Odcházení aktuální kdykoli a kdekoli

3-4 2010 Kultura česky
obálka čísla

Václav Havel v prezidentském úřadě strávil plných 13 let. Po tak dlouhé, historickými okolnostmi vynucené „abstinenci“ od své profese dramatika a po tak výrazné životní změně očekávala kulturní veřejnost jeho nejnovější hru s velkou dávkou zvědavosti. Dočkala se v loňském roce, kdy byla jeho hra Odcházení uvedena po delších peripetiích a komplikovaných jednáních s Národním i Vinohradským divadlem nakonec v divadle Archa (dříve divadlo E. F. Buriana) v Praze.

Současná Archa úspěšně pokračuje v avantgardní divadelní tradici, i její zajímavý interiér se k Havlově hře hodí a přičteme- li výběr režiséra, kterým je tak trochu symbolicky syn legendárního Alfréda Radoka David Radok, divákova zvědavost jen oprávněně vzroste. Jak Havla-dramatika změnilo 13 let v prezidentském úřadě a další roky, kdy se Havel pohybuje mezi světovými politiky a osobnostmi v nejvyšších společenských vrstvách? Z jaké pozice a jakým způsobem vyloží obyčejnému „pracujícímu“ divákovi téma odcházení z vysoké politické funkce, o čemž celá hra je, a které si sám prožil? Jak si s hrou poradí režisér a jak herci? Proč padla volba na Davida Radoka, který se ve švédské emigraci proslavil režií oper?

Začněme jím. Havel totiž v časech dávno minulých dlouho toužil spolupracovat s jeho otcem, Alfrédem Radokem. Řadu let o tom korespondovali - i přes režisérovu emigraci k tomu již bylo jednu dobu i blízko, ale souběh událostí i náhody tomu nakonec zabránily. Snad i proto je dobře, že první příležitost inscenovat zatím poslední hru kdysi chemického laboranta, později kulisáka, pak asistenta režie, vězně a nakonec prezidenta Václava Havla dostal Radokův syn David. Režisér, jdoucí v otcových šlépějích, se ve Švédsku, kde od mládí s rodiči žil, věnoval s velkým úspěchem operní i divadelní režii. V 90. letech se vrátil do Prahy, kde již také vytvořil řadu velmi úspěšných inscenací na významých scénách včetně Národního divadla. A nutno říci, že i Odcházení se mu režijně povedlo. Střízlivá režie i jednoduchá výprava, na níž se částečně také podílel, umocňují samotný obsah hry.

A Havlova hra sama? Premiéra této politické frašky (určení žánru je ale silně zjednodušené) se konala už před více než rokem, napsáno už o ní bylo hodně a po Praze ji uvedlo i několik dalších českých, slovenských, ale i světových scén ( Londýn, Cáchy, Moskva...)

Proto zde nechci rozebírat děj ani hodnotit herce, spíš jen připomenout, že kancléře v pražské inscenaci ztvárnil výborně Jan Tříska a jeho přítelkyni Irenu také skvěle Zuzana Stivínová. Chci zde spíše jen vyslovit svůj názor na shora položené otázky týkající se autora.

Ano, hra má silné autobiografické prvky, hlavní postava, bývalý kancléř Vilém Riegel je také filosofující humanista, vyrovnávající se s odchodem z nejvyšší státnické funkce, i postavy kolem něj nám doma ledaskoho připomínají. Jedna šéfa současné levicové opoziční strany, druhá současnou hlavu státu. Rozehrává se před námi pitoreskní boj o moc pomocí idejí ukradených a přizpůsobených si dle obrazu svého, ventiluje se tu politika „chléb a hry“, role dnešních médií v utváření nejen image jednotlivých politiků, ale v utváření politiky samé. Předvádí se tu „zneškodnění“ odstaveného velikána pomocí nátlaku, náznaku vydírání i následné nabídky zapojit se a získat opět vliv alespoň prostřednictvím role poradce – nebo třeba i jako poradce poradce... vždyť to je ten, kdo má dnes vlastně největší moc ...Pochopte to, pane bývalý kancléři, a podpořte politiku svého nástupce, vždyť staví na té vaší... , i když se zdá, že bývalé hodnoty jsou najednou „jaksi“ vzůru nohama. Ani úloha žen, matky, přítelkyně, nadšené začínající novinářky a dcer tu není zanedbatelná –a mnohdy ani lichotivá.

Havlův smysl pro paradox, jemná i trošku drsnější ironie, ale hlavně nadhled a schopnost podívat se shora nejen na ty druhé, ale i na sebe sama – včetně svých vlastních slabostí, jsou tím, co dělá hru nejen silnou po stránce myšlenkové, ale i zábavnou. Mistrné využítí dobře známých pasáží z Čechovova Višňového sadu, hry o tragédii zmaru, které paradoxně do Havlova textu přesně zapadají, tuto „zábavnost“ ještě umocňují. A bavíme se doslova i s autorem samým, když si několikrát během hry vyslechneme Havlem namluvený komentář k ději či k tomu, jak se s jeho vymýšlením autor potýkal. Ano, je to hra pro myslícího diváka. Ale ač vtipná je vlastně smutná, uvědomíme- li si, že to, co vidíme na jevišti, jsou naše vlastní dějiny (tedy zatím současnost, ale dějinami se rychle stávající).

Přes tyto všechny konkrétnosti, vycházející z aktuální české politické situace, je Havlovo odcházení zároveň maximálně nadčasové a univerzálně použitelné na všech světových scénách. Je i režijně dobře přizpůsobitelné podmínkám a době. Všude přicházejí a pak přirozeně i odcházejí politici, jejichž šalebnou představou je, že JENOM ONI jsou těmi hybateli světa a o konci svého vládnutí nepřemýšlejí. Havel sám je největším paradoxem své hry. Její námět je originální, ale i tak si dovedeme představit, že by jej mohl zpracovat (a třeba i zajímavě a dobře) některý jiný ze světových dramatiků.

Žádný z nich ale nebyl prezidentem. A také žádný z prezidentů (kancléřů, předsedů vlád...) dosud nebyl dramatikem. Už tímto faktem je Havlova hra jedinečná. Ano, ať již se na Havlovo působení v politice dnes díváme obdivně či s některými pochybnostmi, svoje Odcházení i pohled na sebe sama zvládl jak v reálu, tak v divadelní formě s mistrným nadhledem, humorem, osobitým filozofickým poselstvím a ve světovém formátu.

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012