby, nezapomeneme. Miloval český jazyk v jeho svěží kráse, výsostné čistotě a plastičnosti. V jeho přímo monumentálních možnostech výrazových. Ach, ano krásně se píší básně v tomto ušlechtilém jazyce!

Ještě se chci zmínit o nepříznivém rozdělení naší současné polistopadové literární scény. Dělí se na dva hlavní proudy, a to bohužel i ve své duchovní rovině, které se, stejně jako dvě hlavní strany v politice, chovají k sobě rivalsky a odmítavě, a mně se zdá, že zatím nesmiřitelně. Po Sametové revoluci se tvůrci v ČR sdružili do dvou hlavních proudů-organizací. Těch, kteří tvořili, a mnozí skvěle, v totalitní éře, ve které se „ke své škodě“ narodili, a pak na ty tvůrce, z nichž někteří možná byli, ale někteří toho jen svižně využili, ve sféře jaksi disidentské, protikomunistické. Pánové a lídři těchto organizací, původně vytvořených snad i k podporování a šíření dobré tvorby směrem k našemu národu, se však chovají navzájem tak trochu nepřátelsky. Mnoho sil na „boj“ spotřebují. Odpuštění a toleranci, nedej bůh případné smíření, spojení se ve společné práci a zaklapnutí dveří nad minulostí zatím, zdá se, nepřipouštějí. Je to velká škoda, ale muži vždy rádi bojují. A tak si brousí svá výsostná, svižně nad papírem kmitající pera na vzájemných urážkách a literárních kláních. Musím se smutným pousmáním přiznat, že jejich metafory, někdy velmi nápadité a velkých básníků-bojovníků hodné, i pobaví. Jenže nad tím vším nesmyslným kláním stojí ještě naši političtí mocnáři nejvyšší a ti mají dlaně pro poetické programy pevně zavřené. Anebo možná otevřené, ale jen pro ty, kteří se skvějí ve slunci jejich problematické přízně.

Přeji si za nás za všechny, za tvůrce i za ty, které naši tvorbu k prozáření svých životů potřebují, aby se básně, obrazy a vůbec všechna díla dobrých a povolaných tvůrců stala skvostným putováním k druhému. Teplou dlaní, napřaženou do našeho dočasného bezdomoví. Aby se stala „Darem pokorným a s citlivě vnímajícím“. Vždyť lidská tvorba je přece odjakživa tím, co vyvolává naléhavý dialog z bezhlasého Mlčení. Dialog o lásce i o kráse a tíze pozemského Bytí. Ale i o zajímavém fenoménu zrození a smrti. Pak se i verše nás, básníků, stávají živým dechem Absolutna, hypertrofií transcendence, tisícivoltovým výbojem imaginace. Stávají se klíčem k otevření mříží do Beztvarého Ticha, kde však lze vést důvěrný osobní dialog i s otcovsky milujícím Bohem. A ještě na závěr tohoto psaní tiše, spolu s kýmsi duchovně už velmi zralým, špitám velkou prosbu o zmoudření své, i o prozření mé duši milých Pozemšťanů, o zmoudření nasvíceném láskou…

BO.- žena…, spící básník

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012