Postřehy dneška

3-4 2010 Aktuality česky
obálka čísla

Každý den ráno v půl deváté ráda poslouchám názory osobností, které jsou zvány do Českého rozhlasu 2 Praha. Nedalo mi to a vybrala jsem některé úryvky (celé rozhovory jsou na www.rozhlas/praha jak to vidí – a určitě stojí za přečtení, pokud je nemůžete rovnou slyšet.) Jde o přepísy mluvené řeči, které nejsou stylisticky upraveny. Pro omezené místo vynechávám celé otázky, snad mi moderátorky a moderátoři prominou.

Zuzana BUREŠOVÁ

...od 1. dubna máme nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, historika Jiřího Pernese. Někteří kritici mu vyčítají, že ve svém životopise neuvedl, že studoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu. Pane Kosatíku, vadí to i vám?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista

Já mám dvojsečný názor. Jiřího Pernese znám, hlavně ho teda už hodně dlouho čtu, už od doby, kdy snad ještě za komunistů vydal knížku o omladině a pak jsem četl nejenom jeho knihy, ale hlavně odborné studie a jsem si docela jistej, že je to jeden z největších znalců, tematicky velmi široce zaměřený, z té komunistické doby u nás. Na druhou stranu jsem přemýšlel, když bych já se třeba hlásil do takové funkce, tak já bych si asi pamatoval, čím jsem prošel a co jsem napsal a asi bych uvažoval tak, že když už se ten ústav jmenuje takhle, Ústav pro studium totalitních režimů a když už má takovou historii a když už s tím vyrovnáním se komunismu jsme na tom tak příšerně, jak jsme, tak že tam nesmí asi být nic sporného. Ono v naší vlasti milé najít něco nesporného, nebo někoho nesporného je strašně příšerný úkol, prostě byly doby, kdy byl i Václav Havel osočován z toho, že je tajným spolupracovníkem všeho možného, prostě tady vždycky, když někdo vystoupí, tak se na něho začne nějaké bláto vrhat. Ale přece jenom v čele takové instituce by asi měl stát nějaký druhý Jiří Gruntorád. On je šéf knihovny Libri prohibiti, kdo ho zná, tak ho těžko může mít nerad, ale nejde o city, jde o to, že on teda navíc té věci samozřejmě rozumí, ale je jaksi svým celoživotním ...celou svou biografií, včetně toho, že byl zavřený a tak dále, je absolutně důvěryhodná osoba.

A když Jiří Pernes začne v médiích vysvětlovat, že některé ty věci dělal ze zbabělosti, tak je tomu sice rozumět, je to jakési doznání, které, nad kterým se ofrňovat, já nevím, jestli by bylo v pořádku, ale co z toho koneckonců plyne, že ten člověk někdy byl zbabělý a teď jde o to, jestli společnost je schopná vůbec teda vygenerovat někoho, kdo nikdy nebyl zbabělý...

Táňa FISCHEROVÁ, herečka, na téma Dolování okolo Horního Jiřetína

...Co mě zarazilo, byl postoj ministra Tošovského. Začal se velmi zajímat o dotaci z Evropské unie na kanalizaci v Horním Jiřetíně. A řekl, že se mu zdá, že se tam nemá už nic dělat, protože by to vlastně bylo mrhání penězi daňových poplatníků, když se to potom zbourá! A přitom ještě nikdo o tom zbourání nerozhodl. To je opravdu pro mě neuvěřitelný postoj. A navíc si myslím, že mu to vůbec nepřísluší, protože to byla věc ministerstva životního prostředí. A tohle všechno mě zaráží, protože si říkáte, co je za tím, proč ty lidi vyvíjejí takovou aktivitu, která je vlastně nad jejich rámec působnosti. A tak jsem sáhla po slavné knížce Dostojevského Bratři Karamazovi. Protože tam je taky často citovaný úryvek krásný a slavný, který bych jenom kousíček přečetla, protože se mi zdá, že to je vlastně podstata tý naší doby... Tam jde o dialog dvou bratrů, nejstarš9ho Ivana, takového rozervaného intelektuála, a Aljoši, což je věřící člověk a čistá duše. A ten Ivan ho rozkládá všemi možnými argumenty. A na závěr toho dialogu říká: „Představ si, že ty sám stavíš budovu lidského osudu za tím účelem, abys konečně učinil lidi šťastnými. Abys jim konečně dal mír a klid. Ale že by k tomu účelu bylo nevyhnutelně nezbytné, abys umučil jen jednu droboučkou bytůstku, děťátko, a že bys na jeho nepomstěných slzičkách založil tu budovu. A můžeš připustit, že lidí, kvůli nimž tu stavbu buduješ, že ty lidi by svolili sami, aby přijali své štěstí na neospravedlněné krvi drobného mučedníka. A kdyby přijali, že by mohli zůstat na věky šťastnými?“ A Aljoša říká: „Ne, to nemůžu připustit.“ A to je tak, už Dostojevský se zabýval tím, zda je možné stavět štěstí lidstva na neštěstí někoho. Protože my všichni už pak budeme šťastní, stačí ta jedna maličká oběť. Stačí přece to děťátko, dyť je to jedno děťátko. A to je ta strašlivá past. To se vlastně rozšířilo, Dostojevský se ještě ptal, my už se ani neptáme. Já si vůbec nedovedu představit, že bych mohla být šťastná, když vydolujeme, vyženeme lidi, přiravíme je o domov, o historii, o kulturu, o sociální vazby, že tohle všechno zničíme pro obchod a pro vlastně něčí zisk. A navíc ještě otázka, zda to opravdu tak nutně potřebujeme, jestli bez toho bychom zahynuli, to samozřejmě ne. A tak si myslím, že je dobré si toho Dostojevského připomínat. Vždycky znovu, jestli svoje štěstí můžeme stavět na neštěstí někoho, koho zazdíme do základu tý budovy a konečně teď už teda budeme šťastni.

Na téma, že Ministerstvo zdravotnictví hodlá povolit vyšší limit hluku na hlavních silnicích

Opět jsem byla šokovaná. Já jsem zjistila, že už existuje i petice na odvolání ministra Víta za tohle, protože to je skutečně zvláštní. U nás je přece ta odpovědnost rozdělená. Proto máme ministerstvo životního prostředí a pak ministerstvo průmyslu a jiná ministerstva, ministerstvo zdravotnictví. A každý má v popisu práce jinou věc. Ministerstvo zdravotnictví chrání zdraví lidí. A pan Vít taky, má dbát, aby se nepřekračovaly ty limity, protože jde o to, aby lidi přežili v tom našem průmyslovém světě. A najednou se stane, že ministerstvo zdravotnictví a pan Vít, který má ale přesně opačnou agendu v popisu práce, se postavěji proti tomu, co mají dělat a začnou hájit zájmy nějakých lobby. To je úplně postavené na hlavu. Já skutečně jsem tu petici podepsala, protože to přece nejde. On má v popisu práce ochranu lidského zdraví. A pokud já vím, ten hluk opravdu narušuje lidský zdraví, protože nemůžete spát, zvyšuje se vám tlak, jste ve stresu, když se v noci nevyspíte, tak prostě nemůžete vlastně fungovat. A když žijete v neustálém hluku, tak se vám opravdu s tím zdravím něco děje. Je pravda, že žijeme ve světě, kdy ta technika nás válcuje, ale nemůžeme přece zapomenout na to, že to zdraví, že když ten člověk nepřežije, můžeme mít sto dálnic, ale nebude mít po nich kdo jezdit. A že skutečně to všecko stojí na domluvě jednoho s druhým. Zase je to to dítě zazděné v té budově šťastného lidstva. Budeme mít ty dálnice a konečně budeme šťastný. A vedle nich prostě všichni budou nešťastni a budou umírat.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012