Rudolfinum 125 let tu sídlí múzy

3-4 2010 Kultura česky
obálka čísla

Dnes zavítáme do slavného pražského Rudolfina nebo také Domu umělců. Budova na Náměstí Jana Palacha, která již 125 let hostí múzy, umělce jimi políbené i návštěvníky po umění bažící, letos oslavuje. Se siluetou Pražského hradu za řekou, Mánesovým pomníkem na nábřeží a Dvořákovým před hlavním schodištěm je toto místo jedním z nejmagičtějších zejména pro českou hudbu a výtvarné umění. Kde vzalo Rudolfinum svůj název? Na počest rakouského korunního prince Rudolfa, který měl být přítomen (ale nakonec nebyl) otevření v únoru 1885. Jako první zde na slavnostním koncertu Hudební konzervatoře tehdy zazněla píseń „Kde domov můj“, na varhany ji zahrál Josef Foerster.

Skvost pražské architektury

Budova, která moderním víceúčelovým uspořádáním domu sloužícího umění předběhla dobu, je dílem dvou vynikajících architektů. Autora původního projektu Národního divadla Josefa Zítka a jeho spolupracovníka Josefa Schulze. Zítkův vliv je vně patrný zejména na ušlechtilém průčelí, které ovládlo prostor celého náměstí, ale také na návrhu půdorysu budovy - obojí ovlivněno italskou renesancí a zásadami o funkčnosti celku i detailu. Schulz se naproti tomu nechal inspirovat francouzským klasicismem a konkrétně interiérem divadla versailleského zámku. Jeho projekt ústřední hudební síně (Dvořákovy) dal vznik jednomu z nejkrásnějších pražských interiérů. Sochařskou výzdobou ji doplnil Bohuslav Schnirch, autor výzdoby tympanonu, akroterií a vrcholové lyry, ale i podoby architektonických detailů. Koncertní síň má skvělou akustiku, kerá dává vyniknout nejlepším orchestrálním i sólistickým hudebním výkonům, pro něž byla určena.

Vraťme se ale ven na náměstí. Vzhlédneme- li vzhůru, na atice Rudolfina spatříme pozoruhodnou galerii třiceti dvou soch významných skladatelů, architektů, malířů a sochařů, které neprávem zůstávají téměř bez povšimnutí. Jsou dílem celé řady českých i zahraničních sochařů.

Rudolfinum se sousedním Uměleckoprůmyslovým museem, které vzniklo také podle Schulzova návrhu (dokončeno 1900), s budovou UMPRUM architektů Schmoranze ml. a Machytky (otevřena také 1885) a se stavbou budovy filosofické fakulty architekta Sakaře vytvořily velice působivé prostranství.

Účel a jeho naplnění

Vzepětí národního sebeuvědomění v politické a hospodářské oblasti, ke kterému došlo v českých zemích v druhé polovině 19. století, výrazně pomohlo i rozvoji umění a věd. A tak i rozhodnutí českých politiků a dalších osobností, ale i českých institucí se nesla v duchu velkorysé podpory české vědy a umění. Praha se z provinční metropole, kterou vedle Vídně v 18. století byla, rychle stávala významným kulturním centrem. Výstavba Rudolfina (po Národním divadle a Národním muzeu) jako stánku pro hudbu a výtvarné umění tento proces v mnohém završovala. Stavbu financovala Česká spořitelna a vynaložila na ni - při příležitosti oslav 50. výročí svého založení - 2 miliony zlatých.

Budova ihned po otevření začala sloužit svému účelu - v galerii měla stálé místo Obrazárna společnosti vlasteneckých přátel umění. Její kolekce se později stala jedním ze základů sbírek budoucí Národní galerie. Prostory zde dočasně našly i sbírky a kancelář Uměleckoprůmyslového musea (než byla dostavěna jeho vlastní budova). Sídlila zde i Krasoumná jednota, která až do roku 1929 pořádala výstavy převážně současného umění, a také Pražská konzervatoř. V koncertní síni proběhl např. i první koncert České filharmonie (1896) a Rudolfinum se stalo její domovskou scénou. Koncert dirigoval Antonín Dvořák, po němž byla později síň pojmenována.

Peripetie ne zrovna umělecké

Po vzniku Československa v roce 1918 bylo kvůli nedostatku vhodných reprezentativních prostor rozhodnuto vytvořit z Rudolfina prozatímní sídlo parlamentu. V roce 1920 se z dočasného stalo sídlo trvalé. V galerijní části budovy proto došlo k radikálním přestavbám a k druhotnému přestropení výstavních sálů. V koncertním sále se místo varhan ocitla parlamentní tribuna a padala zde pro další vývoj státu podstatná rozhodnutí. Krásná dvorana se proměnila v poslaneckou jídelnu.

Za války proběhla v budově rekonstrukce a vrátila se hudba. Hrála zde Německá filharmonie. Po skončení II. světové války však ji okamžitě vystřídala Česká filharmonie. Prostory bývalé galerie i suterén využívala v 50.-70. letech Pražská konzervatoř a Akademie múzických umění. Jak provoz v budově vypadal, vzpomínají s humorem mnozí absolventi obou uměleckých škol - dnešní významní hudebníci či skladatelé. Mezi nimi například i současný ministr kultury Václav Riedlbauch nebo Jaroslav Šonský, houslový virtuos.: „Rudolfinum bylo pro tolik studentů a ještě pro Českou filharmonii malé. Konzervatoř se tísnila v suterénu, AMU nahoře. A v nádherné dvoraně Rudolfina, která ale byla tehdy oprýskaná a omšelá, jsme měli tělocvičnu. Dokola u stěn stály cvičební lavičky, koně, kozy a další nářadí a my jsme mezi tím hráli naboso fotbal s tenisákem.“

Novodobé návraty

Až v letech 1990-1992 proběhla v Rudolfinu velkorysá rekonstrukce a modernizace. Budova byla mj. vybavena vzduchotechnikou, která velmi dobře vyhovuje potřebám i dnes. Podle návrhu Karla Pragera byly obnoveny původní dispozice se snahou o zachování všech detailů, architektonických prvků i umělecké výzdoby. A vrátily se sem výtvarné múzy. Díky Galerii Rudolfinum, od nedávna včleněné pod Uměleckoprůmyslové museum v Praze, můžeme navštěvovat velké výstavní projekty, věnované převážně současnému výtvarnému umění. A hudba? Tou zní Rudolfinum denně nejen na koncertech České filharmonie, která je tu doma. Hostí i další přední české orchestry i sólisty, a také komorní soubory. Vystoupit v pražském Rudolfinu si pokládají za čest i světové orchestry a umělci účinkující na Pražském jaru či nově na festivalu Dvořákova Praha.

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012